V moldavském Holuboje udrželi čeští krajané dávný posvícenský zvyk - stínání kohouta

"Dejte na boty našemu urputníkovi," vyvolávali minulou neděli muzikanti po staveních v moldavské vesnici Holuboje. Češi, kteří zde žijí už sto dvacet let, totiž slavili posvícení. A k tomu patří i dávný zvyk stínání kohouta. Víc se o něm dozvíte v dnešní krajanské rubrice:

Holuboje, foto: Autorka

Nejprve ale trochu historie. Do Holuboje přišla necelá stovka českých rodin v 80. letech 19. století. Češi se sem stěhovali z ukrajinského Čechohradu, kde už pro další osadníky nebylo dost volné půdy. Navíc je tam pronásledovaly neúroda a nemoci. Přijali proto pozvání od besarabského statkáře Romaněnka, ten jim však místo úrodné půdy prodal les, který museli nejprve vymýtit. Na jeho místě pak založili osadu Novohrad, dnešní Holuboje. Podle Marie Malarčukové byly začátky osídlení Holuboje opravdu těžké:

"Tady nebyla země přizpůsobená, /byla to/ slaná zem. A ten kanál, co tu teče, ta říčka /netekla rovně/. Nemohli si stavět domy, jak jsou postavené dnes. Ty byly po jedné i druhé straně kopců. A když pršelo, teklo z hor moc vody a bylo tady bláto, takže nemohli projet. Tak se daly dohromady tři bohaté rodiny, daly dva páry volů a pluh a protáhly koryto odshora až do konce /vesnice/. Každý /koryto/ u svého pole čistil rukama. To vypravovala moje maminka, že to vyprávěla její babička. Když tu zem už vyplatili, museli si vzít ruské poddanství a přejít na pravoslavnou víru."

Foto: Autorka

Na důkaz, že to s pravoslavím myslí vážně, museli například dva synové z nejbohatších rodin vystudovat na pravoslavné kněze. Vesnice se však pomalu vzmáhala, roku 1901 začali Češi v Holuboje dokonce stavět vlastní školu. Až do první světové války se v ní ale učilo jen rusky. Je zajímavé, že během války tu byli internováni čeští zajatci, kteří tu hned založili ochotnické divadlo a sehráli několik představení v češtině. V letech 1918 až 1940 patřila Moldava Rumunsku, ve škole se učilo rumunsky a český živel v Holuboje upadal. Až ve 30. letech tu učitel Jan Římovský obnovil divadelní kroužek, začal vyučovat i češtinu a v roce 1934 tu úřady z Bukurešti povolily otevřít českou školu. Velkou zásluhu na jejím vzniku měl tehdejší český konzul v rumunském Galáci František Tržický. Dodnes se o něm v Holuboje zpívá písnička:

Poslech v RealAudio

Foto: Autorka

Od roku 1941 patřila Moldávie k Sovětskému svazu a Holuboje prý bylo jednou z nejvýstavnějších vesnic. Místní obyvatelé pěstovali víno i dobytek, kolchoz prý prosperoval a od nejednoho ze zdejších Čechů jsem slyšela, že "za Brežněva bylo líp". Samostatná Moldávie se potýká s velkými ekonomickými problémy. Půda včetně vinohradů byla po rozpuštění kolchozu předána jednotlivým rolníkům, vesničané tu ale z našeho pohledu žijí ve velmi skromných podmínkách. I když v chalupách nechybějí televizory a lednice, pro Čechy z Prahy je cesta do Holuboje jako návrat do vzdálené minulosti. Spíš než auto tu potkáte koníka s povozem, večer se přes náves vracejí krávy z pastvy a potok je plný hus.

I díky tomu se ale v Holuboje udržely zvyky, které v Čechách vymizely už v 19. století. O posvícení tu chodí po chalupách dechovka a nosí s sebou nazdobeného kohouta:

Poslech v RealAudio

Foto: Autorka

Jak mi potvrdil bubeník kapely Antonín Bartoš, kohouta bylo třeba v noci před posvícením nejprve ukrást:

"U těch, kdo má dceru na vdávání, u toho musí kohouta ukrást. Aby věděli, že kohout utekl, a aby vzali jiného kohouta, mladého."

A kdo ho chodí krást?

"Chodí ho krást mladí hoši. Musí ho ukrást tak kloudně, aby žádný nic nevěděl."

V neděli ráno pak začne obchůzka. V každém stavení muzikanti prosí hospodáře, aby jim pro jejich "urputníka" dal na nové boty nebo na čepičku. Kohout totiž prý zavinil všechno zlé, co vesnici za uplynulý rok potkalo, a chtěl uprchnout před trestem:

Foto: Autorka

"Tolik škody nadělal, že přišel k nám a povídal: hoši, pomozte mi, abych odtud utekl, protože mne budou soudit. Bude mu tak špatně, když ho budou soudit, že neví, co dělat. Chtěl utéct na Sibiř, ale na hranici ho chytili a dopravili zpátky do vesnice. Řekli: suďte si ho sami, jak chcete. Udělejte samosoud, jak se říká rusky, samosoud."

Hospodáři samozřejmě na urputníka přispějí, stočené bankovky dávají kohoutovi do zobáku. V každém stavení přitom čeká muzikanty sklenka domácího vína nebo pálenky, pečivo a sladkosti. Napít vína dostane i kohout. Kapela pak s muzikou zamíří o dům dál:

Poslech v RealAudio

Po celodenním chození po staveních čeká kohouta soud. Vesnice se sejde na zdejším hřišti a vyvolavač, kterého mezitím chlapci vysadili na bečku od vína, připomíná, co všechno kohout za minulý rok ve vesnici vyvedl:

"Bartoš Míťa, ten, co stojí s kohoutem, toho nechala manželka a odjela pryč s dvěma kuřátky. On si ale našel druhou. Tancuje s kohoutem a manželka tahá doma dříví do dvora. - Spasibo. - Buď zdarov."

Foto: Autorka

Za své viny bude nakonec kohout urputník odsouzen k smrti. Zahrabou ho až po krk do země a vyvolavač připomene, co čeká vítěze:

"Ten, kdo chce zabít kohouta, platí na bečku tři leje. Ne pět, tři leje stačí. Ten, kdo ho zabije, musí dát vědro vína a dvě flašky vodky. A ten, kdo kohouta zabije, ho musí uvařit, zasmažit a přinést ho muzikantům a všem ostatním na zakousnutí. Komu se dostane kousek, ten bude mít štěstí do budoucího roku."

I samotné zabíjení kohouta je rituál. Ten, kdo se na kohouta chystá, dostane napít vína, pak mu zavážou oči, obejdou s ním bečku, zatočí s ním a on se s cepem v ruce vydá na protější stranu hřiště. Vyhrává mu k tomu dechovka a sílící křik mu napovídá, že se blíží ke kohoutovi. Zabít ho cepem se ale podaří až po několika hodinách. Vesničané se pak rozejdou domů, postarat se o dobytek. Večer je ale ještě čeká tancovačka, která končí až dlouho po půlnoci:

---