Alena Skálová - fenomén choreografie
První dáma české choreografie. - Tak o Aleně Skálové hovoří její současníci i žáci. Její jevištní zpracování lidových skladeb, které uváděla se souborem Chorea Bohemica, předběhlo svou dobu o desítky let. Znovu oživila i české středověké tance nebo písně lidu pražského. 11. října by se Alena Skálová dožila osmdesátky:
Když koncem 60. let minulého století začal pražský amatérský soubor Chorea Bohemica uvádět své vánoční koncerty, bylo to jako zjevení. Úpravy legend o sv. Dorotě nebo o Adamovi a Evě měly v sobě vtip, půvab, radost ze zpívání a tance, ale i respekt k původním formám lidového umění. Velký podíl na jejich úspěchu měly právě taneční úpravy Aleny Skálové, která spolu se skladatelem Jaroslavem Krčkem stála v roce 1969 u zrodu tohoto dnes už legendárního souboru. V té době měla za sebou už téměř dvě desítky let v Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Právě tam se s Jaroslavem Krčkem setkala, a jak si vzpomněl při nedávné oslavě jejího výročí, začátky jejich spolupráce nebyly právě ideální:
"Říkala: Krček, toho znám! Ten nic neumí, toho nechci! No a vidíte, stali jsme se na pětadvacet let opravdu tandemem. My jsme v podstatě dělali všechno spolu."
Chorea Bohemica až do roku 1988 přicházela s pořady, které narušily do té běžnou představu o lidovém umění. Podle Vladimíra Bezdíčka, editora knihy o Aleně Skálové, měla přitom Skálová právě ke zdrojům lidového umění velmi blízko:
"Alena Skálová z lidového umění vycházela, ona ho milovala, studovala ho, ale ona sama řekla, že je třeba lidové umění odromantizovat. Je třeba se odpoutat od toho dědictví, já si ale nemyslím, že je to jenom těch padesát let zneužívání folkloru, že je to ale opravdu cosi, co přetrvalo z doby národního obrození."
"Hledali jsme ty starší vrstvy, hledali jsme kvalitní věci, jiné věci, než jenom takové mcamcamcacá.A najednou jsme se chytli, začali jsme dělat legendy, taneční pantomimu, začali jsme dělat filozofické věci. Ona se inspirovala obrazy, hlavně Breugela. A pak jsme udělali tzv. alabošský muzikál, což bylo a la Hieronymus Bosch. To bylo představení už v roce 1970 - 71, premiéra byla v Laterně Magice a tenkrát to bylo zjevení..."
dodává k tomu Jaroslav Krček. Od písničky Pásla husičky z prvního vystoupení došla Alena Skálová během čtrnácti let s Choreou Bohemikou až ke středověké moralitě:
"Ona postavila lidové divadlo. Tam už vůbec nešlo o žádné lidové melodie, my jsme si už absolutně všechno vymysleli. Vzali jsme si knihu Sebastiana Branta, což byl renesanční humanista, jeho Loď bláznů. Morality, nastavené zrcadlo... A to bylo představení ve všech složkách dotažené, nádherně oblečené, rekvizita byl jenom provaz jako příď lodě. Všechno se hrálo živě na scéně, muzikanti hráli i tancovali, dokázala nás muzikanty tak zmobilizovat, tak přesvědčit, že se třeba dělala legenda o Davidovi a ona udělala z muzikantů trůn, na kterém ten David seděl, a ti muzikanti museli hrát, vkleče, pomalu vleže, ale bylo úžasně působivé. Myslím si, že dneska není takový soubor, který by se dostal takhle daleko."
Byla autorkou řady scénických úprav ve filmu, v televizi nebo na divadle. Na dlouholeté účinkování v pořadech Aleny Skálové vzpomíná herec Alfred Strejček.
"Alenka Skálová znamená mých čtyřiadvacet let v pražské Viole, ve dvou představeních, která udělala společně s Pavlem Jurkovičem, Táňou Medveckou, Milenou Steinmaslovou a se mnou. My jsme je odehráli na stovkách repríz. A celá choreografie spočívá na jedné jediné věci, totiž na radosti."
Její celoživotní umělecké působení shrnuje kniha Alena Skálová - fenomén choreografie, která vychází právě v těchto dnech. Vladimír Bezdíček na ní jako editor pracoval tři roky:
"My jsme měli k dispozici spoustu soukromých archivů, pracovali jsme s archivem Chorey Bohemiky, tedy s tím, co z něj zbylo. Bohužel mnoho toho není. Je škoda, že třeba archiv Čs. státního souboru je dnes bůhví kde. A pak taky to poslední stanoviště Aleny Skálové v souboru Gaudeamus Vysoké školy ekonomické v Praze, z jehož materiálu jsme samozřejmě také čerpali."
Podle Vladimíra Bezdíčka má Alena Skálová i následovníky:
"Je těžké na Alenu Skálovou navazovat. Pokud to někdo udělá po té vnější stránce, vždycky to bude kopie, protože Alena Skálová byla originál. Pokud ale někdo přijme ten její pohled na lidové umění jakožto umění a nebude to brát vnějškově, pak to bude pravé umění. A myslím si, že takových lidí je tady v republice spousta, já bych třeba uvedl zcela určitě choreografku Laďku Košíkovou nebo mladého a nadějného Martina Packa, který pracuje především se svým souborem Bufo. U těchto lidí je třeba vidě, že jsou ovlivnění pohledem na lidové umění, který prosadila Alena Skálová, ale nekopírují."
Foto: Alena Skálová - fenomén choreografie
