Češi na Slovensku o češtině a slovenštině

Týden zahraničních Čechů je v plném proudu. Jeho hlavní, pražské části letos předcházelo neoficiální setkání v Bratislavě, kde se představili Češi na Slovensku. A to v době, kdy se Evropou nesly obavy, jak se bude k menšinám chovat nová slovenská vláda, opírající se mimo jiné o nacionalisty. A jaké dojmy jsme si přinesli z Bratislavy?

Život krajanů má v každém jiném koutě světa své zvláštnosti. Češi na Slovensku například zdůrazňují, že jsou krajanskou komunitou v jistém smyslu nejmladší a možná i nejméně dobrovolnou. Oni přece neodešli ani se nevystěhovali: putovali jen po své zemi, Československu, které celé patřilo všem Čechům a Slovákům. Rozdělení republiky pak ale mnohé z nich postavilo před těžkou volbu, nemluvě o tom, že někteří volit tak úplně nemohli. Se zánikem československého občanství totiž někteří mohli nabýt českou nebo slovenskou státní příslušnost volbou. S ohledem na místo narození nebo trvalého bydliště ale tuto možnost nemuseli mít zdaleka všichni. A i pro ty, kteří si mohli svobodně vybrat, to byla pověstná Sofiina volba: buď se stali cizinci na Slovensku a riskovali komplikace s pobytem a prací v místě, kde zapustili kořeny. Anebo mohli jezdit jako cizinci do svého rodiště a ke svým blízkým.

I když nakonec celkem poklidné soužití nových sousedních států a zejména jejich společný vstup do Evropské unie vyřešil mnohé z problémů, nebo alespoň ulehčil jejich řešení, Češi na Slovensku středních a starších generací ještě dlouho, možná dokonce navždy, budou silně pociťovat tuto etapu svého života jako těžkou a bolestnou. Jinak se samozřejmě snaží žít plnohodnotným životem, jak to jen realita dovolí.

Bratislava

K plnohodnotnému krajanskému životu patří i uchovávání čistoty rodného jazyka. I když se vzhledem k tíživějším praktickým problémům o této věci donedávna moc veřejně nemluvilo, letos v Bratislavě neplánovaně zaznělo hned několik stesků slovenských Čechů na toto téma. Navzdory sousedství staré vlasti a velice dobrému přístupu k českým médiím je paradoxním úskalím života v jazykově blízkém prostředí právě tato blízkost. Lidé si uvědomují, že vlastně kolikrát nemluví ani česky ani slovensky, ale svou zvláštní českoslovenštinou.

Není to sice případ televizní redaktorky a moderátorky Marie Stracenské, která se díky své plynné a čisté slovenštině dokázala uplatnit na slovenském mediálním trhu. Citlivě ale vnímá, že ve slovenských médiích čeština není tak úplně vítána:

"Čeština se používá. Samozřejmě. Je v pohádkách, je ve filmech, je mnoho českých dabingů. Ale na Slovensku platí zákon o používání slovenského jazyka a vlastně většina programu by měla být ve slovenštině. A pokud je v češtině, tak by měla být dabována do slovenštiny anebo otitulkována. Což je docela legrační, aby český film měl titulky, ale hrozí to. Slovenská televize loni dostala dokonce pokutu za pohádku Spejbl a Hurvínek, tedy za večerníček v češtině. A teď momentálně hrozí pokuty televizi JOJ a televizi TA3, protože mají dva české moderátory."

Je to přitom paradox, protože jak už zaznělo, čeština ve slovenských médích zní, a to bezpochyby častěji, než slovenština v médiích českých. A lidé na Slovensku si znalost češtiny dokonce dobrovolně udržují ve stejné míře, jako za bývalé federace. Vzhledem k míře rozšíření kabelových televizí je totiž zejména ve městech spíše výjimkou rodina, která by se nedívala na české stanice. Ale možná navzdory této otevřenosti jde jen o zachování jasných kontur a rozeznávání, co je čeština a co slovenština. Marie Stracenská o vlivu češtiny na slovenské děti říká:

"Ty rodiče rozčiluje, když malé dítě řekne `děkuji` a ne `ďakujem`, protože se dívá třeba na kreslené pohádky v češtině a trochu si ten jazyk - oni říkají - kazí."

Právě o zachování ostré hranice mezi češtinou a slovenštinou se po celý svůj život snažila i filoložka Marie Korandová-Majtánová, česká spisovatelka a zároveň pracovnice slovenského Jazykovědného ústavu Ľudovíta Štúra. I v tomto případě přišlo téma na přetřes spontánně. Spisovatelka nám odpovídala na otázku, jak se jí žije na Slovensku.

"Dobře. Bez problémů. Já jsem absolventka pražské fakulty, čili my jsme měli slovenštinu velmi přísnou. Já jsem prostě přijela z Prahy a okamžitě přepla na slovenštinu. Ale na čem mi moc záleželo, dávala jsem si vždycky pozor, když jsem potom začala něco psát česky, aby mi tam nepronikl slovakismus. Já jsem se bála, že jakmile se jednou, řekněme - ta `váza` české slovní zásoby nějak naruší, že už tam ty slovakismy budou pronikat. Takže na to jsem si dávala veliký pozor."

Čerstvý vítěz literární soutěže měsíčníku Česká beseda Viktor Štourač také píše česky, jako vysokoškolský učitel ale se svými studenty už 40 let mluví slovensky. Podle něj byly doby, kdy i na ulici bylo bezpečnější přizpůsobit se okolí. Dnes - pokud jde o československé vztahy a vzájemnou jazykovou vstřícnost - se už dívá na věc s větším optimismem:

"Já mám dojem, že teď se ty vztahy dost urovnaly. Když se Slovensko osamostatnilo, nastala situace, že kolegové říkali, že když mluvili na ulici česky, tak že jim tam říkali: `na Slovensku po slovensky`. Ale myslím, že teď když někdo už mluví v Nitře česky, že už se to bere jako velice pozitivní věc. A že dokonce hledají mnozí lidé znovu kontakt s českou kulturou a s českou stranou."