Vladimír Špaček projel australskou buš jako zeměměřič
Malý sál Městské knihovny v Praze se minulý týden proměnil v promítaní síň. Na plátně tam běžely filmové záběry z Austrálie: buš, vodopády i slavnosti domorodých Aboridžinců. Diváci večera, který uspořádal Mezinárodní český klub, tu ale viděli i dokument o poválečných dějinách Československa, v němž "hrály" dobové poštovní známky. Autorem obou snímků je Vladimír Špaček, Čech, který v Austrálii prožil více než třicet let:
Do exilu zamířili manželé Vladimír a Marie Špačkovi pouhé dva týdny po srpnové okupaci v roce 1968. Nejprve po trase Praha, Bělehrad, Vídeň:
"My jsme utíkali a absolutně jsme nevěděli kam. Bylo nám to v podstatě jedno. Řídili jsme se zásadou: pokud možno na západ spíš než na východ. Ale taky jsme měli druhou zásadu: čím dál od Moskvy, tím lépe."
Špačkovi měli nejprve namířeno do Kanady, která jim sice slibovala práci, na cestu by si však museli půjčit. Zato Austrálie zeměměřičům nabídla i let do Sydney. S Vídní se tak rozloučili už koncem října. Práci na australském kontinentě Vladimír Špaček získal okamžitě:
"Zeměměřič to měl lehčí nežli třeba český básník nebo herec. Navíc my jsme měli to štěstí, že ještě před Dubčekovým jarem byl děkan ze zeměměřičské fakulty ze Sydney na návštěvě v Praze. Takže poznal naši fakultu, a když jsme tam přijeli s diplomy, okamžitě nám je uznal. Navíc byl v té době na Západě a také v Austrálii ekonomický boom, takže jsme začali hned dělat své profese a dá se říct, že za tehdejší slušný peníz. Navíc jsme před sebou měli profesní kariéru otevřenou jako každý druhý Australan."
Vladimíra Špačka tak v příštích patnácti letech čekala práce hlavně v buši.
"My jsme pracovali ve státě New South Wales, kterému jsme mezi Čechy říkali Nové Jižní Valašsko. Je to poměrně velký stát, ale celý jsme ho jako geometři procestovali, mezi různými jedovatými potvorami. Hned tři týdny po příletu do Austrálie jsme jeli do hořící buše, kde člověk jel landroverem a musel si přeřezávat hořící kmeny na cestě, aby vůbec mohl projet."
"Takže byly taky doby, kdy nosila domů víc peněz než já."
V roce 1968, kdy manželé Špačkovi emigrovali do Austrálie, tu už žila několikatisícová skupina poúnorových uprchlíků. Ti zpočátku posrpnové exulanty přijali velmi dobře, mnohým z nich se postarali o byt nebo o práci, časem se ale podle Vladimíra Špačka začaly mezi oběma uprchlickými vlnami objevovat problémy:
"My jsme emigraci a potom i přistěhovalectví do Austrálie měli o mnoho lehčí než oni. To byla poválečná léta, ekonomické podmínky docela jiné než v roce 1968. Oni museli na dva roky povinně do různých pracovních táborů, rozdělení rodin, to my jsme zaplaťpánbůh nepoznali. A jak to tak mezi lidmi bývá, díky tomuhle časem vznikla snad i trochu závist."
Vladimír Špaček se brzy po příchodu do Austrálie zapojil i do krajanského života. Dokonce začal v rozhlase v Sydney připravovat pořady pro českou menšinu.
"Já jsem se o rádio odjakživa zajímal, a když v Sydney vzniklo české vysílání, byl u toho český kněz Ondrášek. Ten si vybral paní Vlažnou a ta potom musela pochopitelně získat nějaké spolupracovníky. Přestože se jednalo jen o dvě rozdělené půlhodiny týdně, později hodinu týdně, nedalo se to prostě zvládnout jednou osobou. Takže paní Vlažná si vybrala Janu Reichovou a mne a pak už jsme to ve třech táhli celých sedmnáct let."
Vysílání pro menšiny v Austrálii financuje federální vláda. České pořady stanice SBS /Special Broadcasting Service/ ze Sydney bylo možné zprvu poslouchat pouze ve městě a nejbližším okolí. Jen zde ovšem žije kolem deseti tisíc Čechů a Slováků. Později je bylo možné zachytit dokonce až v Tichomoří. Českou redakci SBS navštívila i řada významných českých exulantů: Josef Škvorecký a Zdena Salivarová, Karel Kryl nebo Vladimír Škutina. Pan Špaček tu připravoval hlavně politické zpravodajství a komentáře.
"My jsme tam měli jedno takové výrazné téma. V 70. letech tady Gustáv a spol. vymysleli takzvané upravenectví, což byla nesmírně promyšlená a vychytralá akce. Ovšem klobouk dolů, soudruhům to myslelo velice dobře. Jednak od upravenců získávali peníze, protože se vypláceno za takzvané školné, a jednak rozdělili exil na upravený a neupravený podle známého hesla rozděl a panuj. Rozpoltili také spoustu krajanských organizací na celém světě. Navíc ještě, co si budeme povídat, mezi upravenci získávali potenciální spolupracovníky pro různé placené bokovky."
"To nebylo jednoduché. K útěku jsme se rozhodli během jediné noci, ale k návratu jsme se rozhodovali několik let. Hlavně moje žena, kterou jsem musel přemlouvat. Ale ani u mne to nebylo přes noc, trvalo to hodně dlouho. Nebylo to v žádném případě po vašem zazvonění klíči. Ještě jsem čekal, až se rozpadne Sovětský svaz a zajistí se, že tu už bude jednou provždy klid. A definitivní korunu tomu dal vstup České republiky do NATO."
Marie a Vladimír Špačkovi se tak domů vrátili až v roce 2000. Přesídlení do Česka přitom předcházelo celkem dvanáct návštěv - pan Špaček tak na rozdíl od jiných emigrantů neprožil žádnou velkou deziluzi. Cituje sice známá slova Václava Havla z jeho prvního novoročního projevu v r. 1990, že "tato země nevzkvétá", přesto se už ale podle něj mnohé změnilo k lepšímu:
"Samozřejmě že ještě nedokvetla dodneška, jenomže, přestože jsme procestovali celý svět, neznám zemi, kde by opravdu všechno vzkvétalo. Ale ten trend je tady jednoznačný, a proto jsem nikdy nezapochyboval."
