Malířské skvosty v bazilice sv. Jiří
Dnes opět zamíříme do areálu Pražského hradu a vejdeme do baziliky sv. Jiří. Její součástí jsou výstavní prostory, kde se nacházejí díla nejznámějších českých malířů Škréty a Brandla. Přestože jsou jejich plátna stejně slavná, jejich život se ubíral různými směry. Zatímco první měl za oficiální zakázky hodně peněz, druhý spíše dluhy. O bazilice, osudech malířů i jejich děl uslyšíte od Zdeňky Kuchyňové.
Původní kostel na místě baziliky sv. Jiří stával už před více než tisícem let a založil ho otec sv. Václava Vratislav I. Podoba, kterou mohou vidět turisté dnes, vznikla v 17. století. V jeho zdech se ukrývá i malířský poklad. Mimo jiné jsou zde plátna z období manýrismu. Už když slyšíme tohle slovo, napadne nás spíše hanlivé rčení - to jsou ale manýry. A podobně to bylo myšleno i v době Rudolfa II., teprve později se z toho vyvinul umělecký směr.
"Ten název poprvé používá známý historik umění a malíř Vasari, který hovoří o tom, že někteří italští mistři napodobovali manýru svých předchůdců. Jinak ten manýrismus byl ovlivněn nejenom italským uměním, ale i uměním středoevropským a právě tady na dvoře Rudolfa II. vzniklo velice zajímavé umělecké centrum,"
říká Stanislav Marchal. Jedním z nejvýznamnějších umělců této doby byl malíř nizozemského původu Bartolomeo Spranger. Na pražský dvůr ho pozval sám Rudolf II. a v bazilice je jeho známý obraz Epitaf zlatníka Müllera, jehož dceru, tehdy teprve patnáctiletou, si Spranger vzal za ženu.
"Tento obraz byl malován pro kostel, ve kterém byl Mikuláš Müller pohřben a v tomto kostele byl později pohřben i sám Spranger. Byl to kostel sv. Jana v Oboře, a dnes je pozůstatek tohoto kostela ve zdivu obytného domu v dnešní Šporkově ulici na Malé straně. Dokonce se ve sklepě domu ukazuje možný hrob tohoto malíře."
A právě Sprangerovy obrazy jsou produktem manýristického období, pro které jsou typické protáhlé postavy.
K významným barokním malířům 17. století pak patřil Karel Škréta, který dlouho pobýval v Itálii. Do Prahy se vrátil už jako hotový umělec a ve své době byl nejvyhledávanějším oficiálním portrétistou. Tvořil pro šlechtice, církev i měšťany. Jsou známé například portréty převora Maltézských rytířů či Muže s dlouhými plavými vlasy. Je zajímavé, jak některé drobnosti na obrazech pomohou datovat přesnou dobu jejich vzniku. To se stalo i u Škrétova portrétu řezače diamantů Dionisia Miseroniho, který pracoval také jako správce uměleckých sbírek Pražského hradu. Na obraze jeho rodiny je mladší Miseroniho syn, který drží pohár z křišťálu.
"A ten do určité míry datuje obraz. Tento pohár byl totiž zhotoven roku 1653 tady v Praze jako zakázka tehdejšího císaře Ferdinanda III. Pohár nemohl být v dílně vystaven dlouho, tak se předpokládá, že obraz byl dokončen přesně v té době, kdy byl dokončen pohár, než jej nechal císař odvézt do Vídně."
Zatímco Škréta pobýval v zahraničí, další významný barokní malíř Petr Brandl působil celý život v Praze a na různých místech v Čechách. Italskou a rakouskou tvorbou byl ovlivněn jen prostřednictvím neoficiálních učitelů a je považován za jednoho z nejlepších malířů 18. století.
"Ale zatímco byl Škréta malířem oficiálním, který získával mnoho významných zakázek a měl je bohatě proplacené, tak Petr Brandl, přestože maloval jak pro významné šlechtické rody, tak pro církevní hodnostáře, se zpravidla na závěr nedohodl na honoráři. A výsledkem bylo, že celý život třel bídu s nouzí. Část pramenů říká, že umírá přímo ve vězení pro dlužníky v Kutné Hoře a část pramenů říká, že umírá krátce poté, co byl z vězení propuštěn. O tom, že měl spory s objednately děl, svědčí řada historek. Když navštívíte třeba kostel sv. Bartoloměje v Kolíně, tak je tam scéna sv. Bartoloměje, kterého zaživa stahují z kůže, a říká se, že biřici mají podobu tehdejších kolínských měšťanů, kteří si od něj tento obraz objednali a dali mu potom mnohem méně, než mu přislíbili."
Tyto schválnosti Petra Brandla k objednatelům vyvrcholily na obraze, který je umístěn v kostele ve Vysokém Mýtě. Když se na oltářní obraz podíváte podrobně, je tam andělíček, který na vás vystrkuje holý zadek. V bazilice sv. Jiří je i Brandlův autoportrét s gestem počítání na prstech, který byl už součástí barokní obrazárny. To dokládá další z obrazů, který představuje samotnou obrazárnu a mezi díly je i Brandlův autoportrét.
Také Brandlův předchůdce Karel Škréta namaloval svůj autoportrét a to na obraze, který zachycuje sv. Pavla Boromejského milánského arcibiskupa, který navštěvuje nemocné morem v Miláně. A Škrétova tvář je hned za arcibiskupem. V obecném povědomí je Karel Škréta brán jako jakýsi protipól Petra Brandla. Brandl je brán jako člověk bouřlivý a nevyrovnaný, Karel Škréta jako člověk velice solidní. Ale historické doklady tomu zcela neodpovídají.
"Například je doloženo, že během pobytu v Itálii byl Škréta jako člověk velice vznětlivý a agresivní, který se rád pouštěl do různých soubojů. A pouštěl se do nich i po návratu do Čech. Jednoho člověka v souboji zabil a jelikož souboj zřejmě neproběhl podle tehdejších regulí, musel se Škréta uchýlit do azylu v klášteře Na Zderaze a během pobytu namaloval pro augustiniány celý cyklus obrazů ze života sv. Václava."
Vedle Karla Škréty a Petra Brandla je považován za třetího nejvýznamnějšího českého barokního malíře Václav Vavřinec Reiner. Zachovány jsou zejména jeho fresky v pražské Loretě a řada významných obrazů - například Orfeus hraje zvířatům, kde není jasné, jestli je postava Orfea imaginární nebo je namalována podle člena některého šlechtického rodu, který obraz od Reinera objednal.