Ať si pacienti sami volí lékaře, navrhuje Čechoameričan Martin J. Stránský

Kritizovaná úhradová vyhláška, spory kolem privatizace nemocnic, přetrvávající nucená správa nad Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a obavy lékařů, že s celou desetinou ambulancí pojišťovny neuzavřou smlouvy na další období - to jsou otázky, které hýbou českým zdravotnictvím v posledních týdnech. Ve skutečnosti je zdravotnictví v krizi už několik let a žádnému z polistopadových ministrů se je nepodařilo stabilizovat. Současný ministr David Rath situaci svým razantním způsobem jednání se zdravotníky ještě více vyhrotil. Má vůbec problém jménem české zdravotnictví řešení? Na to se Milena Štráfeldová zeptala Martina Jana Stránského, Čechoameričana, který má svou lékařskou praxi v Praze i v New Yorku.

"Ministr Rath má velice dobrý přehled o zdravotnictví, na druhé straně je bohužel tento přehled silně handicapován jeho manažerským stylem a způsobem řešení problémů. Za vším ale stojí hlavně to, že šestnáct let po revoluci ministerstvo, vláda ani nikdo jiný neví, co to vlastně znamená státem hrazená péče, jaký má obsah, a to nemluvím o způsobu financování atd. Takže je tu víceméně pořád politická neschopnost se k této otázce postavit a dát na nástěnku alespoň nějaký cíl, aby se celý systém měl na co orientovat."

Jaký by byl váš návrh na řešení této situace?

"Myslím, že by to měla být právě Česká lékařská komora, která by měla za prvé definovat optimální způsob léčení různých nemocí a jeho umístění. To znamená: kolik nemocnic typu A, B, C a na které části území by mělo být atd. To by měla předat státu a úkolem státu by mělo být rozhodnout, kde budou na tom dlouhém seznamu škrty. Co se týče zbývající hlavní otázky, která není řešena, tedy celá záležitost smluvního vztahu pojišťovna, nemocnice, lékař, kontrola - tu bych rovnou vyhodil z okna. Měl by to být právě pacient a pojišťovna, kdo by podepsali smlouvu, a kterýkoli lékař by měl mít možnost se vlastně u pojišťovny pouze zaregistrovat. Tím by okamžitě začala rozhodovat kvalita, poněvadž pacienti by volili nohama. Státu by bylo jedno, jestli za poskytovanou péči zaplatí doktorovi A v Olomouci nebo B v Praze, pokud je pacient úspěšně vyléčen."

Sám říkáte, že je to pacient/volič, má ale vůbec dost informací, aby se v tomto složitém systému dokázal orientovat?

"Pacient informace, asi jako v každé zemi, dostává teprve poté, co dorazí k lékaři. Na druhé straně my Češi se dovedeme velice dobře rozhodnout, co je pro nás lepší, takže jakmile dostane pacient alternativu, bude se o ni sám zajímat."