Dnes vám nabídneme druhou část historického seriálu Martiny Lustigové o odsunu Němců z Československa. Minule jsme se věnovali především divokému odsunu, teď se budeme zabývat jeho organizovanou částí. Dozvíte se také něco o tom, jak se Češi chovali k Němcům, kteří bojovali proti nacismu, nebo k německy mluvícím Židům.
Prezident Edvard Beneš podepisuje dekrety
Dekretem prezidenta republiky z 2. srpna 1945 byli českoslovenští Němci (s výjimkou antifašistů) zbaveni státního občanství. Až do prosince 1945 probíhala organizační příprava odsunu. Při ministerstvu vnitra byl zřízen zvláštní Úřad pro odsun Němců, ministerstvo obrany zase dohlíželo na technické provádění odsunu. "Odsun měl zhruba následující podobu. Německé obyvatelstvo bylo postupně podle seznamů posíláno do internačních táborů. A v souvislosti s tím, jak dovolovala dopravní situace po druhé světové válce a také možnosti přijímání tohoto obyvatelstva, byly vypravovány transporty," vysvětluje historik Michal Pehr. Většina transportů podle něj směřovala do západní zóny. Ostatně většinou bylo přáním odsouvaného obyvatelstva dostat se do britské nebo americké zóny.
Co si Němci mohli vzít s sebou? Kupodivu se množství povolených věcí příliš nelišilo od dob divokého odsunu. Pokračuje historik Jiří Kocian: "Osobní věci, ložní prádlo, teplé oblečení na zimu. Pokud cennosti, tak pouze snubní prsteny. Tonáž zavazadel se pohybovala v rozmězí 50-60 kg. Takže v tom se to příliš neodlišovalo." A kolika lidí se organizovaný odsun dotkl? "V rámci organizovaného odsunu se hovoří zhruba o 2 200 000 až 2 300 000 německého obyvatelstva."
Německé obyvatelstvo muselo před odsunem nosit speciální označení, zpravidla bílou pásku s písmenem "N". Všichni Němci byli zbaveni volebního práva, byli vyloučeni z výkonu veřejných služeb. Omezena byla i možnost uzavírání smíšených česko-německých manželství. Jak se Češi k německému obyvatelstvu po válce vůbec chovali? "Ve fázi divokého odsunu, zejména bezpostředně po skončení války, to byla až taková opatření, že německým ženám a dívkám byly dohola ostříhány vlasy. Pokud Němci šli v nějakých seřazených zástupech po ulici, tak do nich někteří jednotlivci kopali, strkali je nebo po nich něco házeli. Myslím si, že to nebyla nějaká kolektivní akce. Byla to spíš otázka jednotlivců nebo některých skupin. Je fakt, že řada československých občanů tomu nebránila a v podstatě to vnímala jako spravedlivý trest. Byli zde ovšem lidé, kteří to nepovažovali za správné a snažili se napravit ty nejhorší křivdy a upozorňovat na ty nejhorší křivdy, ať už tedy příslušné Národní výbory nebo vládní orgány. A takových případů také nebylo málo,"říká v rozhovoru pro Radio Praha Jiří Kocian.
Smutnou kapitolou českých dějin je to, jak se Češi chovali k německy mluvícím Židům. Československé úřady totiž vůči nim postupovaly stejně jako vůči ostatním Němcům. Dokonce i navrátilci z koncentračních táborů museli na rukávech nosit už zmíněné bílé pásky a navzdory utrpení, kterým v letech války prošli, byli vystaveni stejným omezením jako ostatní Němci. "To chování nebylo příliš přívětivé. Setkávali se s neochotou, pokud se chtěli vracet do svých bydlišť nebo si nárokovat svůj majetek." Mezi postiženými ale nebyli jen ti, kdo se vrátili z koncentračních táborů. "Bylo zde zhruba 1000-1200 příslušníků židovské národnosti, kteří bojovali a vraceli se se svými jednotkami ze západu nebo z východu. Řada z nich byla neprávem zahrnuta do odsunu, ať už divokého nebo organizovaného, byť tam v podstatě neměli co dělat," vysvětluje Jiří Kocian. Teprve v září 1946 byla vydána směrnice ministerstva vnitra, podle které byly osoby "židovského původu" z transferů vyňaty. A proč se Češi chovali k německy mluvícím Židům právě takhle? O tom už více historik Michal Pehr: "V některých případech to bylo špatné svědomí, že jim třeba nebylo tolik pomoženo, jak by v průběhu války potřebovali. Roli samozřejmě hrály i majetkové otázky, protože řada obyvatel získala ten arizovaný majetek a pak měla strach, když se lidé vraceli z koncetračních táborů, že budou ten majetek požadovat zpátky. Ale to byly jednotlivé případy. Samozřejmě, že obecně platilo to, že příslušníkům židovské národnosti a lidem, kteří trpěli v koncentračních táborech, musí být jejich majetky a jejich práva vrácena. Praxe byla v řadě případů velmi obtížná. Ale takové bylo naše poválečné zákonodárství."
Odsun sudetských Němců
Samostatnou kapitolou českých dějin je i chování Čechů k Němcům, kteří vystupovali proti nacistickému režimu. "Má to svoji historii ve 30. letech, má to svoji historii v roce 1938 a po roce 1938, kdy se Československo po nástupu Hitlera k moci a po anšlusu Rakouska stalo takovou oázou, takovou přechodnou stanicí pro uprchlíky z Německa a z Rakouska, kteří se zapojili do odboje. Postihováni byli zejména sudetoněmečtí sociální demokraté a němečtí komunisté. Patřili mězi ty, kteří byli uvězněni v koncentračních táborech. Odboj byl v podstatě postižen i v tom, že na muže ze Sudet se vztahovala branná povinnost, takže řada mužů byla odvedena do wehrmachtu a bojovala na frontách. Sudetoněmecký odpor nebyl tak početně silný, ale bylo důležité, že existoval," soudí historik Jiří Kocian.
Jak potvrzuje historik Michal Pehr, antifašisté patřili mězi ty, kdo mohli v Československu zůstat i po odsunu. Shrňme tedy, kdo mohl v Československu zůstat. "Jednak to bylo obyvatelstvo ze smíšených manželství, protože lidé, kteří žili ve smíšených manželstvích, měli možnost výběru." Přesto ale existoval hodně silný tlak, aby byly smíšené rodiny odsunuty - a ve většině případů k tomu skutečně docházelo. "Druhá skupina, ta nejsilnější, byla skupina lidí, kteří měli možnost prokázat svoji antifašistickou činnost, takže oni a jejich rodinní příslušníci bývali zpravidla z odsunu také vyňati. A potom to byli odborníci, kteří tady zůstávali povinně. Počty Němců, kteří tady zůstali, se liší, zpravidla se uvádí kolem 300 tisíc." I přes možnost zůstat odešlo z republiky téměř 140 tisíc antifašistů a jejich rodinných příslušníků. Jako důvody svých žádostí o vysídlení z Československa uváděli především sociální problémy. Poukazovali ale také na postoje české veřejnosti k nim.
