Mladá fronta vydala dvě knihy exilových spisovatelů, otce a syna Drábkových
Jen málokdy se stane, aby některé nakladatelství vydalo knihy otci i synovi současně. Mladé frontě se takový krok podařil - nedávno zde vyšel román Podzemí, který napsal poúnorový exulant Jaroslav Drábek, a kniha vzpomínek jeho syna Jana Drábka, který žije v kanadském exilu dodnes. Oběma knihám se věnuje Milena Štráfeldová v dnešní krajanské rubrice:
Letošní sedmdesátník Jan Drábek prožil prý v komunistickém Československu jen deset dní. Jeho rodina utekla do exilu hned po tzv. Vítězném únoru 1948. Utíkali na lyžích, přes Šumavu. Jan Drábek tak měl možnost vystudovat ve Spojených státech. Během studií byl ovšem krátce i námořníkem v americkém vojenském námořnictvu. Pak se načas vrátil do Evropy, kde pracoval jako hlasatel v Radiu Svobodná Evropa, a v polovině 60. let se vydal do Indie. Zde se seznámil se svou příští ženou a společně se nakonec usadili v kanadském Vancouveru. Jan Drábek tu pracoval jako pedagog, novinář a publicista. Na svém kontě má romány A co Václav nebo Zpráva o smrti Růžového kavalíra a tři knihy vzpomínkových črt: Po uši v postkomunismu, Po uši v protektorátu a Po uši v Americe. Nyní mu v Praze vyšla jeho nejnovější kniha Hledání štěstí u cizáků. Jan Drábek se v ní zamyslel i nad tím, jak Češi vnímají vlastní exil:
"Nedůvěra k cizincům je relativně novým postojem pro moji rodnou zemi, která po staletí představovala křižovatku Evropy. Postarali se o to hlavně komunisti se svými výjezdními doložkami, ostnatými dráty a rušičkami zahraničních rádiových signálů. Nenávist ke všemu, co pocházelo ze Západu, se vztahovala i na nás, kteří jsme se tam uchýlili. Dobře, bylo to v době hlubokého komunismu, ale co dnes? Rozhodně se už cestuje bez problémů, avšak odvážil by se někdo tvrdit, že třeba současné tuzemské soudnictví je už na přijatelné úrovni nebo že se u nás úcta k předpisům vyrovná západnímu standardu? A mezi tyto nedostatky nesporně patří i celková nevraživost vůči emigrantům, která sahá od toho nejméně informovaného Čecháčka až na Hrad. Padesát let komunistického odepisování emigrantů jako zrádců zanechalo doma vydatné stopy, a to i mezi těmi, kteří komunistům nikdy příliš nakloněni nebyli. Dodnes je politicky výhodné házet emigrantům všelijaké klacky pod nohy, ať už jde o restituce nebo volební právo."
O komplikovaných vztazích, které existují mezi lidmi v Česku a Čechy v zahraničí, mi Jan Drábek řekl:
"Já myslím, že je to z politických důvodů. Že je tady stále ještě hodně lidí, kteří žijou s představou, že je to zrádná emigrace, že si jeli na Západ nabrat, hodně si na Západě vydělat. A já vysvětluji, že je to v mnoha případech úplně jinak. Můj táta musel odejít z Československa, když viděl, co se stalo jeho přátelům. Jinak by tu v roce 1948 asi zašel. Ten byl tak angažovaný v boji proti komunismu, že by skončil v Jáchymově nebo by ho někde umlátili. To nebylo tak, že by člověk hledal nějaké zlato. My jsme dokonce v té době žili v Praze lépe, než ze začátku v Americe. A pamatuji se, že i v 68. roce, když jsem se lidí ptal, proč přišli, hodně z nich řeklo: my nechceme, aby moje děti vyrůstaly v komunismu a aby byly školené v komunistických školách."
Jan Drábek se po listopadu 1989 vrátil načas do Česka, působil dokonce jako český velvyslanec v Albánii a z této zkušenosti vytěžil knihu Po uši v postkomunismu. Tomáš Pecina v recenzi této knihy také vysvětluje, proč diplomatická kariéra Jana Drábka skončila:
"Jeho kniha vzpomínek se zvláštním způsobem soustředí kolem události, která zřejmě navždy změnila autorovo vnímání staré vlasti. Když Jan Drábek působil jako český velvyslanec v Tiraně, jeho ženu postihla vážná nemoc, a bylo třeba dostat ji za každou cenu do péče evropských, nikoli albánských lékařů. Tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec souhlasil s vysláním speciálního letadla pouze pod podmínkou, že veškeré náklady uhradí sám Drábek, a letadlo stejně neodstartovalo, dokud velvyslanec svůj ústně daný slib nepotvrdil faxem. To bylo pro Jana Drábka nejen pokořujícím aktem vyjádření nedůvěry, ale egoismus a bezohlednost českého establishmentu ho natrvalo zbavily schopnosti žít v zemi, která, jak hořce poznamenává na konci své knihy, přestala být jeho vlastí."
Jan Drábek se tedy vrátil zpět do Kanady, dál působí v exilových sdruženích a věnuje se psaní. Má velký podíl na současném vydání románu svého otce Jaroslava Drábka Podzemí. Jaroslav Drábek byl významným pražským advokátem, prezidentu Edvardu Benešovi do jeho londýnského exilu vozil zprávy od počínajícího odboje, a přestože měl možnost odejít do zahraničí, zapojil se do odboje v okupovaném Československu. V roce 1943 byl zatčen a skončil v Osvětimi. Koncentrační tábor přežil a po válce se stal generálním prokurátorem mimořádného lidového soudu, který soudil také K. H. Franka. Do exilu utekl s rodinou už v březnu 1948, ve Spojených státech se stal komentátorem čs. vysílání Hlasu Ameriky a redigoval i paměti bývalého ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny. Svou zkušenost z nacistického Československa i z roku 1948 shrnul do románu Podzemí, z něhož přinášíme krátkou ukázku:
"Černé auto zastavilo, ministr vystoupil. Jindy se šofér ptal, kdy má druhého dne přijet. Dnes popřál dobrou noc, rychle nasedl a odjel. Dva muži v černých kabátech, kteří stáli před vilou, sledovali ministra, až zmizel za keři zahrádky. Otevřel domovní dveře a zvolna stoupal po schodech. Všude bylo ticho. Prohráli. Byli zaskočeni. Prezident sliboval, že demisi nepřijme. - A přijal! Vydal zemi komunistům. Stalinovi! Musel se přidržovat zábradlí, nabrat dechu. Nikdy v životě se necítil tak bezradný, tak ztracený jako dnes. Přišlo to jako rána do hlavy. Tehdy, před devíti lety, když prchal přes hranice před nacisty, mu lidé pomáhali. Byla válka. Byla naděje. - Dnes nic. Vlastní lidé zrazují. Usedl potmě do lenošky. Co dál? Dnes už nemá síly, aby uprchl. Je vyčerpán. Je konec. Prohrál. - Vstal, rozsvítil lampu na psacím stole a z přihrádky vzal papír. Psal: Pane prezidente! - Dvě stránky. Byla v nich všechna hrůza a hořkost posledních dnů. Pak sáhl znovu do přihrádky a vytáhl revolver. Prohlédl zásobník a odjistil. Přiložil hlaveň ke spánku a stiskl. Spoušť cvakla, rána ale nevyšla. Propadl zoufalému zmatku. Zdálo se mu, že slyší kroky na schodech. Muži v kožených kabátech. Jdou pro něho! Odhodil pistoli a rozběhl se k oknu. Pod ním ležela Praha. Jeho Praha, milovaná, osvětlená, krásná a věčná. Prudkým pohybem otevřel obě okenní křídla. Skočil!"
Román Jaroslava Drábka Podzemí vyšel v roce 1986 v nakladatelství manželů Škvoreckých v kanadském Torontu, nyní ho s doslovem jeho syna vydává pražská Mladá fronta.
