Nejpřekládanější česká kniha po roce 1989 má v aktuálním vydání necelou stovku stránek. Nemá žádného vypravěče, není členěná na kapitoly a nenajdete v ní ani jednu přímou řeč. Přesto dokázala obsáhnout celé dvacáté století se svými válkami, myšlenkovými směry, vynálezy a banalitami.
Autor Patrik Ouředník žije ve Francii, nerad mluví s novináři, rozhovory poskytuje málo, a když, tak korespondenčně. V roce 2018 ale udělal výjimku a poskytl hodinový rozhovor tehdejšímu šéfredaktorovi Českého rozhlasu Vltava Petru Fišerovi a právě s ním budeme nejen o knize Europeana stručné dějiny dvacátého věku mluvit.
Ta kniha je netradiční, jsou to vlastně za sebe poskládané informace o tom, co se odehrávalo ve dvacátém století i s tím, že vedle sebe jsou zásadní události i události méně zásadní. Ten text je jednolitý, není členěný do kapitol. Co je to vlastně za žánr?
P.Fischer: „To asi není důležité, je to text, který se snaží zachytit v jazyce dění, kterého jsme byli, my kteří jsme se v té době narodili, nějakým způsobem účastni. Patrik Ouředník si myslím příliš neláme hlavu s tím, co je to za žánr, konec konců v postmoderní době, kterou on reflektuje, to není důležité. Ten žánr by ho také trochu svazoval. Pro mě je to nejblíže nějakému ginsbergovskému kvílení nebo chrlení zážitků, které se on snaží v textu srovnat. Myslím, že úplně nejvýstižnější pro celý text je spojka „a“. Všechno je tam „a“. Tímto souřadným způsobem se propojuje celý text. Tím pádem dochází k paradoxnímu napětí, kdy se naprosto vážné věci střetávají s méně vážnými atd. Je to vlastně i naše každodenní zkušenost. Když si v televizi zapnete hlavní zprávy, tak tam máte zprávu o tom, jak se v nějaké vesnici hádají o plot, ale zároveň tam máte naprosto zásadní mezinárodní události.“
Možná v těch zprávách je ale méně spojek „a“.
P.Fischer: „Je to všechno zařazené v jednom celku, víceméně se tam to „a“ dává. Jak můžeme dát dohromady to, že se někde hádají o tom, že slepice běhají na druhou zahradu a zároveň o to, jakou mezinárodní politiku dělá Donald Trump? Všechno je to najednou na stejné úrovni a Patrik Ouředník si s tím hraje, ale v průběhu toho textu, když to čtete, zjišťujete, že je tam všechno naráz, je v jednom celku, ale jsou tam určité důležité věci, které vystupují a na které narazíme. Ale tím, že v proudu řeči můžeme reflektovat všechno dohromady, všechno souvisí se vším, je naprosto zásadní charakteristika té knihy.“
Patrik Ouředník ve vašem rozhovoru v roce 2018 mluvil o základech, o třech slovech, které podle něj charakterizují dvacáté století a okolo kterých Europeana vystavěl.
P.Ouředník: „Europeana vznikla na podkladě tří slov, které jsem v té fázi koncepce zvolil za charakteristická pro dvacáté století. Slova byly tři. Šlo o slovo překotnost, dvacáté století bylo nepochybně překotnější než jiná. O slovo infantilismus, dvacáté století bylo nepochybně infantilnější než jiná a o slovo scientismus, který se nezrodil ve dvacátém století, ale naplno se rozbujel po nějakém čase. Takže v momentě, kdy jsem měl tahle tři slova pohromadě, šlo o to napsat překotný, infantilní a řekněme pseudovědecký text. Čili Europeana jsou výslednicí téhle jakési svaté lexikální trojice.“ Tolik Patrik Ouředník, právě jeho knihu Europeana stručné dějiny dvacátého století rozebíráme v cyklu České knihy, které musíte znát s kulturním publicistou a bývalým šéfredaktorem Českého rozhlasu Vltava Petrem Fischerem.
Co je pro vás nejsilnějším momentem, dojmem z té knihy?
P.Fischer: „Taková ironická hravost. Zřejmě je to ten nejlepší způsob, jak přistupovat k dějinám, protože do velké míry platí teze o tom, že dějiny skončily ve smyslu nějakého výkladového principu nebo nějakého typického vyprávění. To je věc, která se odehrála někdy v 70-80 letech, kdy se začalo hovořit o konci těch velkých vyprávění. My už dnes žádné velké ideologické vyprávění, které by dokázalo jednotným klíčem vyložit svět, nemáme. To je naprosto charakteristická věc té knihy, protože se s tím při četbě bezprostředně setkáte. Narážejí tam na sebe různé ideologie, ať už v sociologii, v politologii, v politice samotné v každodenním životě. Ale je vidět ta živoucí proměna světa. Zároveň se všechny ty teorie stávají falešnými, nejsou výkladovým principem. Ten jsme prostě ztratili. To je velké téma Patrika Ouředníka, ale zároveň to neznamená, že bychom se měli ztratit úplně. Neztrácí se kritická mysl. A to je myslím nejsilnější gesto celé knihy.“
Tak jak Patrik Ouředník za sebe dává jednotlivé střípky, tak se přece jenom některé opakují. Když se podíváme na životopis Patrika Ouředníka, on byl a je šachista, on se dokonce věnoval tomu, že byl šachovým trenérem. Je to znát z té kompozice knihy, je to dokonale šachově promyšlené?
Fischer: „Patrik Ouředník není rozhodně člověk, který by chtěl do světa pouštět věci jen tak, i když v určitých chvílích dělá až Hrabalovský dojem. Když čtete Hrabalovu Obsluhoval jsem anglického krále, tak je to asi nejzásadnější kniha snažící se postihnout ironický pohyb dějin. Ono se to místy docela podobá, ale Patrik Ouředník komponuje velmi přesně. Určité věci si vybírá, záměrně vytváří paradoxy, ironie tam není samoúčelná, že má vždycky nějaký smysl. Když jsme spolu dělali rozhovor, tak jsme o tom spolu předtím dlouho komunikovali a důvod byl jednoduchý. On říkal, že nechce vstupovat do veřejného prostoru, kde už je tolik řečí a tolik žvanění, abychom dalším žvaněním ten prostor vyplňovali. Když už se má v mediích veřejně vystupovat, tak se má říkat něco podstatného. On se snažil udělat rozhovor, aby to, co řekne, bylo urovnané, co má promyšlené, ne co bezprostředně vychrlí na mikrofon, jako to děláme každodenně my.“
Patrik Ouředník v roce 1984 emigroval do Francie. Jak moc tu knihu, jeho pohled na dvacáté století emigrace ovlivnila?
Fischer: „ Zásadně, získal odstup. Myslím si, že každý kdo někdy delší dobu pobývá ve světě a pak se vrátil do České republiky a byl v kontaktu se společností, kulturou ve svobodném světě, tak zažívá určitý kulturní šok. To je na knize dost vidět, že získal odstup, protože jinak by to nikdy nemohl napsat tímto způsobem. Nemyslím si, že by měl nadhled, kdyby nedošlo k emigraci. Trauma z dějin a bezprostředního marasmu, propadání se do bezčasí a morálního hnusu osmdesátých let by ho poznamenalo daleko víc. Tam je vidět nádech svobody a francouzského intelektuála, který si dovolí nahlížet na celé pole, kde jsou hromady mrtvol, katastrof, ale zároveň některé hezké věci. Dívá se na to s odstupem člověka, který si s tím umí ještě hrát, přestože to trauma je v něm. To když umíme, to je nejdůležitější dědictví evropské civilizace.“
Mimochodem, vy jste s Patrikem Ouředníkem v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava mluvili i tom, zda raději píše v češtině nebo ve francouzštině. Tady je odpověď Patrika Ouředníka.
„Francouzština je výrazně abstraktnější než čeština a bude tím pádem vyhovuje myšlení o konceptech o více méně abstraktních konceptuálních věcech. Čeština je jazyk pábitelský a vyhovuje lépe jistému tipu klábosení, historkám, anekdotám. Řekněme, že čeština je zemitější, konkrétnější, plnokrevnější, což má své výhody i nevýhody. Pokud bych to měl doložit nějakým příkladem, je stejně náročné překládat do francouzštiny Hrabala, jako je náročné překládat do češtiny jistý tip abstraktní poezie a žánr zvaný esej.“
Europeana napsal Patrik Ouředník v češtině, kniha se dočkala překladů do více než tří desítek jazyků. Poprvé vyšla v roce 2001. Petře Fišere, ztratila po dvou desetiletích něco ze svého kouzla nebo naopak se s odstupem kouzlo ještě zvyšuje?
P.Fischer: „ já myslím, že se zvyšuje, protože teď tomu opravdu rozumíme. V 21 století jsme se propadli ještě do většího blázince, do mediálního víru, ve kterém se všechno semele, valí se jedno přes druhé a je těžké zachytávat podstatné a důležité body. S odstupem to získalo určité kouzlo pohledu prvního desetiletí jednadvacátého století. Ukazuje se, že ze ztráty smyslu a orientace nevybředneme, ale pořád je tam silné gesto, to neznamená, že se máme vzdávat nějakého výkladu nebo snahy myslet v tomto prostoru. Toto gesto je tam dnes ještě silnější, když to konfrontujeme s tím, že si zapneme televizi, internet, cokoli tak na vás chrlí větší množství informací a my se v tom musíme orientovat. Ouředník to udělal tímto elegantním a schůdným způsobem.“
Ještě jednou se vraťme k rozhovoru s Patrikem Ouředníkem pro Český rozhlas Vltava z roku 2018. Vy jste se Patrika Ouředníka ještě ptal i na to, jak by své knize přistoupil k začátku 21.století. Tady je jeho odpověď.
P.Ouředník: „Pokud bych dneska psal Europeana dvacátého století a zvolil tutéž strategii, tak bych uchoval slovo infantilismus, je nadále neobyčejně plodný, čím dál plodnější. A připojil bych k němu politické korektno. Podobně jako scientismus, ten nevzniknul ve dvacátém a politické korektno nevzniklo v jednadvacátém, ale stejně jako ten scientismus se naplno rozbujel až v tom následujícím století. S tím, že tem koncept politické respektive společenské korektnosti je sám o sobě mravný. Nechci to vůbec zpochybňovat, zraňovat vědomě lidské city není jistě moc elegantní.“
Europeana nejsou jediným titulem, jedinou knihou Patrika Ouředníka, jakou další by jste doporučil?
P.Fischer: „Jakoukoli, ke které se čtenáři dostanou. Poslední se jmenuje Konec světa, který se prý nekonal, ta pěkně sedí k Europeaně a stojí za to. Je to pokus myslet na konec světa pozitivně. V tom smyslu, že se všechno hroutí a nemáme ten smysl, ke kterému směřujeme. Jediný orientační bod. To je knížka, kterou napsal francouzsky a je přeložená do češtiny. Je dobré ji číst spolu s Europeanou.“
P: Mimochodem, ono to svádí říkat Europeana v jednotném čísle, ale jestli se nepletu tak Patrik Ouředník žádá, aby se říkalo ta Europeana v plurálu.
P. Fischer: „Ano, je to v množném čísle, je to drženo i velmi důsledně i v doslovu.“
Máte nějakou oblíbenou pasáž?
P. Fischer: Ano, přečtu ji:
„Mladí lidé říkali, že rasismus je důsledkem starého světa, je třeba svět nově vymyslet. A televize a lednička, že jsou míň důležité než láska a štěstí. A nechtěli, aby jim rodiče říkali, co mají studovat, zakazovali jim kouřit a souložit a nosit dlouhé vlasy a podobně. A v roce 1968 vypukly v západní Evropě studentské bouře a studenti stavěli barikády a chodili do továren a přesvědčovali dělníky o tom, že je třeba společnost od základu změnit, a psali na zdi modř zůstane šedivá, pokud jí nikdo nevymyslí, buďte realisté, žádejte nemožné a je zakázáno zakazovat a imaginace se ujímá vlády a okupovali posluchárny a divadla a kouřili a souložili a na různé způsoby a diskutovali o politice.“
P.Fischer: „ Je tam vidět i ten proud, jak se to valí a pro mě naprosto zásadní souřadná spojka „a“. Všechno teď žijeme najednou, všechno se propadá do zvláštní inkluzivní komplexity, složitosti. Všechno souviselo se vším. Myslím, že to chrlení a valení se věcí, událostí, už jenom to, že to Ouředník musí sestavit do knihy a vytvořit souvislý text. To už si nárokuje určitou strukturu, nějaké směřování, nějaký tvar. I když se mu záměrně žánrově vyhýbá. Na tom je krásně vidět, že už vždycky při té interpretaci strukturujeme a vždycky máme nějaká vodítka, měřítka, hodnoty. Tohle všechno je potřeba neustále reflektovat, pokud nechceme zamrznout na pevné ideologii,“ říká Petr Fischer, kulturní publicista, bývalý šéfredaktor Českého rozhlasu Vltava, se kterým jsme rozebírali nejpřekládanější českou knihu po roce 1989 Europeana - stručné dějiny dvacátého věku Patrika Ouředníka.
Patrik Ouředník (nar.1957 v Praze) – spisovatel a překladatel, od roku 1984 žije ve Francii. Beletrii a eseje píše jak česky, tak francouzsky. Své nejúspěšnější dílo „Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku“ napsal česky v roce 2001.
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
