Když se řekne Spalovač mrtvol, asi každému se vybaví Rudolf Hrušínský.
Právě on ztvárnil hlavní roli Karla Kopfrkingla ve filmové adaptaci tohoto románu, kterou dva roky po jeho prvním vydání, v roce 1969, natočil režisér Juraj Herz.
Příběh spořádaného zaměstnance krematoria, který sám sebe označuje za jemného a milého člověka, abstinenta a nekuřáka a který se vlivem manipulace nakonec promění v chladnokrevného vraha svých blízkých, ale rozhodně stojí i za přečtení. Autorem knihy byl Ladislav Fuks a my jí v další části cyklu České knihy, které musíte znát, probereme se znalcem Fuksova díla, literárním historikem z olomoucké Univerzity Palackého a autorem nedávno vydané monografie o Ladislavu Fuksovi Erikem Gilkem.
Už jsem mluvil o známém filmu s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, nakolik se liší od knižní předlohy?
E. Gilk: „Neliší se zas tak v tolika bodech, což je nutno připočíst spolupráci Juraje Herze přímo s autorem Ladislavem Fuksem. Je tam trošku odlišný závěr i je tam takové šílenství, ke kterému nakonec pan Kopfrkingl dospěje. Jsou tam také vynechány některé motivy, které v rámci literárního díla nejsou tak podstatné. Rozdíly nejsou tak velké, ale myslím si, že se tvůrcům filmu podařilo velmi dobře vystihnout specifickou atmosféru. Způsob jednání a řekněme ohýbání reality, které je Kopfrkingl typické. Takže já osobně adaptaci považuji za kongeniální.“
Ta knížka má necelých 150 stránek, mimochodem pražská Městská knihovna jí nabízí na internetu zadarmo ke stažení jako e-knihu, čím je pro vás pozoruhodná?
E. Gilk: „Přiznám se, že v rámci Fuksova díla ji nepovažuji za nejlepší, myslím si, že ji pomohla filmová adaptace. I soudobá kritika si povšimla, že se tam Fuksova literární metoda s důrazem na motivy a na tzv.falešné motivy už stává trochu mechanickou. To, co je na knize stále přitažlivé, a co nikdy neztratí interpretační potenciál, tak je obecnější rovina, řekněme – svádění totalitním režimem prachobyčejného maloměšťáka, který podvědomě tuší, že se nedokáže nikam víc dostat. Najednou dostane příležitost, o které se mu ani nezdálo a začne v rámci toho jednat.“
Děj Spalovače mrtvol se odehrává na konci třicátých let v době nástupu nacismu a ukazuje, co může udělat manipulace a propaganda s normálním slušným člověkem, pokud tomu podlehne. Samotnému Ladislavu Fuksovi bylo v době, kam děj zasadil, šestnáct nebo sedmnáct let. Do jaké míry vychází z vlastních zážitků?
E. Gilk: „U Spalovače mrtvol je známo, že je to první knížka, kde z žádné vlastní zkušenosti nevycházel. Jeho pocity z té doby tam jsou dost výrazně zastoupeny. Pokud bychom měli vzít nějakou jeho životní dráhu a propojit ji s románem, nejblíž věkově by tam byl Kofrkinglův syn Mili, tak možná i tvůrci filmu se snažili přizpůsobit podobu tohoto chlapce dospívajícímu Ladislavu Fuksovi. Ten se v té době ale potýkal i s jinými problémy. Začal si uvědomovat svou sexuální odlišnost, což zcela jistě nebylo vůbec jednoduché. Pokud bych měl být některé autobiografické knihy, rozhodně je to Variace pro temnou strunu a Mí černovlasí bratři. Takže tady ta autobiografičnost nehraje skoro žádnou roli.“
V roce 2017 natočil Český rozhlas Spalovače mrtvol jako rozhlasovou hru. Režisérem byl Aleš Vrzák, který se připojuje k našemu rozhovoru.
Ta kniha je přes půlstoletí stará, odehrává se vlastně ještě hlouběji v minulosti před více než osmdesáti lety, v čem je stále aktuální, proč jste si jí vybral vlastně nedávno pro ztvárnění jako rozhlasovou hru?
A. Vrzák: „Samozřejmě, že ten text je úplně výjimečný. Další rozměr mu dodal Juraj Herz slavným filmovým zpracováním. A to je myslím největší potíž, jak to dílo zpracovat pro rádio, i když ta linka je trochu jiná. Já Ladislava Fukse považuji za naprosto výjimečný skvost mezi českými autory. Přijde mi, že skoro by spíš spadal do oblasti jihoamerických autorů. Takového magického realismu. Samozřejmě, že jeho život byl velmi pohnutý, velmi náročný kvůli jeho sexuální orientaci byl chycen do pařátů státní bezpečnosti. Zároveň byl trochu prorežimním autorem v tom smyslu, jak ho nutili pro ně pracovat. To, co napsal, ale považuji za naprostý základ a výkvět české literatury. A to je to, co mě na tom lákalo.“
Zmínil jste se o známém filmu Juraje Herze z roku 1969. Jak velká nevýhoda pro člověka, který o půlstoletí později točí rozhlasovou hru je v tom, že ten film většina posluchačů zná?
A. Vrzák: „Je to trošku v rozdílnosti scénářů. Takže ta nevýhoda, že dělám něco tak notoricky známého, je tím trochu smazána. Člověk musí zapomenout na genialitu herce a to, co on tam dokázal udělat. Předloha, kterou připravovala Lenka Veverková v dramaturgii Zuzany Vojtíškové, pracovala s tím, že jdeme výrazněji po lince Karla Kopfrkingla a tím pádem se dostáváme do jeho většího nitra. Což si myslím, že je způsob, který rozhlasové práci svědčí. Jaké jiné medium než rozhlas si právě tohle může dovolit…“
Co je pro vás nejsilnější moment toho příběhu?
A. Vrzák: „Nejsilnější moment je pro mě manipulace. A mám pocit, že je věčná. Že samozřejmě to, že byla spojena s komunistickou érou, v které Fuks žil, že je naroubována na nacismus. To jsou asi dvě nejsilnější manipulativní období našich dějin. Ale manipulace je s námi pořád, je všudy přítomná. Každý den, každou minutu okolo nás. Je to věc nebo je to styl, kterého bychom se měli vyvarovat nebo minimálně se snažit mu nepodléhat.“
Proč podle vás Spalovač mrtvol patří nebo má patřit mezi knihy, které by lidé měli znát?
A. Vrzák: „Myslím si, že to výjimečně ukazuje napříč dějinami život jednoho člověka, který začne podléhat právě manipulativnímu chování jeho okolí, které mu začne nabízet vyšší pozice, lepší pozice a on pro to vyčištění toho světa, aby se ujal on jistého řádu moci. Protože moc je tam tou fatální skutečností, tak udělá cokoliv a je ochotný zajít za jakékoliv svoje morální hodnoty.“
Mimochodem rozhlasový Spalovač mrtvol dostal cenu za nejlepší rozhlasovou hru na festivalu Prix Bohemia Radio v Olomouci a dostal se také do finále pro prestižní rozhlasové hry, které uděluje britská BBC. Vraťme se ale ke knižní předloze, zůstává s námi historik a literární kritik Erik Gilk.
Co je pro vás nejsilnější moment celé knihy příběhu Spalovače mrtvol?
E. Gilk: „To je těžká otázka, možná nakonec ambivalentní závěr knihy, který právě ve filmové adaptaci není. Takový dovětek, který vypadá nevinně. Je to dovětek z poválečné reality, kdy se pan Kopfrkingl vrací vlakem, vidí, jak z něj vystupují Židé a opakuje si svou mantru - tak jsem je všechny spasil. V té chvíli je čtenář vůbec netuší, jestli byl v koncentračním táboře jako vězeň, protože zešílel, jak to známe z filmu i z předchozího děje knihy a nebo se skutečně stal i spalovačem živých? A nakonec mu byla přidělena funkce krematoristy, spalovače židovských obětí holokaustu? Není tam naznačena žádná možnost, kde by se čtenář mohl k té nebo druhé variantě. To je pro mě velmi znepokojující závěr.“
Vy říkáte, že tam není naznačeno, vnitřně se k nějaké variantě přikláníte, jako znalec celého díla Ladislava Fukse?
E. Gilk: „To by byla velká spekulace protože Fuks sám nikdy o svých textech nemluvil a ani v pamětech nikdy nic neřekl. Byl to autor, který se velmi pečlivě, důkladně až racionálně připravoval před tím, než začal nějaký tvůrčí proces. Takže myslím, že i tohle měl dopředu promyšleno. Myslím, že ta váhavost, ke které čtenáře nabádá a nejistota, kterou mu předestírá, měla záměrně zůstat i tady. Co si o tom myslel sám Fuks, se už bohužel nedozvíme.“
Vy jste říkal, že Spalovače mrtvol nepovažujete za úplně nejlepší dílo Ladislava Fukse, co byste našim posluchačům doporučil jako úplně nejlepší?
ČTĚTE TAKÉ
E. Gilk: „Mám svou top tři – určitě prvotina Pan Theodor Mundstock z roku 1963, která započala jeho
zářivou literární kariéru a vnáší nové uchopení holokaustu. Potom jsou to Myši Natálie Mooshabrové z roku 1970, kde je velmi pozoruhodné si všímat toho, jak najednou v době, kdy normalizace začínala, a nebylo jasné, co se mimo jiné stane s literaturou, jak Fuks trochu tápe, ale zároveň se snaží udržet si svou předchozí poetiku. Třetí dílo, které bych doporučil, ale jsem si vědom, že je svým způsobem k neučtení, má přes 700 stran, je Vévodkyně a kuchařka z roku 1983, která Fuksovo dílo uzavírá a dokazuje, že se dokázal vrátit k poetice ze šedesátých let. Je to román, který je označován za jeden z prvních postmoderních románů v české literatuře.“
Ladislav Fuks (24. září 1923 Praha – 19. srpna 1994 Praha) se prosadil především knihami tematicky spojenými s 2.světovou válkou, pronásledováním Židů a úzkostí obecně. Sám spisovatel se stal obětí pronásledování a vydírání ze strany StB, která tímto způsobem zneužívala Fuksovo homosexuální orientaci. Mezi jeho nejznámější a nejúspěšnější díla patří Pan Theodor Mundstock, Spalovač mrtvol a Myši Natálie Mooshabrové.
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
