Znovu vycházejí paměti Ladislava Fukse, autora Spalovače mrtvol

r_2100x1400_radio_praha.png

Moje zrcadlo - A co bylo za zrcadlem. Tak zní název druhého, upraveného vydání pamětí jednoho z nejvýznamnějších českých poválečných spisovatelů Ladislava Fukse. Vyprávění autora Pana Theodora Mundstocka, Spalovače mrtvol, Myší Natálie Mooshabrové nebo rozsáhlé historické fresky Vévodkyně a kuchařka doplnil svými vzpomínkami jeho dlouholetý přítel a bývalý redaktor Československého rozhlasu Jiří Tušl. Na křtu knihy byla Milena Štráfeldová:

Letos to bude právě čtyřicet pět let, kdy zcela neznámý památkář ze zámku Kynžvart Ladislav Fuks vydal svou první knihu Pan Theodor Mundstock. Už tato prvotina ho proslavila nejen v Československu, ale i v Evropě a ve Spojených státech. A bude tomu čtyřicet let, kdy Juraj Herz podle Fuksova románu Spalovač mrtvol natočil svůj slavný trezorový film. Z pracovníka krematoria Karla Kopfrkingla v podání Rudolfa Hrušínského, který podléhá nacistické ideologii a postupně vyvražďuje svou rodinu, jde dodnes mráz po zádech.

Nacistická okupace a válka byla pro Ladislava Fukse zásadní životní zkušeností. Sám to přiznal v pořadu, který se dodnes uchoval v archivu Českého rozhlasu:

"Osobní prožitky z této kruté doby mne přímo vehnaly do náruče literární tvorby. Já byl tehdy sice kluk na gymnáziu, ale dobu s celou její atmosférou, hrůzami a úděsnostmi jsem prožil tak silně, že se to všechno do mne skutečně nesmazatelně vrylo. A tak vznikla za čtvrt století má první kniha, novela o panu Theodoru Mundstockovi a další, povídky Mí černovlasí bratři, i ta dost autobiografická kniha Variace pro temnou strunu a nakonec i Spalovač mrtvol a některé další."

Pro tvrobu Ladislava Fukse je typická bizarnost, tajemnost i určitá morbidita jeho příběhů. Jak na křtu jeho pamětí upozornil jeho dlouholetý přítel, slovenský prozaik a dnešní velvyslanec Slovenské republiky v Praze Ladislav Ballek, vyplývalo to z Fuksovy mentality:

"Lacko Fuks byl člověk nesmírně složitý a komplikovaný, který si složitosti lidského života uvědomoval hlouběji než kdokoliv z nás. Ty složitosti mu jednoduše neunikaly a trápily ho."

Díky tomu ale Fuks dokázal napsat knihy jako Příběh kriminálního rady, Obraz Martina Blaskowitze nebo povídkový soubor Smrt morčete. Kritika mu na druhé straně vyčítá určitou poplatnost režimu. Za normalizace vydal několik próz, například Návrat z žitného pole nebo Pasáčka z doliny, které patří k jeho nejslabším. Jeho posledním rozsáhlým dílem byla v roce 1983 vydaná Vévodkyně a kuchařka, sedmisetstránková kniha se silnými autobiografickými prvky. Tento román z konce habsburské monarchie je považován za vrchol jeho tvorby. Ve svých pamětech o něm Ladislav Fuks napsal:

"Děj Vévodkyně se odehrává převážně ve Vídni ke konci 19. století a zčásti na jejím panství a velkostatku v Neukirchenu, místě poznamenaném bohumilými událostmi, ale také příhodami doslova hororovými. - Epika knihy je bohatá rozmanitostí a napětím, je to celá škála dějů, kamínků pestrých co do barev, tvarů a velikostí, a teprve, když se to vše složí, vznikne mozaika, obraz. Proto první část motta, které román předznamenává, zní: Celek se pozná nakonec - Solón. A druhá pak: Předkládal se i pečený hroznýš na šalvěji a paštika z ježčího masa - Kuchařka."

Jiří Tušl, foto: ČTK
Své paměti Fuks zprvu odmítal psát. Prohlašoval, že paměti píšou jen ti spisovatelé, kteří jinak nic velkého nedokázali. Z autobiografii ho přiměl rozhlasový redaktor Jiří Tušl.

"V roce 1991 začal Ladislav Fuks velice chátrat, psychicky i fyzicky. A já jsem neustále přemýšlel o tom, jak ho motivovat a udržet při životě. A tak jsem ho začal systematicky přesvědčovat, aby psal paměti. Postupně po dobu více než jednoho roku jsem si chodil každý týden, výměnou za teplé bramboráky, pro deset stránek. A byli jsme dohodnuti tak, že až bude rukopis dokončen a já ho zrediguji, pak teprve budu dopisovat svá intermezza."

V intermezzech Jiří Tušl komentuje i styl práce Ladislava Fukse, jeho záliby i fóbie, zmiňuje se o autorově osobním životě.

"Ta moje intermezza jsou pohledem z druhé strany, tedy co bylo za zrcadlem. Tím jsem pouze doplňoval některé jeho výpovědi,. Nikdy jsem ale nepřekročil naši dohodu, že nebudu zveřejňovat nic, co si nepřál."

"První etapu práce na pamětech,"

napsal například Jiří Tušl ve svých intermezzech

jsme ukončili v listopadu r. 1993. Rukopis, který mi Fuks odevzdal, čítal 598 stran. Teď jsem měl naopak já postupně nosit autorovi zredigovaný text. V první polovině roku 1994 jsem musel z osobních důvodů práci na rukopisu přerušit. Počátkem srpna jsem odjel do zahraničí. Vrátil jsem se v noci 21. srpna a ráno jsem se z rozhlasových zpráv dozvěděl, že Ladislav Fuks už nežije."

"Ladislav Fuks dopsal rukopis a dva měsíce poté zemřel. Zemřel tak, jak žil. Žil sám a zemřel sám a jeho tělo našli až dva dny po jeho smrti."

Jiří Tušl proto dokončil redakci pamětí sám, dopsal i svá intermezza a do druhého vydání knihy doplnil i vzpomínky lidí, kteří byli Ladislavu Fuksovi blízcí:

"Proto je tam například Jiří Grygar, astrofyzik, proto je tam Valja Stýblová, která Fukse opatrovala jako lékařka v posledních letech jeho života. Pohled její jako ošetřující lékařky na Fukse jako na pacienta se mi zdál velmi zajímavý. Pak samozřejmě nesmí chybět Ivan Klíma, který se vlastně zasloužil o to, že Theodor Mundstock vyšel nakonec po čtyřech různých úpravách v té původní verzi, ve které ho Fuks přinesl."

Knihy Ladislava Fukse byly přeloženy do zhruba patnácti jazyků. Vyšly ve Francii, v Itálii, v Německu, ve Španělsku i v Rusku, s velkým úspěchem se setkaly ve Spojených státech. Řada jeho děl byla i zfilmována nebo uváděna jako divadelní dramatizace.