Češi bojovali na Filipínách po boku Američanů
Antonín Volný, přehlížený hrdina z Filipín. Tak zní titulek článku Mladé fronty Dnes. Připomíná příběh člověka, který byl za druhé světové války jako zástupce firmy Baťa na Filipínách. V roce 1941 přišel útok Japonců. Tehdy se přihlásil do armády USA a pracoval pro vojenskou rozvědku. Po kapitulaci byl zajat. Jsou svědectví, že díky své osobnosti a znalosti japonštiny dokázal zachránit životy mnoha spoluvězňů. Když 9. ledna 1945 Japonci převáželi zajatce, na loď zaútočily americké bombardéry. Asi tři sta vězňů včetně čtyř Čechů zahynulo. I Antonín volný, bylo mu 49 let.
Zástupce velvyslance České republiky na Filipínách Jan Vytopil sbírá téměř neznámé příběhy čtrnácti Čechoslováků, kteří se v Manile přihlásili do americké amrády. A volá po jejich ocenění. Sedm z nich má vysoké americké vyznamenání, stejný počet filipínská. "To, že komunisté čtyřicet let téma Čechů v amerických jednotkách ignorovali, je smutnou skutečností," řekl Vytopil Mladé frontě Dnes. Válku přežilo ze 14 Čechů jen sedm. Prožili pochod smrti, otřesné lágry. Pomáhali tamnímu odboji. Posledního žijícího dobrovolníka Karla Astera ocenil před pár týdny český ministr zahraničí cenou Gratias Agit za šíření dobrého jména zemně v zahraničí. Jan Vytopil žádá příbuzné, aby ho kontaktovali. "U části dobrovolníků se podařilo najít příbuzné. Žijí hlavně v USA, Mexiku a Švýcarsku," dodává Vytopil a čeká, že se mu nějací příbuzní přes ministerstvo zahraničí ozvou. O osudech Antonína Volného, Leo a Bedřicha Hermanových, Otto Hirsche či padlého v pochodu smrti Pavla Fuchse je málo informací.
Známý je příběh Norberta Schmelkese. Také on se přihlásil do americké armády. Nemusel. Jako občana protektorátu Čechy a Morava ho Japonci považovali za "privilegovaného Němce". Na to však Schmelkes, který tehdy pracoval jako zástupce honorárního konzula Československa v Manile, nepřistoupil. Po obklíčení americké armády byl zajat a zařazen do nechvalně proslulého pochodu smrti. Sedmdesát tisíc zajatců se roku 1942 trmácelo sto kilometrů do zajateckého tábora kdesi v džungli. Mezi nimi i sedm Čechoslováků. Schmelkes zhubl o 40 kilogramů, trpěl malárií. Přesto se mu podařilo uprchnout za japonské linie a vrátit se do Manily. Tam za pomoci dalších Čechů spolupracoval s odbojem. Když po něm začali pátrat, přidal se k americké gerilové skupině na ostrově Mindanao. Po válce odjel do Kalifornie a v roce 1946 za svou ženou a dcerou do Mexika, kde se usadil. Roku 1971 byl pohřben spolu s filipínskou a americkou vlakou. Československá chyběla.
Podobný osud čekal i sedm přeživších "filipínských" dobrovolníků, píše Pavel Švec v Mladé frontě Dnes. Zástupce velvyslance Jiří Vytopil uvedl, že o existenci českých dobrovolníků na Filipínách kdysi české velvyslanectví informoval historik Charles Gibson. "Jakmile jsem byl jmenován do Manily, tak jsem se do toho pustil. Vždy lze objevit něco nového," popisuje Vytopil. "Filipínské úřady si české účasti cení, každý rok nás zvou na dubnové vzpomínky pádu jednotek USA a Filipín a na pochod smrti na poloostrově Bataan."
Naši padlí mají v místě bývalého zajateckého tábora O'Donnell jeden ze tří národních památníků. Žádné jiné národy takto připomínány nejsou. Američané si hrdinství Čechoslováků cení. Prokázali ho například v akci, která zajistila potraviny pro hladem sužovanou americkou a filipínskou armádu. Dokázali rozmontovat a odvézt dva mlýny na rýži. Americký plukovník M. A. Quinn napsal po válce dceři jednoho z nich: "Nevěřil jsem, že se z akce vrátí, ale když po 36 hodinách přišli, byl to zázrak. Otevřel jsem lahev staré whisky, kterou jsem si nechával pro zvláštní příležitosti, a připil si s nimi na zdraví."
