GENERÁL NEBE František Peřina (8.dubna 1911–6. května 2006)
V řadách válečných veteránů jsou slavnější než leckterý vojevůdce. Stíhací piloti se stali nejobdivovanějšími bojovníky na všech frontách války. K leteckým esům patřil i František Peřina.
V předválečném Československu se létání stalo snem mnoha kluků. Ale do letadel se dostali jenom ti nejvíce umanutí. Ti, kteří pro to byli schopni udělat cokoliv. Příběhy nejznámějších leteckých es se od sebe příliš neliší, alespoň těch českých. Obyčejní chlapci z nemajetných rodin, kde pro létání nebylo moc sympatií. Tuhle překážku ovšem zvládali s bravurou i za cenu rodičovských pohlavků. Horší už to bylo s nimi po okupaci v březnu 1939, kdy sloužili u československých leteckých útvarů. Někteří, jako František Peřina, chtěli uletět hned toho patnáctého března do Rumunska, které v té době ještě bylo naším spojencem. Ale nešlo to kvůli špatnému počasí. Po obsazení letišť Němci zůstali uvězněni na zemi. Stovky mladých mužů proto opouštěly svou vlast, nejčastěji přes Polsko. Doma zanechali všechno, a především své rodiny.
Manželství na odchod
Františku Peřinovi bylo už 28 let a měl vážnou známost. Se svým děvčetem Annou to mnohokrát probírali. Nemůže sedět doma a dívat se, jak se Němci všude roztahují. Chce bojovat a jak jinak než jako stíhač. O svatbě už přemýšleli dříve, ještě než přišli Němci. Co teď? „Já vím, že chceš odejít, že tady s Němci nemůžeš zůstat, ale já se chci jmenovat Peřinová.“ Slova nevěsty se naplnila do týdne. Líbánek si novomanželé užívali jenom pár hodin. Na druhý den se už mladý rotmistr Peřina vydal z Olomouce na cestu do Polska. Po několika týdnech krátké internace pak pokračoval z polské Gdyně dál, až do Francie. Byl jedním z těch, kteří, aby dostali do rukou zbraň, se upsali na pět let cizinecké legii. Ale po napadnutí Francie hitlerovským Německem na jaře 1940 se situace rychle změnila a o československé piloty mělo najednou eminentní zájem francouzské letectvo.
Nebe nad Francií
Jaro 1940 a vpád Němců do Francie, proslulý Blitzkrieg, pád Paříže a kapitulace. Paradoxně, těchto několik týdnů bylo pro Františka Peřinu nejslavnějších v jeho životě. Nevnímal chaos a porážky francouzských i britských jednotek na pozemních frontách v severovýchodní Francii. Jeho bojištěm bylo nebe. Peřina zasáhl jako jeden z prvních našich stíhačů do bojů na západní frontě. Byl přidělen k peruti (escadrille) kapitána Jeana Accarta, se kterým létal v nejslavnější dvojici francouzské letecké armády. Jeho letoun, původně americký stíhač Curtiss Hawk, nedosahoval takových výkonů jako německé stihačky Messerschmitt Bf 109, ale ve vzduchu byl obratný a spolehlivý. A navíc byl Peřina nejen skvělý pilot. Patřil současně k excelentním střelcům. Před válkou byl v armádních leteckých soutěžích pokaždé první a získával vavříny i v zahraničí. Během pouhých tří týdnů francouzské kampaně sestřelil 11 letounů jistě a 2 pravděpodobně. Za své výkony byl zcela mimořádně povýšen do důstojnické hodnosti, jako první z pilotů ve Francii. Třetího června 1940 se dostal do nerovného boje, posledního nad Francií. V lítém boji s mnohonásobnou přesilou dvoumotorových Messerschmittů Bf 110 jednoho nepřítele sundal, ale sám byl v prostříleném letadle vážně zraněn. Skončil v nemocnici nedaleko Paříže. Tady, ještě na lůžku, se dozvěděl, že se už blíží Němci. V bolestech a poslední chvíli se dostal na blízké letiště, kde se mu podařilo sehnat benzín do malého letadla. Bez navigace s ním přeletěl přes moře až do Severní Afriky. Odtud už jako mnozí další Čechoslováci pokračoval přes Gibraltar na lodi do Velké Británie.
Nasazení za kanálem
František Peřina nastoupil do královského letectva RAF krátce před koncem léta. A když měl být nasazen do bojů, dostal akutní zánět slepého střeva. Letecké eso bitvy o Francii bitvu o Británii nestihlo. Ze služby v Anglii, kdy většinou létal jako ochrana konvojů, byl Peřina zklamaný: „Byla to dost nuda, neměli jsme na co střílet. Až do doby, než přišli Američané a těch konvojů bylo mnohem víc.“ Nejtěžší souboj svedl znovu na francouzském nebi nad přístavem Cherbourg. Do křížku se pustil se třemi stroji Fockewulf 190, které rychlostně i výzbrojí převyšovaly Peřinův Spitfire. To byly nejlepší stíhačky nacistické Luftwaffe. Přesto odletěl z tohoto boje jako vítěz: „Když jsem přistál, byl jsem úplně propocený a totálně vyčerpaný. Sotva jsem otevřel kabinu. Z křídla spitfiru jsem se sesunul k zemi a padl na hubu. Tak jsem byl vyčerpaný.“ Později byl Peřina z bojových letů stažen, dělal letcům střeleckého instruktora na několika základnách. Nakonec sloužil jako styčný důstojník u britského velení stíhacího letectva.
Nakrátko domů
Až dva měsíce po válce se Anna Peřinová vrátila z Německa do Prahy po tříletém vězení. Na nádraží ji náhodou potkal letec František Doležal, který jí řekl, že Peřina přiletí za pár dnů z Anglie, a že jestli chce, vezmi ji sebou na ruzyňské letiště, ať ho překvapí.
„Ve 4 hodiny odpoledne se najednou nad Prahou objevila Dakota a manžel přistál. Ani nečekal, až mu dají schodky k aeroplánu, otevřely se dveře a on vyskočil, já si myslela, že si zlámal obě dvě nohy. A byl doma,“ vzpomínala v rozhlasovém pořadu Generál nebe Anna Peřinová.
Radost ze shledání se ženou Annou a rodiči brzy zkalilo zklamání z poměrů doma. Váleční hrdinové ze západní fronty ověšení francouzskými řády a britskými medailemi rychle přestali být v poválečném Československu populární. Peřina byl na čas odklizen na základnu do Malacek a znovu stál před volbou. Čekal až do roku 1949. Malé sportovní letadélko upravil tak, aby uneslo další cestující a pak s manželkou uletěli do Německa, do americké okupační zóny. Odtud se jako spojenecký válečný veterán dostal znovu do Británie, kde sloužil jako letecký důstojník RAF dalších pět let. Další zastávkou byla Kanada. Tam se vypravil kvůli tomu, aby mohl ještě létat. Ale i když zkoušky pro civilní letectvo složil, do letadla se už nedostal, protože už mu bylo 42 let a byl cizinec. V té době mu byla oporou manželka: „Když si vydržel šest let bojovat, tohle tě nesloží.“
Poslední přistání
Po pěti letech v Kanadě a pak v Kalifornii se Peřinovi vrátili natrvalo do vlasti až v roce 1993. To už Františkovi bylo 82 let a od snaživého úředníka v Praze se dozvěděl, že české občanství dostane až pět let. „Tak si ho nechte!“ Naštvaně mu řekl nositel několika československých válečných křížů. Mnohé věci se Peřinovi ve svobodné České republice nelíbily a nadával na ně. Třeba na nechuť mladých mužů k vojenské službě.
„ My jsme měli motiv bojovat a byli jsme k tomu vychovaní. Dnes je čest mít modrou knížku. Před válkou byla čest sloužit, a když ten kluk nesloužil, tak ani holky s ním nechtěly chodit, že je kripl, že není zdravej, tak co by s ním chodily…“
Při první možné příležitosti prezident Václav Havel udělil Františku Peřinovi nejvyšší možné vyznamenání – Řád bílého lva a povýšil ho do generálské hodnosti. Stíhací pilot Peřina se spolu s dalšími hrdiny II. světové války konečně dostal do povědomí široké veřejnosti a především mladých. V pražských Řepích chodí stovky školáků do školy, která nese jeho jméno. Patřili také ke gratulantům, když měli manželé Peřinovi diamantovou svatbu. Generál tam trpělivě naslouchal pokynům své manželky, jako kdyby byla ona tím generálem. Nijak ho to netrápilo, a když si toho někdo všiml, jenom se smál. Za své největší životní vítězství totiž považoval právě manželství se svou ženou, která mu celý život říkala Prcku. Byli spolu tak dlouho, jak jen to šlo. Milovaná Anna odešla před ním, jenom pár dní před jeho smrtí začátkem května 2006.
