Jitka Švaříčková: Potřebu pomáhat mám od dětství
Speciální pedagožka z Třebíče spoluzaložila spolek studentů bohemistiky v Káhiře. Co ji přivedlo do Egypta, co mají společného komiksy, pohádky a starověký Egypt? Více v seriálu Češky v Africe.
Egypt jsem měla v srdci od dětství a moje cesta do této země trvala dlouhá léta. Traduje se i rodinná historka o tom, jak jsem v období totality ve čtyřech letech u táboráku prohlásila, že až budu velká, tak budu žít v Egyptě. Za svůj život jsem toho dělala opravdu hodně, vždycky jsem byla velmi aktivní a od malička jsem měla touhu pomáhat lidem, zvířatům i přírodě.
Hledání cesty
Mé původní povolání je učitelka v mateřské školce, ale postupně jsem si dodělala vychovatelství, speciální pedagogiku i andragogiku. Po střední škole jsem krátce prodávala například v trafice nebo v cukrárně, pracovala v bance. Potom následovalo 15leté období nádherné práce ve stacionáři pro alergiky. Postupem času jsem se dostala i do komisí na městském úřadě, začala jsem spolupracovat s neziskovými organizacemi a užívala si práci s lidmi, která mě hodně bavila.
Dalším životním zlomem byl rekvalifikační kurz na podnikání, díky kterému jsem si založila kamenný obchod s ekologickou drogerií. Obchůdek a e-shop se rozběhl a zanedlouho se objevila soutěž pro nejlepší prodejce. Čtyřicet jich mělo vyhrát pobyt v Egyptě. Ani na minutu jsem nezapochybovala, že jedním z nich budu já a v létě 2014 jsem skutečně odletěla na týden do Egypta.
Prodavač kabelek mě seznámil s egyptským školstvím
Můj vysněný pobyt byla v podstatě týdenní dovolená v rezortu, i když jsme měli i nějaká ta školení. Já ale opravdu nejsem ten typ na válení na pláži, po pár minutách začnu vymýšlet, co bych mohla podniknout. Dala jsem se tak do řeči s místním prodavačem kabelek, který uměl česky (zatímco já tehdy ještě neuměla anglicky). Osud tomu chtěl a tento muž byl učitel, a mě jakožto učitelku toto téma neskutečně zajímalo. Dozvěděla jsem se od něj o nelehkém fungování egyptského školství, vzal mne i do města a pozval ke své rodině. Tehdy jsem pojala potřebu Egyptu nějak pomoci, a to nejlépe propojením s lidmi a organizacemi u nás. Po návratu do Česka mne má kamarádka, která je provdaná za Egypťana, propojila s dalšími lidmi v Egyptě a já začala vymýšlet projekt na spolupráci mezi českými a egyptskými školami.
Projekt měl v plánu poskytnout nové školní vybavení vybrané škole z chudinské čtvrti a zajistit na dálku interakci českých a egyptských dětí. Státní egyptské školství je v porovnání se školstvím soukromým na velmi nízké úrovni. Vybavení je zastarané nebo často chybí, učitelé jsou mizerně zaplaceni a tomu často odpovídá i jejich snaha. Více se dětem věnují na soukromých lekcích, které rodiče platí zvlášť. Přestože je školní docházka povinná, stále se potkáváme s lidmi, kteří neumí psát ani číst. Administrativní schválení projektu v Egyptě bylo velmi komplikované, ale nakonec byl odsouhlasený, jen nám přidělili úplně jinou školu, která na tom nebyla zas tak špatně. Ve stejné době v Evropě začala uprchlická krize a maminky v české škole se začaly bouřit, že nechtějí, aby si jejich děti psaly s muslimskými dětmi. Byl to prostě skvělý projekt s úplně špatným načasováním. Měli jsme naplánovaný i obrovský dobročinný koncert v Hurghádě s českými, italskými a egyptskými umělci. Bohužel tehdejší události kolem nevyjasněného pádu ruského letadla nad Sinají vše ještě více zkomplikovaly. Akce se nakonec uskutečnila ve velmi osekané verzi. Stálo mne to obrovské množství energie, času i vlastních peněz, ale na druhou stranu to byl můj začátek v Egyptě.
Zrození spolku bohemistů v Káhiře
I když jsem nadále žila v Česku, s Egyptem jsem byla neustále v kontaktu, získala jsem tam přátele a pravidelně se tam vracela. Dalším zlomem byl rok 2019. Tehdy jsem se dala do řeči s mým dobrým známým, který žije v Egyptě a zajímá se o bohemistiku. V Káhiře je totiž největší katedra bohemistiky na světě a vyvstala potřeba nabídnout studentům něco víc než jen běžnou výuku jazyka. Myšlenku podpořila i česká ambasáda v Egyptě a my začali spolu s panem inženýrem Kalendou a profesorem Shaturym pracovat na založení spolku studentů bohemistiky v Káhiře. Byrokracie je jednou z největších překážek v Egyptě. Veškeré legislativní záležitosti tu trvají nesmírně dlouho. Nyní čekáme na oficiální razítko, které náš bohemistický spolek zlegalizuje.
Složitá legislativa ani pandemie nás nemohou zastavit
Čekání na registraci a ani pandemie nás ale nezastavili, do realizačního týmu se k nám přidal také učitel z katedry bohemistiky pan Hany a spolu se studenty jsme naplánovali různé aktivity, které je zajímají a pomohou jim ve studiu. Chystáme různé workshopy, přednášky a kurzy s českými hosty, včetně spousty zajímavých malých projektů jako například překlad české knihy pohádek do arabštiny s cílem dostat tyto pohádky do místních školek a knihkupectví. Také plánujeme workshop o tvorbě komiksů. V neposlední řadě spolupracujeme s českým spolkem Přátel starověkého Egypta, pro který naši studenti dělají různá videa a plánujeme také reportáže naživo v češtině, samozřejmě za účasti našich studentů.
Sami studenti mají opravdu výborné nápady, chtějí překládat češtinu do arabštiny, arabské písničky do češtiny, plánují zinscenovat českou divadelní hru. Už třeba i ví, co je to vodník nebo kominík, což bylo docela složité vysvětlit, protože v Egyptě nejsou komíny. Člověk si pak uvědomí, že pro nás běžné věci jsou v jiných kulturách úplně nové.
Aktuálně, než se rozběhnou všechny tyto projekty, podporujeme studenty v české konverzaci. Propojujeme je s Čechy, dodáváme knížky, slovníky, zatím vše za vlastní peníze. Scházíme se v malých skupinkách v restauracích a kavárnách, protože zatím nemáme oficiální místo ke scházení spolku, navštěvujeme i jejich rodiny. Brzy vyrazíme například do Hurghády, chceme totiž využít toho, že je tam spousta Čechů na dovolených a studenti tak budou mít možnost komunikovat v reálu, nejen v rámci hodin češtiny na univerzitě.
V Egyptě se cítím jako doma
Dlouhodobé přestěhování do Egypta jsem původně neplánovala, ale kvůli současné situaci v Česku jsem změnila názor a od ledna tu bydlím natrvalo. Paradoxně se totiž mnohem svobodněji cítím v Egyptě a myslím, že tu zůstanu na dlouho. Moc ráda cestuji, procestovala jsem spoustu zemí, ale Egypt je mi nejbližší a cítím se tu bezpečně a jako doma. Navíc je i blízko České republice, mám tu spoustu přátel, ať už Čechů, Slováků nebo Egypťanů (mluvících i nemluvících česky).
Nedodržují pravidla, ale diví se, že vzbuzují pozornost
Egypt beru jako svůj domov, a proto mě hodně mrzí chování některých našich turistů. Přijedou na dovolenou do země, kde jsou určitá pravidla a nejsou schopni je dodržovat. Hurgháda rozhodně není ten opravdový Egypt, ale i zde mimo rezorty by bylo slušné dodržovat místní pravidla. A o to více pak při návštěvách Káhiry, Luxoru či jiných běžných egyptských míst. Naše ženy a mladé holky nosí velké výstřihy, kraťasy, občas na ulici vyjdou v bikinách a pak se diví, že se na ně lidé zvláštně koukají, a že vzbuzují pozornost. A není to bohužel jen o oblečení, zažila jsem povýšené chování turistů, kteří z místních dělají hlupáky, mají legraci z jejich krkolomné češtiny (zatímco oni sami umí jen česky, natož pak anglicky nebo arabsky!), tlačí ceny nehorázně dolů a neuvědomují si, že ten prodavač nevydělává jen pro sebe, ale živí celou rodinu.
V Egyptě neexistuje čtyřicetihodinový pracovní týden, pracuje se od nevidím do nevidím, muži často žijí daleko od rodiny a domů se dostanou třeba jednou za měsíc na jeden den, kdy pouze stihnou předat peníze, kterými podporují celou rodinu, včetně sourozenců nebo sestřenic. Egypt je země obrovských rozdílů, velké množství lidí je chudých, jsou tu i rodiny, které nemají téměř nic a jsou vděčni za každou vydělanou libru, pak je tu relativně malá střední vrstva a neskutečně bohatí lidé. Turisté by si měli uvědomit, že místní potřebují vydělat, protože musí opravdu existenčně zabezpečit své rodiny.
Čas v Egyptě plyne úplně jinak
Víc na pohodu. Samozřejmě jsou tu také lidé ve stresu, ale je to jinak nastavené. V Egyptě se žije přítomným okamžikem. Má to pozitiva i negativa, z dlouhodobého hlediska si myslím, že je tu potřeba více vzdělaných lidí a zvýšit zaměstnanost.
I proto se mé další egyptské aspirace zaměřují na vytváření nových pracovních míst v rámci dvou plánovaných ekologický projektů na zpracování odpadů a výsadbu rychle rostoucích stromů. Vše je o tom nebát se. Od dětství mám potřebu pomáhat druhým, zdědila jsem ji po mámě. V Egyptě vidím, že tu mohu být užitečná, což v kombinaci s mým vnitřním pocitem, že sem patřím, rozhodlo o tom, že Egypt je má budoucnost.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
