Proč Rusko zakázalo Radio Prague? Vadí starý článek o Janu Palachovi
Ruský dozorový orgán Rospotrebnadzor zablokoval přístup na stránky Radio Prague International v ruštině (ruski.radio.cz). Ruské cenzuře se nelíbí 20 let starý článek naší ruské redakce o Janu Palachovi.
Českému rozhlasu nikdo oficiálně nevysvětlil námitky ruského úřadu vůči tomu článku, neoficiálně se mluví o tom, že příčinou je návod k sebevraždě obsažený v článku, což je v rozporu s ruskými zákony. Na území Ruské federace je v současnosti nedostupný celý obsah webu ruski.radio.cz.
Český rozhlas protestuje proti podobné formě cenzury a požádá ruské orgány o vysvětlení, proč jsou ruské webové stránky blokovány.
Letitý článek o Janu Palachovi je věnován historickým událostem na území tehdejšího Československa. Našim čtenářům předkládáme překlad přepisu rozhlasového pořadu Michala Laštovičky z 15. ledna 2001.
Jan Palach a jeho následovníci
Na dnešní procházku po historii se vydáme na Václavské náměstí v Praze. Václavské náměstí je skutečně historické místo. Zde se scházeli lidé, když vznikalo samostatné Československo, zde Češi s nenávistí sledovali příjezd německých fašistických okupantů, zde začala jedna z nekrvavějších bitev Pražského povstání roku 1945, bitva o Český rozhlas. Na stejném místě se v roce 1989 konaly rozhodující demonstrace, které vedly k pádu komunistického režimu. Dříve se zde ale stala ještě jedna, v tomto případě tragická událost. V lednu roku 1969 už všichni Češi pochopili, že sovětská vojska v zemi zůstanou a že „Pražské jaro 1968“ definitivně skončilo. Někteří byli naprosto zklamáni, další zcela ztratili zájem o veřejné dění, a někteří se rozhodli dělat kariéru… Jenom studenti ještě neztratili odhodlání bojovat s okupanty. Nikdo ale nečekal něco takového…
16.ledna okolo čtyř hodin odpoledne se u Národního muzea na Václavském náměstí objevil přibližně dvacetiletý mladý muž. Podle svědků si sundal kabát, vytáhl plastovou láhev, kterou si přinesl, vylil její obsah na své oblečení a zapálil sirku. Okamžitě vzplál. Přeběhl napříč křižovatkou před muzeem, ale po několika krocích upadl na zem a začal se válet po chodníku. V tu chvíli na něj kolemjdoucí hodili své kabáty a oheň uhasili. Tento se člověk se jmenoval Jan Palach. O několik dní později jeho jméno znali nejen všichni Češi, ale i Evropa a téměř celý svět. V tašce, která zůstala na chodníku před muzeem, se našlo několik dopisů, ve kterých Palach oznamoval, že je členem skupiny, která plánuje protestovat proti nesvobodě a politickému bezpráví v Československu.
Nejpopulárnější a nejtalentovanější český zpěvák Karel Kryl věnoval Janu Palachovi několik svých nejlepších písní.
Jan Palach se narodil v spnu 1948 v městečku Všetaty nedaleko Prahy. Jeho rodiče byli cukráři, nejdříve ve vlastní cukrárně, později po znárodnění v družstevní pekárně. Jan měl staršího bratra Jiřího. Jejich otec umřel, když bylo Janovi 13 let. Po maturitě chtěl Jan jít studovat na filozofickou fakultu, ale nepřijali jej. Šel tedy na ekonomickou fakultu s tím, že později přestoupí na filozofickou, aby mohl studovat historii. To se mu povedlo právě v roce 1968. V očích většiny lidí se Jan Palach stal nejvýraznějším symbolem protikomunistického odporu. Někteří ho považovali za hrdinu, jiní se snažili, aby na něj společnost co nejrychleji zapomněla. Tím spíš je překvapivé, že ve skutečnosti Palach byl přesvědčeným marxistou, a to i v době, kdy se většina jeho spolužáků nepovažovala za komunisty. Palach měl dokonce ironickou přezdívku „bolševik“. Nicméně jak prohlásili jeho dívka i jeho bývalí kolegové, Palach byl velmi čestný a nezištný člověk. Upřímně věřil v ideály marxismu, tím více byl zklamaný chováním těch, kdo sami sebe nazývali komunisty. Jeho čin všechny šokoval. Palach byl vždy samotář, téměř neměl přátele. Dokonce ani své dívce neřekl nic o svých plánech. Ale současně to byl vznětlivý a temperamentní muž, politika ho vždy zajímala.
Poté, když na mladíkovi uhasili oheň, sanitka ho odvezla do nedaleké nemocnice, kde po třech dnech zemřel. Policie dlouho prověřovala, zda byl Palach skutečně členem organizované skupiny, jak napsal ve svém dopise na rozloučenou, nebo zda chtěl tímto tvrzením ještě zvýšit závažnost svého činu. Ještě z nemocnice sám Palach všem vzkázal, aby už se nikdo další neobětoval stejným způsobem. „Všechno je to velmi složitý problém,“ prohlásil Palach, „nechci, aby někdo další umřel.“
Zeptali jsme pamětníka těchto událostí Leny Rjurikové, jak Palachův čin tehdy vnímali mladí lidé:
(přepis této části se nedochoval)
Nehledě na to, že policie vyloučila možnost existence organizované skupiny, o měsíc později došlo k další tragédii. 25. února, v den výročí ustavení komunistického režimu v Československu, se na Václavském náměstí upálil osmnáctiletý student Jan Zajíc z městečka Vítkov. S Palachem se osobně neznal. Když se dozvěděl o Palachově tragédii, simuloval ve škole nemoc a odjel do Prahy. Tam se zúčastnil hladovky pod sochou svatého Václava. Později si koupil láhev s kyselinou a několik lahví benzínu. Ve vchodu jednoho z domů na Václavském náměstí vypil kyselinu, aby nemohl křičet, polil se benzínem a zapálil se. Sotva stihnul vyjít z vchodu do domu, udělal několik kroků a sklátil se mrtvý k zemi. Stejně jako Jan Palach zanechal v domě kufřík s dopisy do redakcí největších novin a známým politikům.
Pohřeb Jana Zajíce ještě proběhnul formou demonstrace a při vědomí celého národa. To, co se stalo v dubnu 1969 v Jihlavě, se už československé Státní bezpečnosti bohužel podařilo utajit. Na Velký pátek na jihlavské náměstí vyšel čtyřicetiletý komunistický funkcionář, místopředseda odborů ve velké firmě Evžen Plocek. Ještě v domě se polil ředidlem a před městským výborem komunistické strany se zapálil. Na náměstí se v těch dnech konaly trhy, kolemjdoucí se nejdříve mysleli, že oheň je nějaká atrakce, proto pomoc přišla se zpožděním. Evžen Plocek také napsal několik dopisů s výzvou odporovat zlu.
Názory na Palachův čin i oběti jeho následovníků se dosud různí. Většina společnosti vnímá Palacha jako hrdinu, i když mnozí lidí tvrdí, že lepší by bylo aktivně bojovat se zlem a nepáchat sebevraždu. Mrtvý sotva může něco změnit. Před každým stojí úkol sám zformulovat názor na tuto otázku. Karel Kryl ve své písní zpívá: "Kennedy ve voze proklíná raracha, pohřebním na voze uvidíš Palacha".
