7) V Muzeu loutek si můžete s dřevěnými herci zahrát divadlo
Plzeň je nejen město piva, ale i loutkářství. Jeho bohatou historii, spjatou s nejvýznamnějšími českými loutkáři Josefem Skupou a Jiřím Trnkou, mapuje místní Muzeum loutek.
Je součástí Západočeského muzea v Plzni a najdeme ho v samém středu města, na náměstí Republiky. Interaktivní expozice láká na historické marionety z 19. století a nabízí i možnost si s dřevěnými herci zahrát.
Muzeum obývá skoro 200 loutek
Muzeum bylo otevřeno v roce 2009 ve středověkém měšťanském domě s renesanční fasádou, kde byly v 17. století lázně. Dnes dům obývá bezmála 200 loutek, starých i současných. Teď jsme v přízemí a nejstarší historií divadla nás provází kurátorka muzea Veronika Plachá.
„Máme jeden unikát - oživené divadlo perníkáře Čeňka Škody z konce 19. století, což bylo první stálé loutkové divadlo v Plzni. Je to model podle dochovaného negativu. Čeněk Škoda přes léto kočoval po poutích a v zimě hrál divadlo. Měl ho vybudované v zadním traktu svého domu a byl oblíbený hlavně u dětí, protože hrál s loutkami velkými půl metru, které uměly chodit, a využíval bengálské ohně a další atrakce."
Je tu král, královna, rytíř, to byly oblíbené postavy na přelomu 19. a 20. století. Muzejní pedagožka Jana Košová vysvětluje, že jde o původní dřevěné loutky, vysoké až půl metru a staré víc jak sto let.
„Jsou to základní postavy, protože loutkáři, kteří kočovali už od 17., 18. století, měli málo loutek na hraní. Udělat si loutku byla složitá a drahá záležitost, takže ty postavy musely být neutrální a měly také univerzální výraz obličeje, aby je loutkáři mohli převlékat z role do role. Ženská loutka mohla hrát princeznu, královnu, služebnou nebo třeba čarodějnici."
„Jsou to marionety, což byl nejoblíbenější typ loutky kočovných loutkářů. Kromě nich měli ještě ploché loutky. Marionety jsou z měkkého lipového dřeva, z něhož se dobře vyřezává. Většinou mají v hlavě vodící drát, na který je nasazené dřevěné vahadlo. Za něj se loutka drží a vodí. Z vahadla jsou nitě do rukou a do nohou. Díky nim se loutka pohybuje. "
Největší atrakce - diorama Svatba u Broučků
Další část expozice se věnuje rodinným loutkovým divadélkům z počátku 20. století. Hned vedle nich Muzeum loutek vystavuje jednu ze svých největších atrakcí, nedávno zrestaurované dioráma Svatba u Broučků. Světoznámý tvůrce loutkových filmů a plzeňský rodák Jiří Trnka ho vytvořil ve svých 27 letech pro Světovou výstavu v New Yorku v roce 1939. Do Spojených států se ale kvůli politické situaci v tehdejším Československu nikdy nedostalo. Unikátní exponát popisuje Jana Košová:
„Jiří Trnka se inspiroval knihou Jana Karafiáta Broučci. Trnka ji i ilustroval, tento motiv se mu zkrátka líbil. Dioráma se jmenuje Svatba u broučků, ale díváme se na svatbu slunéček sedmitečných. Je tady 57 loutkových postaviček. Nejsou to jen berušky, ale i šneci, kobylky, rostliny… U nich je zajímavé, že některé z nich vydržely v původním stavu, takže tu máme usušené rostliny a trávu z roku 1939. Jiné květiny jsou umělé, ty Jiří Trnka vytvořil ve spolupráci s firmou, která vyráběla klobouky, a měla zkušenosti i s výrobou květinových dekorací."
Karel Novák vytvořil Loutkomat. Diváci se mohli podívat na ukázky her
Další významnou osobností plzeňského loutkářství byl Karel Novák, principál takzvaného Loutkového divadla Feriálních osad. To působilo v západočeském městě v letech 1913 - 1935 a bylo, podle Jany Košové, velmi populární:
„Plzeň byla dost znečištěné průmyslové město. Místní učitelky chtěly dětem dopřát ozdravný prázdninový pobyt, proto také mluvíme o divadle Feriálních osad. Oslovily tedy loutkáře a loutkoherce s nápadem na loutková představení, jejichž výtěžek použily na financování těchto ozdravných pobytů. Projekt měl v Plzni velký úspěch a loutkové divadlo bylo díky němu ještě oblíbenější než předtím. Povedlo se k němu přizvat i Karla Nováka, původně kočovného loutkáře, který hrál představení s celou svou rodinou. Karel Novák se v Plzni usadil natrvalo a představení jeho souboru tu měla obrovský úspěch. Také proto, že měl bohatý fundus loutek, což tehdy nebylo běžné.
V muzeu máme velký mechanický model divadla Karla Nováka, říkáme mu Loutkomat. Díky němu vidí diváci ukázky ze tří her. Nejprve se nám představují varietní loutky vystupující na orientálním tržišti - zaříkávač hadů, polykači meče a ohně. Marionety byly poměrně velké, měřily 50 až 80 centimetrů, aby na ně publikum, často venkovské, dobře vidělo. Dnes se loutky dělají z různých materiálů, ale tenkrát byly téměř vždy dřevěné, a tudíž těžké.
Teď přichází Dobrý voják Švejk, což je tady v Plzni slavná figura. Tato hra podle románu Jaroslava Haška měla v divadle Karla Nováka velký úspěch. Švejka následují jeho nadřízený, císař František Josef I a nakonec vojenský kněz, feldkurát Katz. Karel Novák měl tým řezbářů, kteří mu loutky vyráběli. Jedním z nich byl Čech italského původu Alessi, známý tím, že loutkám vyřezával i vlasy a vousy, zatímco ostatní řezbáři je lepili. Tenkrát nebyly umělé materiály, takže se používaly vlasy a vousy lidské, ale i zvířecí chlupy."
Kromě Loutkomatu můžeme v plzeňském muzeu obdivovat i další slavné postavy z her Karla Nováka - třeba čerta Beliála, kterému je zhruba 200 let a patří mezi nejstarší místní loutky, nebo historické postavy Jana Husa a Jana Žižku.
Jednu z nejhezčích marionet představuje šest tanečníků ve slováckých krojích, spojených nitěmi do jednoho vahadla. Loutku tedy ovládal jeden herec a musel být zručný, aby tanečníky rozpohyboval a nitě se přitom do sebe nezapletly.
U Nováka začínal i Josef Skupa, autor Spejba a Hurvínka
V divadle Karla Nováka začal okolo roku 1917 svou kariéru všestranný umělec, výtvarník, režisér a loutkoherec Josef Skupa, autor snad nejslavnějších českých loutek Spejbla a Hurvínka, které sám mluvil i vodil. Kurátorka Veronika Plachá vysvětluje okolnosti jejich vzniku:
„Na přelomu let 1919 a 1920 se na jevišti poprvé objevila loutka Spejbla. Podle návrhu Josefa Skupy ji vyřezal Karel Nosek. Zhruba o šest let později vyřezal jiný známý řezbář, Gustav Nosek, z vlastní iniciativy loutku Hurvínka. Tato dvojice se stala nesmírně populární. Když Josef Skupa otevřel kolem roku 1930 vlastní loutkovou scénu, Spejbl a Hurvínek se stali jejími hlavními protagonisty. Byli známí i v zahraničí. Těsně po válce Josef Skupa přesídlil do Prahy, kde založil Divadlo Spejbla a Hurvínka. To existuje dodnes a obě loutky tu vystupují v různých hrách."
Holá hlava, velké uši, frak a dřeváky - loutka podivného klauna Spejbla, který vystupoval nejprve v kabaretech pro dospělé, byla naprosto originální. Ze Spejbla se stal časem tatínek nezbedného Hurvínka. Tato dětská loutka má navíc v hlavě šikovný mechanismus, díky kterému umí koulet očima.
Zatímco o postavách Spejbla a Hurvínka toho víme dost, s loutkami je to složitější. V průběhu let totiž vznikla spousta kopií, které vystupovaly na divadle i v televizi. V Plzni, kde loutky přišly na svět, nevystavují jejich originály, ale kopie z 30. a 40. let, vysvětluje Jana Košová:
„My tu máme druhé kopie Spejbla a Hurvínka. Kde jsou originály, nevíme. Spejbl hrál v divadle nejdřív malé role, často vystupoval s živým psem, který po něm skákal a trhal ho. Loutka se proto mnohokrát předělávala a opravdu se neví, kde skončila ta původní. S Hurvínkem je to ještě složitější. Řezbář Gustav Nosek ji prý někomu daroval, snad se měla dostat až do Moskvy. Je to dodnes živé téma. Pokud by původního Spejbla a Hurvínka někdo našel, byl by to objev století!"
Loutky mohou návštěvníci sami rozpohybovat
Expozice Muzea loutek se uzavírá v druhém patře, které je věnováno současné tvorbě, zejména plzeňskému divadlu Alfa. Na vystavované loutky mohou návštěvníci nejen sahat, ale mohou je, s pomocí táhel a páček, i rozpohybovat.
„Teď se nacházíme v patrně nejradostnější části našeho muzea, kterou je muzejní divadlo. Návštěvníci si obvykle myslí, že tady prohlídka končí, ale ona tu spíš začíná. Mohou si vyzkoušet, jak se loutky vodí, mohou si na pódiu hrát pohádky. Máme tu různé typy loutek - klasické marionety, maňásky, manekýny, co se navlékají zezadu…"
Průvodce Petr Bauer dodává:
„Třeba toto je typ loutky zvaný javajka, která se ovládá jedním nebo dvěma dráty zespoda. My tu fungujeme jako multifunkční sál, naším přáním je, aby loutky nebyly nikdy v klidu. Lidé tu mohou být tak dlouho, jak se jim zlíbí. A musím říct, že toho využívají, hrají si tu s chutí jak děti, tak dospělí."
