Ženy ve válce: Na východní frontě
Před 80 lety vstoupily do československé jednotky v Buzuluku za Volhou první ženy. Šlo vesměs o děvčata a mladé ženy, které osud po vypuknutí války zavál do Sovětského svazu.
V půli ledna 1942 sovětský rozhlas zveřejnil výzvu československým občanům na území SSSR, aby se hlásili do československé armády. První dobrovolníci se v Buzuluku ukázali už začátkem února 1942. Do města dvě stě kilometrů za Volhou se sjížděli ze všech konců Sovětského svazu. A s nimi přicházely i ženy. Mezi nimi bylo hodně židovek, které utekly před Němci. Přijížděly také ženy z českých a slovenských rodin dlouhodobě usazených na území SSSR. Přihlásila se rovněž děvčata z Podkarpatské Rusi, která byla pro nepovolený přechod hranic sovětskými orgány zadržena a přidělena do pracovních táborů. Mnohé rodiny našich krajanů na území SSSR byly po vypuknutí války jako cizinci internovány. Do Buzuluku přijížděly rovnou z pracovních lágrů celé rodiny.
Těžká zkouška
Buzuluk leží v hloubi Ruska. Prostý vojenský výcvik se v extrémních mrazech a horkých letních měsících stával peklem i pro statné brance. Mladé zdravotnice musely zvládat dlouhá pochodová cvičení v plné polní. Po straně těžkou sanitní tašku s červeným křížem, na rameni pušku, v rukou nosítka. Tak pochodovaly se svými rotami desítky kilometrů v horkých a prašných dnech poduralského léta. V zimě se za třeskutých mrazů, až čtyřicetistupňových, brodily hlubokými sněhovými závějemi. Byly to tvrdé zkoušky, ale ženy v nich obstály a přesvědčily své velitele, že je na ně spolehnutí. Po skončení výcviku byly ty nejzdolnější absolventky zařazeny jako zdravotnické hlídky k jednotlivým frontovým rotám. Některé ženské příslušnice velení praporu zařadilo do odborných kurzů jako spojařky. Marie Ljalková a Vanda Biněvská, které dobře střílely, nastoupily do kurzu pro odstřelovače.
S prvním ešalonem
První čtyři desítky žen v československé uniformě se chystaly na frontu. Těsně před odjezdem je zaskočilo nařízení z londýnského Ministerstva národní obrany, aby zůstaly v záložním praporu v Buzuluku. Jejich nasazení na frontu by prý bylo v rozporu s humánním posláním ženy. Jenže tyhle ženy se hlásily do armády dobrovolně a taky dobrovolně chtěly jít na frontu. Měly za sebou dlouhé měsíce usilovného výcviku a chtěly spolu s muži poctivě plnit své úkoly. Nakonec s podporou velitele podplukovníka Svobody prosadily svou. Dne 30. ledna 1943 nastoupily ženy s ostatními příslušníky 1. polního praporu do vojenského ešalonu, který je z buzuluckého nádraží odvážel na frontu. Po třech týdnech trmácení na kolejích skončily v ukrajinské stanici Valujki. Dál už vlak nejel, trať byla Němci rozbitá. Zbývajících 350 km do konečného cíle v Charkově museli vojáci 1. polního praporu ujít pěšky. Šli po nocích kvůli německým letadlům, deset dní ve sněhu, mrazu a vánici. Byla to tvrdá zkouška pro všechny vojáky. Přesvědčili se, že obstojí v boji s počasím, únavou, kilometry a časem. Ženy, které pochodovaly s rotami, se dokázaly ještě postarat o vojáky, ošetřit jim pohmožděniny, odřeniny a pečovat o nemocné.
Křest u Sokolova
Stejnou vytrvalost a obětavost prokázaly i v prvním boji s Němci u Sokolova. K 1. rotě nadporučíka Jaroše byly přiděleny tři sestry Tobiášovy, Běla Zlatníková a Malvína Friedmannová. Další děvčata ošetřovala raněné vojáky na předsunuté praporní ošetřovně. Když při protiútoku 2. roty přecházeli naši vojáci zamrzlou řeku Mžu, která byla pod prudkou palbou nepřítele, zůstalo na ledě mnoho mrtvých a raněných. Sanitářky 2. roty Markéta Goldmannová, Marie Pišlová, Markéta Olšanová a Anna Ackermannová odtahovaly raněné vojáky ze zasněženého ledu na řece ke krytému zarostlému břehu. Znovu a znovu se vracely pro další raněné. Bály se, samozřejmě, že se bály. Některé se modlily, některé volaly maminku. Ale děvčata dokázala svůj strach překonat. Anna Ptáčková a Vlasta Pavlánová z 3. roty zaslechly volání raněných sovětských tankistů. Přestože místo, kde ranění leželi bylo pod přímou palbou nepřítele, dokázaly je vytáhnout do bezpečí. Za svou statečnost u Sokolova většina z nich získala nejvyšší Československý válečný kříž a řadu sovětských řádů a vyznamenání.
Odstřelovačka od Sokolova
Marie Ljalková-Lastovecká pocházela z rodiny volyňských Čechů Petrušákových. Když přišla do Buzuluku, bylo jí 22 let. Ještě na začátku války pracovala jako traktoristka v kolchoze. Hned počátkem března 1942 nastoupila v Buzuluku k náhradní rotě 1. Československého samostatného polního praporu v SSSR a poté, co absolvovala základní vojenský výcvik a zdravotnický kurz, byla zařazena do kurzu pro odstřelovače. Sama na to vzpomínala:
„V Buzuluku jsem zrovna prodělávala výcvik jako zdravotnice a pak jsem byla přiřazena jako sběračka raněných ke 2. rotě. Podplukovník Svoboda nám často říkával: „Děvčata, musíte se i jako sběračky raněných dobře naučit ovládat zbraň, abyste dokázala ubránit sebe i raněné.“ Tak jsem se vlastně poprvé dostala ke své odstřelovačské pušce s optikou. Mezi děvčaty jsem byla nejlepší. Jeden voják, co na střelnici střílel přede mnou, si stěžoval, že ta puška špatně nese. Já jsem s tou samou puškou nastřílela třikrát střed. Když to viděl Jaroš, zvedl ruku a zavolal směrem ke Svobodovi: Podívejte, pane podplukovníku, máme snajpera!“
Marie Ljalková-Lastovecká byla první československou ženou, která se jako odstřelovačka zúčastnila bitvy u Sokolova a poté od podzimu 1943 do jara 1944 také osvobozovacích bojů na Ukrajině. S více než třiceti úspěšnými zástřely se v létě 1944 vrátila ke zdravotnické službě, jako vedoucí zdravotnice 1. tankového praporu 1. Československé samostatné tankové brigády v SSSR.
Na východní frontě v řadách Rudé armády sloužily statisíce žen. Velké lidské ztráty v prvním roce války si vyžádaly i jejich bojové nasazení. Jenom v letectvu bojovalo třicet tisíc žen. Měly i své samostatné jednotky. 23 pilotek získalo nejvyšší možné vyznamenání: Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. U všech dalších armád ve druhé světové válce bylo zařazení žen do bojových jednotek problematické a jejich účast na válečném úsilí byla omezena na službu u pomocných jednotek a zdravotnické službě. Exilová vláda v Londýně a především vojenští velitelé generálové Ingr a Janoušek byly otevřeně proti službě žen v armádě. Oporu měli i v branném zákoně první republiky, který se ženami ve zbrani nikdy nepočítal. Že se československé ženy a děvčata dostaly do Svobodovy armády, byla především zásluha samotného velitele, který jim umožnil, aby mohly v řadách našich jednotek dojít od Buzuluku za Volhou až domů. Řada jich ale nikdy nedošla.
