Největší skanzen v Česku buduje další areál. Muzeum v Rožnově představí život horalů a pastevců
Magické místo, kde cestujete časem, stezka minulostí, nádherná procházka a vzpomínka na dobu našich babiček a dědečků… Těmito slovy často hodnotí návštěvu Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm lidé na sociálních sítích. Největší a nejstarší skanzen v Česku po celý rok ožívá tancem, zpěvem i ukázkami zvyků, obřadů, řemesel či každodenní práce lidí na vesnici a ve městě. Nově budovaný areál představí i těžký život lidí na horách.
S myšlenkou zřídit muzeum v přírodě přišli začátkem 20. století bratři Jaroňkové, rodáci ze Zlínských Malenovic, zejména pak starší z nich Bohumíra, který navštívil národopisné výstavy a viděl, jaký úspěch slavily lidové stavby. V roce 1925 tak vzniklo muzeum ve volné přírodě, nejstarší ve střední a východní Evropě.
Najdete v něm jak rekonstrukce historických budov, tak originální roubené stavby přenesené z terénu i kopie dřevěnic. Vstoupit tam můžete do chalup bohatých i těch nejchudších obyvatel vesnice i města. Nově muzeum připravuje i areál, který představí i život valašských horalů a pastevců.
„Valašská dědina v historii měla vždycky v údolí centrum a sahala až do vrcholových partií kopců, kde lidé přes léto žili, pásli dobytek, měli tam svoje koliby, salaše, chléviska. Chceme zobrazit i to, že existovalo i hospodaření v lesích. A že před 130 lety tady byly počátky turismu. Toto všechno chceme vyjádřit ve vrcholových partiích skanzenu. Nad Valašskou dědinou budujeme a připravujeme nový areál, kde zobrazíme koliby z Valašska a Těšínska, kde se jim říkalo kurlok. Chystáme dohromady na 20 dalších objektů, které ukážou život v této poloze Valašska,“ uvedl ředitel muzea Jindřich Ondruš.
Nově vznikající areál se jmenuje Kolibiska a již nyní si tam lze prohlédnout první stavby – hájovnu a chlévy, a další postupně vyrůstají. Například převezená dřevěná roubená stavba z počátku 19. století. Spolu s obytnou chalupou z Komorní Lhotky a chlévem z Morávky-Byčince bude tvořit celek usedlostí ze Starých Hamer.
Areál bude otevřen v roce 2027 a díky své rozloze, patnácti hektarům, se stane největším ve skanzenu. Podle ředitele Ondruše budou Kolibiska minimálně v rámci České republiky unikátem. „Areál, který by se komplexně zabýval horským životem, kulturou, hospodařením a specifiky u nás v podstatě není,“ řekl.
Zatím tři areály
Zatím je muzeum tematicky rozděleno na tři areály a zatím je největším Valašská dědina. Připomíná podobu mnohých skutečných vesnic, které se na úbočích Beskyd rozkládaly na počátku 20. století. První objekty byly postaveny v roce 1962, areál zpřístupněn od roku 1972. Většina z více než 60 staveb jsou originály převezené z původních míst. Do většiny obytných, ale i hospodářských budov lze nahlédnout a poznat způsob života od poloviny 19. století v různých sociálních vrstvách.
Nejstarší částí muzea je Dřevěné městečko. Je zasazené do parku a představuje městský způsob života na Valašsku na přelomu 19. a 20. století. Veřejnosti bylo zpřístupněno v roce 1925. První tři stavby tehdy tvořila radnice, kde je mimochodem možné v současné době uzavřít sňatek, dále to byl Billův měšťanský dům a studna. Dominantou Dřevěného městečka se později stala volná kopie kostelíka z bývalé obce Větřkovice, který koncem 19. století vyhořel.
„Základní kámen byl položen v roce 1938, těsně před okupací. Dokončený byl v roce 1941 a vysvěcený v roce 1945, měsíc po svaté Anně. Už za druhé světové války konaly do muzea obrovské svatoanenské poutě. A mě se podařilo, že se pro roce 1999 obnovily s návštěvností i 500 lidí,“ zavzpomínal před časem v rozhovoru pro Český rozhlas bývalý ředitel muzea Vítězslav Koukal.
Okolo kostela se rozprostírá hřbitov zvaný Valašský Slavín. Jsou tam pochovány významné osobnosti pocházející z valašského kraje – zakladatelé Valašského muzea v přírodě bratři Jaroňkové, evangelický kněz a autor Broučků Jan Karafiát, sportovci Emil a Dana Zátopkovi, Jiří Raška a řada dalších.
Výuka pro děti
Nejmladším areálem Valašského muzea v přírodě je Mlýnská dolina, která byla otevřena v roce 1982. Jsou v ní sdruženy dodnes funkční technické stavby převážně na vodní pohon. Návštěvníci tak mají unikátní příležitost vidět v provozu pilu, hamr, valchu, vodní mlýn nebo kovárnu.
„Vybavení je tu poměrně jednoduché, 150 kg těžká kovadlina, kladiva, kleště, nástroj, kterým se to železo seká. Dříve byly tahací měchy, dnes máme elektrické výhně a kompresory, co foukají vzduch. Uhlí se používá do výhně černé, dříve se používalo dřevěné. Ale práce je to stejná jako kdysi, železo musí mí kolem 1000 stupňů," popisuje kovář Vítek Ručka.
Mlýnská dolina podle ředitele Ondruše slouží i jako výuka pro děti. „Když přijdete s dětmi, tak se tu krásně demonstrují základní fyzikální principy v takovém nejjednodušším pochopitelném provedení. Je úžasné, že kdo měl náhon nebo potok a dokázal si postavit mlýnské kolo, tak měl mechanismus, který uměl pohánět celkem cokoliv.“
Související
-
-
10 muzeí, která stojí za to vidět
Zajímáte se o historii? Baví Vás technika? Líbí se Vám letadla nebo automobiloví veteráni? RPI vytipovalo 10 českých muzeí, která rozhodně nenudí, jsou zábavná, zajímavá.
