Česká kultura nedostává takový prostor, jaký by si skutečně zasloužila, říká francouzská kulturní atašé
Sarah Doignon je kulturní atašé a zástupkyně ředitele Francouzského institutu v Praze. Když přijela, znala Českou republiku jen jako turistka.
Náplní její práce je propagovat francouzskou kulturu. Během své kariéry získala jasnou představu o tom, jaké kulturní rozdíly mezi Francii a Českem panují.
Jaká byla Vaše první reakce, když jste se dozvěděla, že budete zastávat funkci kulturní atašé v Praze?
„Měla jsem o Česku samé pozitivní představy, neboť jsem jej navštívila již několikrát jako turistka. Vždy jsem odjížděla s pocitem, že je to velmi krásná země plná kulturního života a umělců a příjemné místo pro mladé lidi. To vše se mi po mém příjezdu znovu potvrdilo. V Praze jsem se obávala masového turismu, ale okolnosti způsobené pandemií mi umožnily ji v klidu objevovat i bez turistů. Nehezky řečeno, vše zlé je pro něco dobré.“
Co bylo na příchodu do Prahy nejtěžší?
„Řekla bych, že nejvíce problémů mi způsobila čeština. Je totiž rozdíl mezi tím přijet sem na dovolenou, nebo tu trvale žít. Začala jsem chodit na kurzy češtiny, protože bez znalosti jazyka by to bylo složité. Naučit se česky není vůbec nic snadného, vyžaduje to spoustu času. Neznalost jazyka je překážkou, ale snažím se v češtině pravidelně komunikovat. Také jsem přijela pár týdnů před začátkem dlouhotrvajícího lockdownu, což bylo poněkud komplikované a moc jsem toho kromě krásných domů a parků neviděla. Nebylo možné scházet se s lidmi, pracovat tak, jako za běžného režimu a procvičovat si dostatečně češtinu. První rok opravdu nebyl snadný.“
Co Vás nejvíce zaujalo z hlediska kulturních rozdílů mezi Českou republikou a Francií?
„Myslím, že toho máme hodně společného, ale na druhou stranu mám pocit, že Češi jsou mnohem méně kosmopolitní než Francouzi. Ve Francii jsme zvyklí na mnohem větší rozmanitost, ať už jde o vzhled či původ. S tím se tady moc nesetkávám. Co na mě ale v Česku zapůsobilo velmi pozitivně, je vztah k přírodě, parkům a zeleni. Překvapilo mě, že lidé jsou venku velmi uvolnění a hodně sportují. Praha je sice hlavní město, ale oproti Paříži se z ní do přírody dostanete za pár minut autem, což velmi oceňuji o víkendech. Z kulturního hlediska jsou rozdíly často vidět například na akcích a večírcích, které v rámci své práce pořádám: lidé jsou zde mnohem elegantněji a lépe oblečeni než ve Francii!
Hodně Francouzů mě také varovalo, že Češi jsou velmi uzavření. S tím ale moc nesouhlasím. V uměleckém a kulturním prostředí, ve kterém se pohybuji, se setkávám s velmi otevřenými a přátelskými lidmi. Bydlím ve čtvrti, kde to mezi sousedy opravdu žije, zatímco v Paříži mě sousedé sotva pozdraví. Než se zde člověk spřátelí, může to sice trvat, ale to je lidské. Je tu hodně překážek, ale ty se dají poměrně rychle překonat.“
Jak moc rozdílný je podle vás život umělce ve Francii oproti tomu v Česku?
„Čím častěji jezdím do zahraničí, tím více vidím, že francouzský systém podpory a financování kultury je velmi vzácný a může sloužit jako vzor pro mnoho ostatních zemí. Konají-li se demonstrace, je to právě proto, aby byl ochráněn systém, který umělcům umožňuje pracovat. Během pandemie se mezinárodní spolupráce snížila na minimum. Jakmile se ale hranice znovu otevřely, mnoho francouzských umělců vyjelo představit svou tvorbu a výstavy do zahraničí, včetně Prahy. Mohli totiž celý rok pracovat. To je názorný příklad toho, jak moc je náš systém kvalitní. Máme velkou podporu veřejných orgánů, různých kulturních sdružení, zařízení apod., které vytváří opravdu rozsáhlou síť po celé Francii. V České republice obdobná podpora financovaná Ministerstvem kultury neexistuje.
To mezi oběma zeměmi vytváří obrovský rozdíl. Setkat se s lidmi zodpovědnými za oblast kultury je však v Česku mnohem méně komplikované než ve Francii. Francouzi bývají mnohem více zaneprázdnění. U Čechů také vidím mnohem více nadšení, což je příjemné. Lidé, kterým náleží rozhodovací pravomoci, se také velmi dobře orientují ve francouzské kultuře.“
Co jsou podle Vás významné symboly české kultury?
„Česká kultura má opravdu vysokou úroveň, ale chybí jí uznání, jaké by si zasloužila. Tvoří ji úžasná klasická hudba a opera, nádherná pražská architektura nebo literatura autorů jako Kundera a Kafka... I současní čeští umělci by si zasloužili více prostoru.“
Proč je podle vás česká kultura takto opomíjená?
„Francie je jednou ze zemí s nejrozsáhlejší mezinárodní sítí kulturních institucí (Francouzské instituty, velvyslanectví, Francouzské aliance atd.), podpora je opravdu obrovská. Jsme velmi hrdí na svou kulturu, což je nám někdy až vytýkáno. Česká republika podobné prostředky kulturní diplomacie nemá. Možná jsou Češi i o něco skromnější.“
Jaký vztah mají Češi k francouzské kultuře?
„Mnoho Čechů mluví francouzsky a v minulosti jsme spolu v rámci kultury mnohokrát spolupracovali. Česko-francouzské kulturní vazby jsou tedy velmi silné. Ovlivnilo nás mnoho společných událostí, jakožto evropské země jsme si velmi blízké. Ta podobnost mě někdy až zaráží. Z přitažlivosti, jakou vyzařuje francouzská kultura, jsem opravdu nadšená. Francouzští umělci se podílejí na nejrůznějších projektech, například na festivalu Letní Letná. Naše vztahy jsou dány historicky, je radost v tomto odvětví spolupracovat.
Rok 2022 bude v rámci česko-francouzské kulturní spolupráce velmi důležitý, neboť si budeme předávat předsednictví v Radě Evropské unie. Je to skvělá příležitost k prezentaci naše partnerství v rámci různých důležitých akcí, například se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK nebo Národní galerií a Centre Pompidou.“
