Vashi Nedomansky: Sním a přemýšlím v češtině
Šel ve šlépějích slavného otce Václava Nedomanského, hrál NHL i českou ligu. Později se prosadil jako střihač v Hollywoodu, nyní finišuje dokument o otci " Big Ned."
Dnes jedenapadesátiletý Vashi Nedomansky uprchl s rodiči z Československa jako čtyřleté dítě během studené války. Vyrůstal v Torontu a Detroitu. Po své kariéře profesionálního hokejisty je Vashi od roku 2001 filmařem v Los Angeles. Jeho společnost VashiVisuals poskytla postprodukční workflow a konzultační služby pro řadu filmů včetně Deadpool, Gone Girl, The Good Doctor, House of Card. Vashi spolupracoval na různých projektech i s Jerrym Bruckheimerem, Michelem Gondrym, Johnem Landisem, Dennisem Hopperem a s hollywoodskými studii 20th Century Fox, Sony, Universal Studios, Warner Bros. a Disney Studios.
Slavný režisér Ivan Reitman (Krotitelé duchů, Masové koule aj.) emigroval jako dvouletý z Československa v noci na člunu přes řeku. V rozhovoru se mi přiznal, že mu rodiče dali prášek na spaní, aby při útěku neplakal a neupozornil pohraniční stráže. Vzpomínáte na něco podobného během své cesty za železnou oponu?
Nebylo to tak dobrodružné, ale o moc lehčí to v roce 1974 nebylo, aspoň co se týče logistiky. Bydleli jsme v té době v Bratislavě a neměli jsme pasy. Otcův reprezentační byl zamknut v trezoru hokejového mužstva. V té době chtěl naoko přestoupit do Brna a tak jsme si tam nechali vystavit cestovní pasy. Jenže to už komunisti otci nevěřili a tak náš byt byl plný štěnic. Ne živých, ale těch, které se používají k odposlouchávání.
Během dospívání jste se vrhl na hokejovou kariéru ve stopách otce. Co vás na profesionálním sportu nejvíce uchvátilo?
Jako každý syn úspěšného otce jsem se mu snažil vyrovnat. Pomáhal mi trénovat, radil a předával zkušenosti. Miluji hokej, bruslení na ledě, a tak mě to bavilo. Začátkem devadesátých let byl už otec trenérem, skautem a vyhledávačem talentů v Evropě. Proto jsme se mohli bavit jen po telefonu. Už mě neviděl živě hrát, protože jsme každý byli ve stejné době jinde. Potom odešel do Los Angeles a tam pracoval ve stejných funkcích skoro dalších dvacet let. Pořád jsem si mohl nechat poradit, ale bez jakýchkoliv podpory a přízně. Byl nesmlouvavý a nikdy mi v profesionální kariéře nic neusnadnil, natož aby mě díky svým stykům někam protlačil. Byl tvrdý a nenadržoval mi, to nepřicházelo v úvahu. To není jeho styl.
V určitém období jste si zahrál hokej i v české lize.
Ano, hrál jsem za Litvínov a Ivan Hlinka byl mým trenérem. V té fázi kariéry jsem si přál získat zkušenosti v jiném stylu hokeje než byl v Americe. Dokonce jsem v české lize vstřelil první branku v sezóně. Taky jsem během skoro každé hry seděl na trestné lavici, protože jsem předváděl siláckou hru „cross checking,“ tak jak jsem se to naučil v Kanadě. Navíc to foneticky zní jako česká narážečka. (smích)
Kdy jste se rozhodl skončit s hokejem a přesunout se do Hollywoodu?
Už od dvanácti nebo třinácti let jsem měl možnost natáčet videa. Otec dostal kameru a videorekordér jako cenu pro nejlepšího hráče hokejového zapasu, když hrál s Detroit Red Wings proti Montreal Canadiens. Přál si, abych natáčel nejenom hokej, ale i naše rodinné události. Plně jsem se tomu věnoval a naučil se nelineární sestřih videa. Mohl jsem si určit, které záběry ponechám a kterých je potřeba se zbavit. Dokonce se mi povedlo přesvědčit mého učitele angličtiny, že mohu udělat zkoušku z literatury na videu, místo papírování. To bylo v mém prvním roce na střední škole. Od té doby jsem věděl, že tohle je přesně to čemu se kromě hokeje v budoucnosti chci věnovat.
Proč ne herectví, režírování nebo kameře? Profesím, které v v kinematografii veřejnost nejvíce zná…
Především moje maminka je fotografka. Po ní jsem pravděpodobně zdědil cit k umění. Učila mě jak komponovat záběry, brala mě na zajímavé filmy kromě hollywoodských na nezávislé, ale i zahraniční. Jako desetiletý jsem se seznamoval na plátně s Woody Allenem a dalšími tvurci. Většinou jsem tehdy nechápal děj, ale dokázal jsem si z toho vzít pocit toho, jak se vytváří filmový příběh. Později, když jsem žil v Los Angeles a byl hercem, produkoval a natáčel hudební klipy včetně reklam, uvědomil jsem si, že jediným kdo ze všech profesí v nezávislých produkcích dostane zaplaceno a může si vybírat scénář je vždy jen střihač. Navíc jsem si přál vždy být tím posledním, který kontroluje výsledek. K tomu se mi na téhle profesi líbí, že dokážu něco vytvářet podle režisérových i vlastních estetických představ.
Slavný producent Dino De Laurentiis miloval dohled nad střižnou. Jednou mi přiznal proč: "Neexistují žádné další výdaje a vše jsem měl pod palcem v malé temné místnosti." Souhlasíte s ním?
Ano a rád bych ještě podotknul, že řada slavných hollywoodských režisérů jako střihači začínali. Například George Lucas, Scorsese atd. Jedná se o velice kreativní proces, u kterého se naučili prosadit a realizovat vlastní tvůrčí vize. Je to poslední okamžik, než dojde k filmové premiéře.
Pracoval jste velmi úspěšně na slavných filmech a televizních projektech, sestřihal jste jedenáct celovečerních filmů včetně globálního fenoménu „Sharknado 2“, komedie „Americká koleda“ pro režiséra Davida Zuckera a PTSD dokument „To, co miluji, mě ničí“ pro režiséra Rica Romana Waugha (Angel Has Fallen, Snitch). Jaký projekt pro vás byl nejvíce náročný a inspirativní?
Vždy je potřeba skloubit technické možnosti a umělecké představy, aby sloužily příběhu. Technicky nejsložitější byl Deadpool. Jednalo se o příběh superhrdiny s novým režisérem a vizuálními efekty. Nejvíce si ale cením spolupráce a pětiletého natáčení a sestřihu snímku The Witch I Love Destroy Me. Je to dokument o vojenské PTSD, zaměřený na zkušenosti dvou přátel, veteránů z války v Iráku.
Pomáháte také budoucím střihačům při zahájení a rozvoji jejich kariéry ve vaší společnosti VashiVisuals. Nebojíte se, že si budujete konkurenci?
Ne, nemyslím si, že existují nějaké tajnosti ve filmovém střihu. Vše je jen v srdci, mozku tvůrce a možnosti vyprávět story. Musíte mít znalosti a instinkt, které se dají jen stěží naučit. Snažím se při výuce jen poukázat na technické možnosti a aplikace, které technika nabízí a které je možno využít.
Co by nemělo chybět?
Znalost rytmu a hudby. Sám jsem muzikant, od deseti let hraju na kytaru, a vše tohle mi pomáhá stát se lepším střihačem. V Hollywoodu je k tomu ještě potřeba zvládnout barevné korekce, umět mixovat audio, jednoduše vše co usnadní práci režisérovi, tak aby mohl film bez problémů dokončit.
V současné době dokončujete jako režisér a producent dokument Big Ned o velmi úspěšné sportovní kariéře vašeho otce…
Pracuji na něm mnoho let. Sám ho financuji, musel jsem proto osobně projít řadou archívů, prozkoumat množství záznamů a nevyhnul se ani legálním jednáním. Naštěstí Robert Záruba z České televize mi pomohl objevit záběry, které byly v trezoru od otcovy emigrace. Povedlo se mi taky jako jednomu z prvních filmařů dostat do Síně slávy v Torontu a prohlednou si hodně záznamů z osmi tisícové sbírky na šestnáct milimetrovém filmu a směl si některé naskenovat a použít. Vše tohle bylo časově náročný.
Představoval jste si dokument jako oslavu kariéry otce?
Ne, vypráví o emigrantské rodině, která utíká z jednoho politického systému, komunismu a musí se naučit, jak se v Americe přizpůsobit kapitalismu. Upřímně si myslím, že pokud by to byl film jenom o hokejistovi, nemyslím si, že by to mnoho lidí zajímalo. Možná jen sportovní fandy. Moje představa od začátku byla, že se musí jednat o lidský příběh, ve kterém nesmí chybět problémy. Čím otec a celá rodina museli projít od začátku až do konce. To je to, co si přeji ukázat s použitím archivních záběrů z šedesátých a osmdesátých let. Samozřejmě nechybí ani rozhovory s jeho spoluhráči.
A co se týče interview, pokládáte otci nějaké osobní otázky?
Připadalo by mi to laciné. Podobně jako, když jsem jednal o distribuci s celonárodními televizními stanicemi. Moc se jim projekt líbil, jenomže s podmínkami které mě nezajímají: „Dáme vám producenta, editory, kameramany, hlasatele atd., protože vás se tenhle příběh velice osobně týká a tak vás omezíme.“ Jednoduše jsem jim odpověděl, že tahle představa, aby někdo uvedl můj příběh, aniž by ho prožil, nepřichází v úvahu. V tomhle jsem po otci tvrdohlavý.
Naléhá otec na vás s dotazem, kdy film bude mít premiéru?
Každý týden mi telefonuje. Tvrdím mu, že nemusí mít strach a vše se zdárně blíží ke konci. Bude to celovečerní dokument, příběh, který se dá vypovědět v necelých dvou hodinách. Dostatečně upřímný, elegantní cestou zajímavý a ne tak dlouhý, aby začal nudit. V každém případě bych ho rád uvedl i v České republice a na Slovensku osobně.
Kdy?
To už na mně nezáleží. Jako filmař umím zvládnout kreativní i produkční záležitosti kolem natáčení a postprodukce. Dohadovat se o copyrighty s NHL není jednoduchý a navíc je velice nákladný. S distributory to je podobný. Poslední překážka, kterou je potřeba zvládnout, jsou legální požadavky a předpisy. Podobně se s tím potýkal kdysi i otec. Potřásl si s někým rukou a dohodnul se na nějaké smlouvě. Jenomže potom přišli právníci a nic z toho neplatilo. V NHL hrál dokonce řadu měsíců bez kontraktu. Nicméně doufám, že se vše vyřeší a neoficiální premiéra bude letos na konci léta. Pokud se už neobjeví nějaké nové detaily, které by mě nutily změnit koncepci. Mám naštěstí spousty působivých originálů, které nikdo neviděl.
Poslední dotaz, zvládáte pořád rodný jazyk?
Mluvím špatně, ale rozumím všemu. V Torontu jsem vystudoval dvojjazyčnou školu, angličtinu a francouzštinu. Takže se mi jazyky občas při hovoru popletou. Ale musím se přiznat, že sním a přemyslím v češtině.
