Hrabě u pokladny: Prohlídka zámku Boskovice
Velkolepá budova s impozantním schodištěm a bohatě zařízenými pokoji je přístupná turistům, i když v něm natrvalo žije šlechtický rod Mensdorff-Pouilly. Návštěvníků se nijak nestraní.
Svazek klíčů Milana Vaněrky je velký a těžký. Nikoli bez důvodu, je kastelánem boskovického zámku. Jeho práce zahrnuje také provázení zájezdů. Vaněrka ukazuje například honosnou knihovnu, různé lovecké trofeje na stěnách, rokokové loutkové divadlo, ale také půdu domu. Prohlídky s kastelánem se od mnoha jiných hradních prohlídek liší svou délkou, trvají tři hodiny. Ale jsou tu ještě další zvláštnosti, vysvětluje pan Vaněrka v rozhovoru pro Radio Prague International:
„Prohlídky se mnou jsou trochu jiné. Nedržím se tolik obvykle vyprávěného textu. Každý průvodce u nás má speciálně upravený scénář. A každý musí umět dobře komunikovat. Možná jste si všimli, že nerecituji žádná data a nepopisuji každý jednotlivý obraz. Jde nám spíše o vyprávění příběhu hradu, areálu a jeho obyvatel.“
Zámek Boskovice zná Milan Vaněrka jako své boty. Co je ale na zařízení tak zvláštního? Čím se liší od stovky dalších zámků, které se nacházejí v České republice?
„Stavba nevznikla přestavbou barokního nebo renesančního zámku či hradu. Jde spíše o takříkajíc ‚novostavbu‘ z 19. století v empírovém stylu. Takové zámky jsou veřejnosti otevřeny jen velmi zřídka.“
I když úplnou „novostavbou“ zámek není, protože vznikl z kláštera, který zde, na kopci nad městem Boskovicemi, byl postaven v 17. století. Nakonec byl v letech 1819 až 1826 za šlechtického rodu Dietrichsteinů přestavěný na palác. O několik desetiletí později přešlo zařízení na rodinu Mensdorff-Pouilly. Tato rodina původně pocházela z francouzského regionu Lotrinsko, později žila i v Rakousku - a nejen tam, ale i v České republice. Členové rodiny žijí – s přestávkou – na zámku dodnes. To je naprostý unikát, říká Milan Vaněrka:
„U ostatních zámků či zámků v okolí neplatí, že majitelé bydlí přímo tam. Návštěvníci Boskovic se však s hraběcím rodem skutečně mohou setkat. Na zámku, na vnitřním nádvoří nebo v zámeckém parku se běžně pohybují a turistům se nevyhýbají. Takže nejsme mrtvý objekt, který funguje jen jako muzeum, ne, tady to opravdu žije.“
Není to muzeum, ale dům plný života
Tři členové rodiny Mensdorff-Pouilly bydlí na zámku trvale, pokud nejsou právě ve Vídni nebo v Praze...
„Návštěvníci se mohou setkat s hraběcí rodinou, ať už je to Ferdinand nebo Gabriele von Mensdorff-Pouilly. Hrabě Hugo je někdy vidět i u pokladny. To je něco unikátního, co na státních zámcích nenajdete.“
Skutečnost, že šlechtici jsou na místě, má další výhodu:
„Nechodí sem jen na návštěvu nebo zkontrolovat tržby. S budovou opravdu žijí a mají i nápady na úpravy. Ferdinand má například mnoho plánů s palácovými zahradami. Měly by být funkčnější nejen pro návštěvníky, ale i pro případné pronájmy zámku.“
V uvolněné části zámku se navíc staví apartmány pro hosty a plánuje se i nové vytápění. Šlechta také mluví česky nebo se jazyk právě učí. Hugo Mensdorff-Pouilly, který se narodil v Boskovicích v roce 1929, ovládá češtinu perfektně.
Konfiskace a chátrání
Když v roce 1939 národní socialisté obsadili Čechy a Moravu, stala se terčem i rodina Mensdorff-Pouilly – mimo jiné proto, že Alfons-Karl Graf von Mensdorff-Pouilly podepsal prohlášení české šlechty proti Hitlerovi. Rodina ze zámku ale vyhnána nebyla. Majetek jí byl zkonfiskován po komunistickém převratu v roce 1948.
„Zámek byl v roce 1952 znárodněn. Velmi malá část byla zpřístupněna veřejnosti. Tři čtvrtiny budovy byly využívány jako internát pro střední pedagogickou školu. Zámek tomu byl odpovídajícím způsobem přestavěn – často neadekvátně.“
Bylo tu vybudováno elektrické topení, při čemž došlo k poškození stěn. Další rána osudu zasáhla budovu v polovině 70. let: „V roce 1975 byla nalezena hniloba dřeva na stropech mezi prvním a druhým patrem a v podkroví,“ říká Vaněrka.
V celém objektu byly dřevěné stropy a trámy. Když byl zámek využíván jako internátní škola, vybudovaly tady řadu hygienických místností, ovšem bez ohledu na možné škody.
„Stropy byly neustále promočené. To způsobilo tvorbu hub. Kvůli této suché hnilobě musely být odstraněny všechny dřevěné stropy, které nahradily železobetonem.“
V 70. a 80. letech 20. století byly dvě třetiny zámku zcela přestavěny. Po sametové revoluci se objekt konečně vrátil rodině Mensdorff-Pouilly.
Nový začátek po sametové revoluci
„Když byly restituce možné, nároky uplatnily pět bratrů a sester: Hugo a jeho čtyři sourozenci. Hrabě Hugo letos slaví 93. narozeniny, takže už tehdy byl docela starý. O stavbu se starali sourozenci. Bylo velmi těžké vynahradit 50 let zanedbávání. Člověk si nemůže představovat, že se rodina vrátila na zámek a žila dál jako dřív“, říká kastelán Vaněrka. V té době byl obyvatelný pouze jeden skromný byt, a to kastelánův. Sparťanské jednopokojové byty byly zařízeny v 90. letech. Rodina tam zůstala, když se chtěla o stavbu starat. Milan Vaněrka ale také říká:
„Postupem času zde byly vybudovány obytné prostory a v zásadě tento proces probíhá dodnes. Části zámku, které byly za komunistů přestavěny, postupně přestavujeme na malé muzeum. Pro rodinu a její návštěvníky má vzniknout nový životní prostor.“
Od roku 2019 je kastelánem soukromého palácového komplexu Milan Vaněrka. Nastoupil a začala covidová pandemie, díky které zmizeli návštěvníci a příjmy z prohlídek zámku. To přimělo majitele k rozšíření služeb.
„Nezaměřujeme se pouze na běžný návštěvnický provoz. Zejména po pandemii covidu jsme rozšířili nabídku pronájmů pro svatby: od svatebního obřadu v zámeckém parku, hlavním salonu nebo Sala terreně až po kompletní pronájem s rauty a diskotékami až do pozdních nočních hodin.“
Navíc by rádi získali firemní zákazníky, kteří si zámek pronajmou na firemní akce. Prostory jsou využívány i pro veřejné akce. Městský kulturní úřad například pořádá vlastní akce v zámeckém skleníku.
