Jak jsme přišli k příjmení?

Většina z nás už někdy v životě zavítala do Prahy, do Londýna, do Španělska nebo do Francie. Kolik z nás ale může říct, že se s Londýnem potkalo? Ne, to není jen žertovná větička, ale jde o situaci, ke které dochází celkem běžně, aniž bychom si to uvědomovali.

Foto: Miroslav Kobza, Český rozhlas

Toponymická nebo topografická příjmení jsou příjmení odvozená od názvů míst. Místy v tomto případě rozumíme jak celé státy, tak města, ale také oblasti, hrabství, vesnice nebo pouze výrazné znaky krajiny jako hory a potoky. Taková příjmení jsou velmi častá, a je tedy pravděpodobné, že o mnohých z nich jsme už slyšeli. Kdo ví, možná se tak dokonce jmenuje někdo z vašeho okolí.

Pokud se nejprve ohlédneme zpátky do historie, zjistíme, že podoba příjmení, jak ho dnes známe, se vyvinula z původního příjmení. Používalo se pro odlišení jednotlivců se stejným křestním jménem a jediný člověk jich tak během života mohl mít hned několik (třeba Mareš Šedivý a Mareš Valdek byla jedna a tatáž osoba). Mezi hlavní typy patřily šlechtické přídomky (Ferdinand d‘Este), patronyma neboli příjmení, která se dědila po otci (Jan Martinův), metronyma, která se dědila po matce (Zikmund Mandin), nebo třeba takzvaná jména po chalupě (u nich se nový majitel stavení nazýval příjmením jeho původního majitele – Jakub Plocek se přiženil do stavení Václava Skuhráčka a od té doby byl v písemnostech veden jako Jakub Skuhráček.

Foto: pasja1000, Pixabay, Pixabay License

Asi nejproduktivnějším typem příjmení byla ta utvořená z místních názvů. Původně taková příjmení nebyla dědičná, dnes už se ale předávají z rodičů na jejich potomky. Příjmení utvořené z toponyma mohlo vzniknout přejetím beze změny (Vašek z Telče) nebo odvozováním (Tereza Brodská). Pro lepší výslovnost se v průběhu času někdy i zjednodušovala, tak se například z příjmení psaného Wymondham, odvozeného od stejnojmenného anglického města, postupně stalo Wyndham.

Většina těchto příjmení vychází z názvů měst. Historicky to má své odůvodnění, protože se začala objevovat v době, kdy se obyvatelstvo přesouvalo z venkova do měst. Vzniklo tak příjmení herce Denzela Washingtona, spisovatele Jacka Londona, spisovatelky Adriany Lisboa, architekta Karla Pragera i literárního historika Alberta Pražáka. Existují ale i jiné způsoby tvoření. Například podle přírodních specifik krajiny, jako jsou hory, kopce, řeky a podobně. Málokdo tuší, že zpěvačka Marisa Monte je vlastně Marisa Hora (z portugalštiny), spisovatel Artur Górski by po překladu z polštiny mohl být Artur Kopec a třeba Brad Pitt je v podstatě Brad Jáma, i když v zápisu jeho příjmení se používá zdvojené písmeno T. Stejně motivovaná příjmení najdeme i v češtině: Lucie Potůčková, Petr Hájek nebo Ludmila Horová.

Herec Miroslav Táborský|Foto: Jaroslav Hoření, Český rozhlas

Další skupinou toponymických příjmení jsou příjmení utvořená z názvů národů, zemí a krajanů. Mezi ně patří třeba známý fotbalista Petr Čech, herec Tomáš Hanák, nebo chemik Petr Beier (příjmení odvozené od názvu Bayer, tedy Bavory).

V češtině jde ve většině případů o příjmení odvozená od názvů měst pomocí slovotvorné přípony -sk(ý)/-ck(ý). Historicky mohla označovat příslušnost k rodu, ale také místní původ rodiny. Taková příjmení nosí Miroslav Táborský, Lucie Bělohradská i Eva Skalická. Stejný princip se uplatňuje ve slovenštině (například u příjmení Čarnogurský, Borovský, Skutecký). Obdobou této přípony je -(w)ski/-cki v polštině, která je češtině také velmi blízká. Časté polské příjmení Maliszewski ( mališevski) může dokonce vycházet hned ze tří polských názvů: Maliszew, Maliszewo nebo Maliszów. ( mališuv)

Jinde na světě se ale trendy toponymických příjmení liší. Například v Portugalsku jsou poměrně běžná příjmení utvořená od názvů států jako França (v překladu Francie), Holanda (v překladu Holandsko) či Brasil (v překladu Brazílie). Když se přesuneme na východ do arabských zemí, zjistíme, že se zde někdy projevuje tendence, která byla v českých zemích obvyklá jen ve starších dobách. Příjmení může označovat místo původu svého nositele například Saddam Hussein al Tikriti (v překladu „Saddam Hussein pocházel z Tikrit“, což je město v Iráku). A když se posuneme ještě východněji, objevíme příjmení v japonštině, která se často odvozují od výrazných prvků v krajině, jako jsou Ishikawa, které znamená doslova „kamenná řeka“, či Yamamoto, které znamená „úpatí hory“.

Johanka z Arku|Foto: Library of Congress/Wikimedia Commons, public domain

Při interpretaci musíme dávat pozor, protože i příjmení, které vypadá na první pohled jasně jako toponymické, vůbec nemusí mít s místním názvem žádnou spojitost. Známým příkladem je jméno Johanky z Arku, která se ale ve skutečnosti narodila ve vesničce Domrémy a příjmení získala jako variantu příjmení svého otce d’Arc. A podobně je tomu třeba u Anne Frank. Její příjmení je podle různých zdrojů interpretováno různými způsoby. Jednou z možností je hledat souvislost s historickým územím Franky v povodí řeky Mohanu. Třeba tomu ale vůbec nemusí být tak, protože jiné názory je považují za prosté zkomolení křestního jména František, a další zase hledají vztah k historickému označením pro Francouze.

A když se skutečně jedná o toponymické příjmení, pořád může snadno dojít k nedorozumění. Tak třeba Praha Londýn nikdy nepotkala, ale Albert Pražák se mohl potkat s Jackem Londonem. Až někdy uslyšíte, že se potkali u Kolína, nemusí jít vůbec o název dílu slavné pohádky, ale kdo ví, třeba se přátelé skutečně sešli u pana Kolína. A co teprve, když vám v práci oznámí, že volá Londýn. Po našem malém exkurzu už vás taková informace nemůže překvapit, protože hned tři nositelé jména Londýn žijí v Praze. Třeba volá jeden z nich.

Podcast Radio Prague International Čeština na vlnách vzniká ve spolupráci s Ústavem českého jazyka a teorie komunikace FF UK.  Autorkou dnešního dílu byla Klára Lupoměská. U mikrofonu byli Hanka Shánělová a Jan Herget.