Proč přepisovat japonštinu česky

Transkripce neboli přepis se používá pro převod mluvené řeči do písemné podoby podle její výslovnosti. Běžně to používáme při zaznamenávaní výrazů z jazyků, které nepoužívají latinku.

Takovými jazyky jsou například hebrejština, nebo jazyky, jejichž písmu a znakům se často obrazně a s nadsázkou říká rozsypaný čaj, tedy čínština nebo japonština.

Foto: Pexels, Pixabay, Pixabay License

Japonština navíc používá ne jednu, ale hned dvě slabičné abecedy označované společným pojmem kana – hiraganu (zmíníme zápis japonského こんにちは – koničiva – ahoj) a katakanu (zápis クリスマス – kurisumasu – Vánoce). Obě abecedy doplňuje kandži, což jsou znaky převzaté z čínštiny (uveďme například zápis 月– tsuki – měsíc). Systém užívání je poměrně složitý a transkripce japonštiny je pro překladatele výzvou.

Čeští japanologové a orientalisté používají pro transkripci japonštiny  český přepism kterému se říká Čekošiki rómadži. Tato transkripce je vlastně systém doporučení přepisu japonštiny, nepsaná pravidla, která vznikla spontánně na základě shody mnoha českých japanologů.  Často se ale stává, že i při užití české transkripce se mnozí autoři liší v přepisu některých slov – ať už z neznalosti pravidel, nebo z nedostatku zkušenosti. Navzdory všem překážkám je velkou výhodou českého přepisu to, že obsahuje písmena, která dobře a velmi blízce, ne-li zcela vystihují výslovnost japonských slov. Je tedy logické pro českého čtenáře přepisovat japonštinu do znaků, kterým nejlépe rozumí.

Foto: bebeairi, Pixabay, Pixabay License

Vedle české transkripce existuje i tzv. Hepburnova. Je označovaná také jako transkripce anglická a nese jméno amerického lékaře a misionáře. Ten v roce 1867 vydal první japonsko-anglický slovník, kde představil nový systém anglického přepisu japonštiny. Postupně se tato transkripce stala světově nejvyužívanějším přepisem. A to i přes to, že není určená jako oficiální systém přepisu japonštiny do jiných jazyků, který schválila japonská vláda. Oficiální transkripční systém japonštiny se nazývá Kunreišiki.

Proč tedy používat transkripci českou? Odpověď je jednoduchá. Český i japonský hláskový repertoár je velmi podobný, a jak již bylo zmíněno, samotná výslovnost hlásek v japonštině a češtině se velmi podobá. Naopak anglická transkripce může na českého čtenáře působit nepřirozeně. Konkrétně například hlásku [dž] zapisuje anglická transkripce jako písmeno j oproti české spřežce dž (jako příklad uveďme bojové umění džiu-džitsu), hlásku [š] jako písmena s a h oproti českému písmenu š (například u psího plemena ši-tzu), hlásku [č] jako spojení t a ch (vzpomeňme si na hračku tamagoči). Zmínit musíme také úplnou absenci zápisu dlouhých samohlásek v anglickém přepisu (i když revidovaná Hepburnova transkripce se již délky určitým způsobem dnes snaží zapisovat). Ovšem stále se saké v češtině píše s dlouhým é, v anglickém přepisu délka chybí. Stejným případem jsou příjmení světoznámé tenistky Naomi Ósakaové a automobilového závodníka Takumy Sató, které se v českém přepisu pyšní dlouhým ó.

Foto: May_hokkaido, Pixabay, Pixabay License

Tlak okolního světa je ovšem nemilosrdný. Dnes českou transkripci vytlačuje celosvětově užívaná anglická. Děje se tak například z důvodu přebírání japonských textů z anglických překladů. Spoléhá se na to, že mnoho Čechů už ovládá angličtinu, a tak jim tato transkripce nedělá problém. Média se často uchylují raději k anglické transkripci japonských slov, aby tak nedocházelo ke zmatení, či záměně jmen či názvů. A tak se v češtině setkáváme se slovy jako tsunami s počátečními písmeny t a s namísto c, někdo navštěvuje džudo s dž, někdo s j, skokan na lyžích Rjójú Kobajaši je v televizní grafice uveden s y a písmeny s a h namísto j a š a o délkách samohlásek v křestním jméně nemůže být vůbec řeč. Zápis jména pilota Formule 1 Júkiho Cunody s J a C musel být obhajován na čistě motoristickém webu oproti anglické verzi s Y a Ts poté, co se dokonce zvedla vlna fanouškovské nevole. Nesmrtelný skokan na lyžích Noriaki Kasai se zase české transkripce s písmenem j ve jméně i v příjmení nikdy nedočkal.

Foto: klimkin, Pixabay, Pixabay License

Je nutné se na problematiku českého a anglického přepisu japonštiny podívat i z druhé strany. Existuje mnoho výrazů, nad kterými bychom v české transkripci pozvedli obočí. Samotné hlavní město Japonska, Tokio, můžeme v českém prostředí vídat i v anglickém přepisu s písmenem y. Pokud bychom se měli držet co nejvěrnější transkripce do češtiny, správně měl být název hlavního města psáno jako Tókjó, tedy s dlouhými samohláskami a písmenem j. Tato forma nejlépe odráží výslovnost příslušných japonských znaků. Těžko si ale představit, že ustálená forma Tokio (bez označení dlouhých samohlásek a s písmenem i) by ustoupila variantě s označením dlouhých samohlásek. Porovnejme zápis hlavního města Japonska s dalším známým městem – Kjótem. Zde se ó naopak tradičně vyskytuje a varianta s krátkou samohláskou se užívá minimálně. I českému Kjótu však dnes začíná konkurovat anglický přepis Kyoto bez dlouhé samohlásky a s písmenem y.

Ačkoliv českému oku je přirozenější transkripce česká, existují případy, kdy je lepší zvolit tu anglickou. Jedná se například o názvy japonských firem (uveďme alespoň společnosti Toshiba, Fujitsu, Hitachi, Yamaha nebo Komatsu). Sami se zamysleme nad tím, zda by nám zde písmena jako š, c či j nepřipadala přeci jen podivná. A co teprve v názvech světoznámých automobilek, jako jsou Toyota, Mitsubishi a Daihatsu?

Autorkou dnešního dílu je Diana Šulková, u mikrofonu byli Hana Shánělová a Jan Herget. Projekt Radio Prague International Čeština na vlnách vznikl ve spolupráci s Ústavem českého jazyka a teorie komunikace FF UK.