Pavel Černý: Čtvrt století v Hollywoodu
Autor řady divadelních her pro děti i dospělé, scénárista, režisér. Rodák z Aše působil přes 25 let také v Hollywoodu jako asistent režiséra a manažer filmových lokací.
Pavel Černý studoval filmovou tvorbu na pražské FAMU i losangeleské UCLA. Na Barrandově asistoval v řadě tvůrčích profesí a v Hollywoodu byl asistent režiséra i manažerem filmových lokací (Tango a Cash -1989, Doktor Hollywood – 1991, Květiny v podkroví – 1987 atd.). Za svoji tvůrčí práci získal řadu uznání jako např. cena zvláštní poroty Viennale International Film Festival v roce 1976, cena za nejlepší režii od Dramalogue magazíne, grant National Endowment for Arts 1974, včetně ocenění v sekci evropské kinematografie scenáristiky na Cannes Film Awards.
V polovině šedesátých let jste byl jedním z prvních členů československých rodin, které se směly vystěhovat za rodinnými příslušníky do zahraničí…
Byl to pro mne šok. Objevil jsem se najednou v cizím prostředí a musel se učit nový jazyk, kulturu i zvyky.
Pomohlo vám to později k něčemu ve filmové profesi?
Určitě. Studiu na universitách, rozvoji vlastní kariéry autora i osobním kontaktům s tvůrci a herci, nehledě na to, že jsem měl možnost se učit u nejlepších filmařů. V roce 1968 byl za film „Ostře sledované vlaky“ oceněn Oscarem režisér Jiří Menzel. Pomáhal jsem mu při tiskovkách v Hollywoodu s angličtinou. Díky tomu jsme se skamarádili. Netrvalo dlouho a pozval mě ke spolupráci při natáčení snímku „Skřivánci na niti“. Také pro mne objevil možnost studia na FAMU.
Začátkem sedmdesátých let, když jste dokončoval studium na FAMU, vám v Československu byl zrušen pobyt, protože jste i vaše manželka Helena Weltman odmítli spolupráci s STB. Co na vás v Kalifornii čekalo?
Tvrdá práce. Pronajali jsme si na tehdejším ikonickém a dekadentním bulváru, Sunset Strip, porno kino. Pojmenoval jsem ho Orpheum Theatre, aniž bych si zjistil, že to nejslavnější už dávno existuje v centru města na Broadwayi. Dnes je už naše scéna zbourána. Byla hned naproti slavnému a taky dnes už neexistujícímu Tower Records.
Co vše jste tam dokázal, vyprodukoval a jak se to vše zrodilo?
Režíroval jsem během kariéry více jak čtyřicet divadelních představení v Los Angeles. Mým oblíbeným autorem je Čechov a inscenace jeho slavných her, které jsem měl možnost realizovat nejenom tady, ale i na předních divadelních scénách v Československu, Německu a Rakousku. Díky tomu jsem dostal pozvání do Hollywoodu k režii Tří sester. Úspěch mi pomohl, že jsem mohl spolu s manželkou Helenou založit avantgardní divadelní společnost Orpheum Theatre Corp. v roce 1976. Od úvodní produkce Isak Dinesena “The Immortal Story” jsem režíroval nebo produkoval desítky her od klasiků (Machiavelli, Gogol, Chekhov, Ansky) po moderní (Lanford Wilson, Jean Cocteau, William Hauptman, Jose Triana). Také jsem uvedl pantomimu, stand-up komiky, pouliční divadlo i první punkové rockové koncerty v Los Angeles.
Nejúspěšnější projekt?
Hitem našich produkcí byl “Belz!” Židovský muzikál ve stylu vaudeville. Jezdily na něj zájezdy z celé Kalifornie. Příběh byl plný východoevropských vtipů a kultury.
Jak novou uměleckou tvorbu v bývalém porno kinu zvládalo publikum?
Docela obstojně. Občas ale přijel autobusový zájezd japonských turistů, kterým nebylo jednoduché vysvětlit změny.
Byl to i důvod, proč jste námětové vážnější hry uváděl na jiných scénách?
V divadle Whitefire ve Sherman Oaks jsem nejprve režíroval adaptaci starší české protiválečné hry Ladislava Smočka. Moje verze zasazuje děj do éry vietnamské války a jmenuje se Skvělé místo pro piknik. Vypráví dramatický příběh pěti vojáků ztracených ve vietnamské džungli, obklopených Vietkongem.
Pandemii covidu jste využil k práci a napsal jste během ní čtyři scénáře a pět románů. Součástí je i úžasný příběh „ALEX AND THE AMAZING CATVENTURES” pro děti. Kluk, který si nepřeje sourozence a raději bude žít s mluvící kočkou. Kde hledáte inspiraci?
Některé jsou z dětství. Tehdy jsem vášnivě obdivoval horory A.E. Poe. Napsal jsem díky tomu Hamlet in Baltimore, The Blue Bottle atd. Co se týče dětské literatury, můj otec byl vynikající vypravěč pohádek. V podvědomí je pro mě spoluautorem.
Dokázal jste uspět v řadě tvůrčích žánrů. Který je vaším nejoblíbenějším?
Klasická novinářská otázka. Většinou se na ní odpovídá, že všechny mám stejně rád jako vlastní děti. Já si ale dokážu mezi nimi vybrat, protože v Hollywoodu se jedná především o zrcadlení věku.
Jak to myslíte?
Díky stárnutí zjišťujete, že o spolupráci s vámi už nikdo moc nestojí. Nastupují nové generace a technologie. Proto je pro mě psaní scénářů, pohádek a knih darem, který se nedá omezovat, cenzurovat ani zakázat.
Píšete každý den jako Ray Bradbury, který mi během rozhovoru prozradil, že každé ráno vstával v pět hodin a do devíti ho nikdo nesměl rušit, protože psal?
To bych nedokázal. Některé dny nic nenapíšu. Ale když dorazí inspirace, nemusím spát i několik nocí.
Na řadě projektů jste spolupracoval s manželkou, herečkou a scénáristkou. Šli ve vašich uměleckých stopách oba synové?
Částečně. Daniel se stal známým režisérem a producentem videoklipů. Řadu z nich natáčí i v Praze. Andrei se vrhnul na politiku a jako demokrat kandiduje na místo kongresmana prvního distriktu Arizony.
Radíte jim díky vlastním životním zkušenostem?
Zastávám názor, že se dětem může jen něco doporučovat, aby se nespálily, ale jinak je neovlivňovat. Každý si na rozpálenou plotnu musí sáhnout sám a pokud možno jen jednou.
