Hubertova jízda
Každý rok na podzim se jezdecké kluby těší spolu s myslivci na vrchol v závěru sezóny. Už dávno ale nejde o lov, nebo štvanice. Svatohubertské jízdy jsou dnes společenskou záležitostí a vítanou kratochvílí.
Hon na lišku
Základem současné Hubertovy jízdy je hon na lišku. Tu dnešní štvanou lišku hraje vybraný, zpravidla nejlepší jezdec, který má na svrchníku připnutý liščí ohon. Pole jezdců vede pro změnu jezdec s největší autoritou a jeho pokyny během honu musí ostatní jezdci na slovo poslouchat. Například v televizním seriálu Dobrá voda to byl inženýr Šembera, kterého hrál Petr Haničinec a liščí ohon si tam připnul mladý Lukáš Vaculík. Jezdci musí přesně dodržovat trasu, nesmí se vyhýbat vybraným překážkám, jako jsou kmeny stromů a vodní toky. Ačkoliv se celá jízda nese ve společenském duchu, veškeré prohřešky jezdců se sledují a zaznamenávají. O trestu rozhoduje večer v přátelském ovzduší porota. Říká se tomu Velký soud, který trestá všechno, co potrestat lze, a pokutou jsou nejčastěji rundy kořalky. Ten kdo během Hubertovy jízdy z koně spadnul nebo předběhnul mastera, se pak při placení pěkně prohne.
Historie Hubertovy jízdy
Štvanice na zvěř se podnikaly od nepaměti. Koncem sedmnáctého a v první polovině osmnáctého století přestalo jít jenom o samotný lov. Z honu se stávala významná společenská záležitost a kratochvíle. Nešlo už jenom o trofej a krev, ale spíše o napětí a soutěživost. Lovili se jeleni, srnci, divocí kanci, v Rusku vlci, dokonce i zajíci. Ale nejpopulárnější se v Anglii stal hon na lišky. Byly totiž velmi rychlé a také nejchytřejší a hon na ně byl napínavější. Dodnes se tu hony na lišku těší velké oblibě. Na mnoha panstvích byla účast v honu na lišku velmi prestižní. Dostat se mezi pozvané byl společenský úspěch. Jezdci i koně byli zpravidla vyšňoření od hlavy k patě. Dámy v drahých loveckých kostýmech, pánové v elegantních svršcích, k tomu bílé kalhoty a naleštěné jezdecké boty. Barvy převažovaly tmavší, pouze jeden jezdec měl červený jezdecký frak. Červená je vyhražená pro vedoucího honu, takzvaného mastera, křiklavá červená barva pomáhala početnému pelotonu koní a jezdců rychleji určit, kde se právě nalézá master, který ostatním určoval směr honu.
Parforsní hony mají tradici i v českých zemích. Hrabě Oktavián Kinský uspořádal na statku v Chlumci nad Cidlinou první parforsní (francouzsky hon se psy) hon po anglickém vzoru roku 1836. Po první světové válce nabraly hony sportovní charakter. Pronásledoval se pouze jezdec, který měl na rukávu připevněn liščí ohon a smečku psů vedl po stopě značené uměle vyrobenou liščí močí. Po druhé světové válce u nás parforsní hony úplně zanikly.
Hon na lišku dnes
Novodobé pojetí českého parforsního honu čerpá jak z francouzského, tak anglického vzoru. Vedle atraktivního sportovního zážitku zůstal zachovaný tradiční ceremoniál honu, stejně jako jeho pořádání v otevřené přírodě. Ve velkých jezdeckých klubech se často odehrává za doprovodu diváků v historických kočárech. V dnešních dobách je lovení zvěře ze sedla koně už dávno minulostí. Po stopách lišky jedou pronásledovatelé po trase, na které jsou nuceni zdolávat přírodní nástrahy, brodit se vodou, skákat přes kmeny stromů a připravené překážky. Ještě před samotným zahájením Hubertovy jízdy bývají jezdci rozděleni do několika skupin podle jezdeckých dovedností a zkušeností. Nejprve přichází na řadu slavnostní zahájení, kdy se vzdává hold svatému Hubertovi přípitkem. Jezdci zvedají své číše zásadně levou rukou. Důvod tohoto zvyku pochází z baroka, tedy z doby, kdy šlechta zaváděla lovecká pravidla a zvyklosti. Při štvanici zpravidla drželi v pravicích jezdci otěže, psovodi vodítka smečky psů a přípitek se tomu musel přizpůsobit, číše se držela levou rukou. To je vysvětlení pro laiky. Myslivci a lovci znají pravý důvod, proč se připíjí na úspěch jízdy svatého Huberta levou rukou. Svatý Hubert musel držet pohár s vínem v levé ruce, protože pravou rukou objímal Dianu, bohyni lovu. Poslední fází Hubertovy jízdy bývá obvykle halali. Spočívá v ukořistění liščího ocasu, který se buď připevňuje na lano nad trať v samotném závěru honitby, nebo jezdec určený za lišku ohon odhodí, případně mu ho pronásledovatelé mohou strhnout z kabátu. Komu se to povede je vítězem neboli Králem lovu a zůstává v přízni Svatého Huberta.
Svatý Hubert († 727)
Hubert měl v mládí jako mnoho jiných světců do svatosti hodně daleko. Naopak žil rozmařilým životem na královském dvoře. Dokonce na Velký pátek, v době zákazu lovu, se zúčastnil s družinou přátel velké štvanice na vysokou. Statného jelena desateráka pronásledovali až do hlubokého lesa. Všichni se už stíhání vzdali, ale Hubert, rozvášněný lovem, se vydal sám do nejtemnějších houštin. Pak se mu jelen ztratil a znavený Hubert zastavil koně. Usedl na kámen, aby si odpočinul. Náhle za sebou cosi zaslechl. Když pozvedl zrak, spatřil před sebou jelena, za kterým se dlouho a neúprosně štval. Jelen stál proti němu klidně a mezi parohy něco tak silně zářilo, že kůň se vzepjal a psi se chvěli strachem. Také Huberta se zmocnila bázeň, ale jelikož se jelen stále nehýbal, přistoupil k němu blíž. Tu uviděl, jak jelenovi mezi parohy září kříž. A pak uslyšel tajemná slova: „Huberte, proč neustále hledáš a lovíš zvěř? Je už na čase, abys začal hledat mě, neboť já jsem Pán a Bůh, který byl za tebe a všechen lid ukřižovaný.“ Hubert zašeptal: „Pane Bože, již vícekrát jsem o tobě slyšel, ale dodnes jsem v tebe nevěřil a nechtěl tě jako pravého Boha. Bože, co chceš, abych udělal, ukaž mně cestu pravdy a tvé vůle!“ A tajemný hlas pokračoval: „Huberte, musíš přemoci sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!“ A tak se z lovce Huberta stal kněz, časem i biskup a později svatý muž, kterého ctili myslivci v Ardenách už v desátém století.
Přímluvy svatého Huberta se postupně v celé Evropě dovolávali i jiní lidé dalších profesí, třeba řezníci. Svatý Hubert bývá nejčastěji zobrazován jako myslivec klečící před jelenem s parohy, mezi kterými září jednoduchý kříž.
