Dnešní střet multimilionářů a bezdomovců uprostřed Los Angeles je inspirující, říká autor neobvyklé výstavy český rodák Petr Sadofsky
V bývalé železniční stanici Bergamot v Santa Monice se dnes nacházejí umělecké galerie. V Galerii F2 měl premiéru projekt s názvem „By the Hair On My Chinny Chin Chin“. Zkoumá estetiku a politiku současné reality prostřednictvím malby, sochařství a multimediálních instalací.
Petr Sadofsky alias Motyčka, se narodil v komunistickém Československu v roce 1971. Jeho rodina opustila zemi na počátku 80. let a usadila se v Los Angeles, kde vystudoval střední školu. Po různých příležitostných zaměstnáních a ročním pobytu na Oregonské univerzitě se vrátil do Prahy, kde zakončil postgraduální studium. V roce 1998 založil umělecký kolektiv Pode Bal, který se zaměřuje na projekty se sociální a politickou tématikou. Jeho manželka Helena Sequens je absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a společně představili svou tvorbu na pobřeží Pacifiku. Dnes oba žijí a pracují v Los Angeles.
Živý svět kultury v LA
Building Bridges Art Exchange se prostřednictvím aktivního zapojení různých umělců, tvůrců, publika a podporovatelů snaží o kultivaci kulturního prostředí. BBAX v roce 2005 založila argentinská umělkyně Marisa Caichiolo. Byla vytvořena jako platforma, která umožňuje umělcům z celého světa propojit se, zapojit se do mírového dialogu a vytvářet příběhy, které zkoumají politická témata a sociální hnutí, která ovlivňují různé regiony světa. V únoru v tomto úchvatném prostředí měl premiéru projekt manželů Sequens/Sadofsky „By the Hair On My Chinny Chin Chin“. Zkoumá estetiku a politiku současné reality prostřednictvím malby, sochařství a multimediálních instalací. Symbolicky se umělci zabývají základními prvky a příběhy, jako jsou „klacky a kameny“ inspirovanými pohádkou Tří malých prasátek.
Instalaci manželů Sadofsky/ Sequens v několika výtvarných stylech nechybí humor, ironie a sarkasmus. Umělci využili vyřazené materiály, hmotné i konceptuální, pocházející z okolí jejich městského ateliéru, aby v rámci odvážně expresivní výstavy znovu představili v devětadvaceti výtvorech často přehlížené aspekty našeho světa. V záměrné snaze naplnit výstavu pocitem finality zastávají autoři koncept, který nazývají „apokalyptický optimismus“, přičemž předpokládají, že „svět se postupně vyvíjí do svého vlastního cargo-kultu minulosti a vyhlídky, které leží vpředu a jsou skutečně vzrušující v každém smyslu tohoto termínu."
K rozhovoru jsme se sešli v obrovských výstavních prostorech. Byl pracovní den, a proto byl všude klid. Rozhovoru s umělci nic nebránilo.
Jako roli má na výstavě pohádka o Třech prasátkách?
Helena: V žádném případě se nejedná o ilustrace. Jde jen o inspiraci, která je jiná než v historii a mytologii.
Petr: Konceptuální a více mediální umělecký přístup našich společných představ ovlivnil především vlk / Gustave Courbert, který byl hlavním realistou Francie 19. století, inspirací pro impresionisty a kubisty. Svým způsobem je aktuální i dnes aspoň co se týče autoportrétů, kterým se dnes říká „selfies“.
Kolik času vám zabral tento projekt?
Jednohlasně: Zhruba rok. Všechny objekty jsou nové.
Co bylo inspirací?
Petr: Skutečnost, že máme atelier uprostřed města (LA Art district), tedy v části, kde se střetává svět multimilionářů a bezdomovců. Před budovou parkují nablýskané Bentley a Ferrari i otlučené vozíky ze supermarketů plné pytlů.
Helena: V Hollywoodu je vlastně vše podobné. Milionářské vily i obydlí bezdomovců z papírových krabic.
Široká škála předmětů, které jste našli v ulicích Los Angeles, je obdivuhodná. Který z nich je nejbizarnější?
Petr: Asi tenhle objekt, který ležel u chodníku v centru města. Připomíná hlavu, ale z jistoty se to nedá tvrdit. Je to asi nejnegativnější věc na výstavě.
Helena: Nejedná se odpadek, ale výtvor, který někdo udělal. Má to magický funkce? Nevím, ale nerada bych to měla doma.
Nebáli jste se tyto artefakty sbírat v nebezpečných částech města, kde si gangy vyřizují účty a střílí?
Petr: Během dne to nebyl žádný problém, ale v noci jsme to raději nezkoušeli.
Helena: Přesto, že už jsme v sousedství známí i mezi bezdomovci, jako v Praze bych se tam v noci procházet neodvážila. Ani sbírání předmětů nebylo jednoduché. Všude se mezi nimi totiž válí injekční jehly a lidské exkrementy.
Co dalšího připravujete?
Helena: Rádi bychom si odpočali a přáli cestovat. Samozřejmě nápady nám pořád v hlavách krystalizují.
Jak vypadá tvůrčí manželská spolupráce?
Helena: Tohle je vlastně náš první společný projekt. Jinak tvoříme každý samostatně, ale o všem hodně společně diskutujeme. Je to úžasné v tom, že se navzájem inspirujeme a nestojíme sami před zvládnutím kopce tvůrčích nápadů.
Petr: Záleží i na tom, co právě děláme. Sochařství i malba obrazů je individuální a nedá se při ní příliš spolupracovat.
Jaký je rozdíl v tvorbě v Los Angeles a v Praze?
Petr: Jsou umělci, kteří když budou transplantovaní třeba na měsíc, tvoří pořád stejné věci. Mě ovlivňuje okolí a snažím se mu porozumět. Tady se jedná o kombinaci prvního a třetího světa, které na sebe narážejí ve vlnách, které se nedají vidět nikde na světě.
Helena: Čerpat z nových zkušeností je velice inspirativní i pro mě. V Praze převládá historie. Los Angeles přes ohromný počet obyvatel je hrozně osamělé město. Má nádherné barvy a zároveň je tady bordel, který se jinde nevidí. Má to dohromady ohromnou strukturu, se kterou ráda tvořím.
Do které umělecké kategorii byste zařadili tenhle projekt?
Petr: Jedná se o multivizuální koncept, na kterém jsme s nadšením spolupracovali.
Helena: Snažili jsme se k němu přidat naše nejlepší nápady z našich rozdílných profesí, sochařka a vizuální umělec. Nejsme nijak jednoznačně vyhraněni.
„Mona Lisa“ od Leonardo da Vinci je ukrytá za neprůstřelným sklem od padesátých let minulého století, kdy se slavný obraz někdo pokusil zničit. Nebojíte se, že vaše dílo někdo poleje polévkou z konzervy?
Helena a Petr: Na to nejsme ještě dostatečně slavní.
