Vinohradský hřbitov byl pro lepší lidi
Co do počtu pochovaných je Vinohradský hřbitov druhý největší v Praze. Odpočívají tu více než tři stovky významných osobností, spisovatelé, umělci, politikové a dva prezidenti. Hned u vchodu má hrob zuřivý reportér Egon Ervín Kisch.
Hřbitov byl založen v roce 1885 a obec Královské Vinohrady ho postupně rozšiřovala, poprvé v roce1897, kdy byla také ve středu hřbitova postavena kaple svatého Václava. K druhému rozšíření došlo v roce 1912 a o deset let později byl hřbitov rozšířen potřetí. V těchto dobách sloužil zejména k ukládání ostatků rodin bohatých pražských měšťanů. Traduje se, že jejich zástupci, kterým se zdál bližší Olšanský hřbitov příliš občanský a obyčejný, požádali tehdejšího starostu Královských Vinohrad, aby založil pro ně nový hřbitov. Dodnes je na něm nejvíce hrobů a hrobek z přelomu 19. a 20. století.
Vinohradský hřbitov má dnes rozlohu téměř deset hektarů a je zde přibližně 16 000 hrobů, přes 900 hrobek, přilehlý urnový háj má 4300 urnových míst a dalších 1850 míst najdete v kolumbáriích. Je plně obsazen a pohřbívá se pouze na uvolněná místa, případně do urnových hrobů a kolumbárií. Za centrálním křížem Vinohradského hřbitova stojí novogotická jednolodní kaple svatého Václava z roku 1897, kterou projektoval architekt Antonín Turek. V arkádách kaple se nachází 14 hrobek, včetně hrobky rodiny Václava Havla.
Na hřbitov jako do galerie
Dušičková prohlídka pro nadšené návštěvníky pražských hřbitovů začíná hned za branou Vinohradského hřbitova u památníku s bustou Egona Ervína Kische, který si svými bouřlivými články za první republiky získal přezdívku „Zuřivý reportér.“ Dnes bychom nejspíše místo toho řekli investigativní žurnalista. Jeho busta je natolik věrná, že v ústech reportéra nechybí věčné cigárko. Průvodkyně Kateřina Svobodová nás ale upozorňuje na velkou zahnutou černou tubu, hned vedle Kischovy hrobky, které se říká poeziomat. „Jsou zatím dva, na Malvazinkách a tady na Vinohradském hřbitově, kde si můžete pustit úryvky z různých vystoupení Václava Havla. Zatočíte několikrát klikou, vyberete si z nabídky, zmáčknete a poeziomat spustí.“ Moderní audio sloupek v decentní černé ani nepřekáží, když přecházíme hned k další, přímo pompézní hrobce vinohradského starosty Jana Friedländera. To je ten, který se zasadil o založení Vinohradského hřbitova. Průvodkyně nás přivádí k další bustě na hrobu Tomáše Maděry, ředitele obchodní školy z první republiky, který na nás shlíží přes silné brýle. To na bustách nebývá často. Na Vinohradském hřbitově najdeme mnoho náhrobků, které vyzdobili slovutní čeští sochaři počínaje reliéfem Františka Bílka a sochou Františka Uprky (bratr malíře Jožy Uprky). K dalším autorům, kteří tu zanechali svá díla, patří Ladislav Šaloun, Čeněk Vosmík nebo Josef Mařatka. Najdete tu všechny možné symboly funerálního umění. Kromě kříže, Krista, nebo andělů, také zlomený sloup jako znak ukončeného života, makovice jako symbol věčného spánku, a dokonce i akant, což je dekorativní prvek podle bodláku (česky paznehtník), který se používal jako ornament na korintských sloupech.
Semafor a jiná divadla
Na náhrobku Jiřího Šlitra není slov, je tam jen pár not. Průvodkyně Kateřina Svobodová se ptá, kdo zná noty. Nikdo si netroufá… „Ptám se proto, že prý jde o notový zápis jeho písničky k textu Jiřího Suchého Jó to jsem ještě žil.“ To bylo velmi působivé. Pár metrů od Jiřího Šlitra odpočívá další velikán divadla, autor neméně působivého textu písničky na rozloučenou se životem „Závidím.“ Starší ročníky okamžitě vědí, že jde o Jiřího Grossmanna, který až do své předčasné smrti tvořil oblíbenou hereckou a autorskou dvojici s Miloslavem Šimkem právě v divadle Semafor. Jen kousek opodál se tyčí lesklý mramorový sloup herecké a manželské dvojice Karla Huga Hilara a Zdeňky Baldové. Hilar byl průkopníkem nového, civilního herectví, za první republiky pozvedl divadelní soubor Vinohradského divadla mezi nejpřednější české scény. Baldová, kromě desítek menších rolí zazářila ve filmu režiséra Krejčíka Morálka paní Dulské. O jejich hrob teď pečují herečtí kolegové. Na Vinohradském hřbitově leží i další herci, včetně toho nejvíce obsazovaného v historii českého filmu Theodora Pištěka. K Růženě Šlemrové, Janu Pivcovi, Čeňku Šléglovi, Laďce Kozderkové nebo Gabriele Vránové nedávno přibylo i jméno herečky Simony Postlerové.
Dva prezidenti
O tom, že je na Vinohradském hřbitově pochován Václav Havel, lidé většinou vědí. Ale jméno druhého prezidenta pro ně bývá překvapením. Emil Hácha je spojován se smutnou rolí prezidenta za druhé republiky a okupace. O jeho vině se dnes už hovoří v jiném duchu. Ale tehdy, když zemřel pár týdnů po konci války, to bylo jinak. Tajného pohřbu, který trval sotva čtvrt hodiny se směla zúčastnit jenom dcera Milada s manželem. Z příkazu komunistického ministra vnitra Václava Noska nesměl mít Hácha na rodinné hrobce ani uvedeno své jméno. To se tam dostalo až na podzim roku 1994.
V arkádách kaple svatého Václava v rodinné hrobce odpočívá dramatik a prezident Václav Havel. Hrobka Havlových se stélou od Olbrama Zoubka je pokaždé obložena květinami a svíčkami. Když sem v roce 1996 ukládali jeho první manželku Olgu, Havel požádal architekta Zdeňka Hölzela a sochaře Olbrama Zoubka, aby hrobku přestavěli. Náhrobek byl vytesán z mrákotínské žuly, tedy ze stejného kamene, ze kterého navrhl slovinský architekt Josip Plečnik obelisk na Pražském hradě. Vysoký náhrobní kámen lemují bronzové reliéfy andělů a Panny Marie Olbrama Zoubka. Podle Hölzela otiskl Havel do reliéfu náhrobku při jeho tvarování i svůj palec. Rozhodl i o tom, jak mají být na náhrobku umístěny další nápisy. Od jeho smrti na něm přibyla jména jeho bratra Ivana a švagrové Dagmar (i jejího jména je zatím vytesáno jen datum narození). Většina návštěvníků se u hrobu zastaví, někteří přidají i svíčku a vzpomenou s úctou.
Slavné osobnosti pochované na Vinohradském hřbitově
- František Běhounek (1898–1973), akademik a spisovatel
- Eva Bosáková (1931–1991), sportovní gymnastka
- Karel Matěj Čapek-Chod (1860–1927), spisovatel a novinář
- Jaroslav Foglar (1907–1999), spisovatel
- Otto Gutfreund (1889–1927), sochař
- Eliška Junková (1900–1994), automobilová závodnice
- Jan Karafiát (1846–1929), kněz a spisovatel, autor Broučků
- Emil Kolben (1862–1943), průmyslník, zakladatel ČKD
- Jan Kotěra (1871–1923), architekt
- František Kožík (1909–1997), spisovatel
- Josef Laufer (1891–1966), první rozhlasový reportér
- Viktor Ponrepo (1858–1926) průkopník kinematografie
- Karel Václav Rais (1859–1926), spisovatel
- Jakub Schikaneder (1855–1924), malíř
- Jaroslav Štercl (1919–1996), herec a komik
- Vladislav Vančura (1891–1942), spisovatel
- Zikmund Winter (1846–1912), spisovatel
- Karel Zich (1949–2004), zpěvák
- Josef Ženíšek (1855–1944), akademický malíř
Související
-
Příběhy pražských hřbitovů
Seriál vás zavede do fascinujícího světa pohřební architektury a historických osobností. Jak se hřbitovy měnily v čase a proč dnes přitahují zájem nejen pozůstalých?
