Barbora Zmeková: Alternativní umělkyně s vášní pro českou hudbu
Barbora Zmeková je česká zpěvačka a skladatelka, která ve svých písních kombinuje prvky jazzu, folku a klasické hudby. Své melancholické a spíše smutnější písně vyrovnává svým jedinečným humorem a nadhledem. Svou pozici na alternativní hudební scéně už stvrdila i několika prestižními cenami a oceněními.
Hrajete pouze své vlastní písně?
Na živých vystoupeních hraju jen svoje autorské písně a to převážně s mojí kapelou. Ale párkrát se samozřejmě stalo, že jsem na vystoupení pozvala i jiné umělce. Děje se to převážně když jsem někdo v zahraničí a jsem tam sólo, tak je pěkné spojit se s místními umělci. Například když jsem byla minulý rok v Torontu, hrála jsem se skvělou houslistkou Rachael Cardiellovou a fungovalo nám to velmi dobře. Nějaká síla mezi nebem a zemí nás umělce vždycky takhle propojí.
Jste ještě velmi mladá. Myslíte si, že už jste v hudbě našla své místo? Nebo stále ještě pokukujete po něčem jiném?
Díky, že mě nazýváte mladou. Ne, myslím si, že co se týče hudebního žánru tak jsem se tady na české scéně celkem usadila. Asi jsem ale stále ochotná jít dále za hranice svých možností, protože to zatím fungovalo velmi dobře. Lidé rádi poslouchají český jazyk a českou hudbu. Zvlášť v zahraničí jsou posluchači velmi otevření tomu poslouchat i jiné jazyky než jen angličtinu. Což mě velmi motivuje k tomu v tom pokračovat. Takže asi v téhle sféře bych chtěla ještě pátrat hlouběji a tvořit něco zajímavějšího.
Ale nic konkrétního se zatím zkoušet nechystáte?
Ale asi ano. Například scénická hudba je něco co mi poslední dobou přijde zajímavé a chtěla bych tento žánr více prozkoumat. Ve svých nových skladbách ji totiž už tak trochu cítím. Nyní pracuji na třech nových písních s norským tubistou Danielem Herskedalem. A mám pocit, že v těchto skladbách je scéniky poměrně hodně. Ale já zůstávám otevřená každé hudbě která mě osloví a která mě povede. Možná i třeba metalu.
Vaše webové stránky hlásají, že jste kapela, která ráda hraje v jazzových klubech, divadlech, v přírodě, na velkých i malých festivalech, v kostelech i industriálních objektech v Česku i za hranicemi, vlastně hrajeme rádi všude. Opravdu jste tak flexibilní?
Myslím si, že ano. Samozřejmě různá místa přicházejí s různou atmosférou a i jednotlivé písně znějí pokaždé jinak. Když jsme hráli ve velkém kostele bylo to úžasné, ale stejně úžasné to je na velké stagi jako je Gong v Ostravě nebo naopak v těsném jazzovém klubu, kam se sotva vejdeme. Všechno má něco do sebe a všechno je svým způsobem specifické.
Čeká vás velká Vánoční tour. Chystáte se na vystoupení v Brně, Drážďanech, Praze a v Ústí nad Labem. Jsou to vaše oblíbené destinace?
V Ústí budu koncertovat vůbec poprvé. Vystupovat tam budeme ve Veřejném sále Hraničář a jsem na to velmi zvědavá. Ale ty ostatní místa už dobře znám a dá se říct, že jsou to moje oblíbená. Například v Drážďanech jsem naposledy hrála zhruba před čtyřmi roky a od té doby se už těším, až si tam zahraji zase znovu.
Nedělá vám jako klavíristce problém někam přijet a muset hrát na místní piano? Protože vy si svůj nástroj s sebou nevozíte, je to tak?
No jako klavíristka prostě musím být flexibilní, protože vždy musím pracovat s tím co mám. Vždycky si s sebou ale beru pro jistotu své klávesy, například pro případ, že by na místě nebylo žádné piano. Nebo když je to místní v tak hrozném stavu, že na něm nelze hrát, tak také volím klávesy. Ale vždycky preferuji místní piana, pokud jsou v pořádku a jsou naladěná.
Takže máte nějaké svoje oblíbené piano?
Mám jedno velmi oblíbené piano, na kterém jsem složila své poslední album. Nachází se v Úštěku a je v soukromém vlastnictví. Jedno skvělé bylo také v Budapešti. V Opus jazz clubu tam mají krásné facioli, na které se hrálo naprosto skvěle. Navíc já mám ráda všechna piana. I když jsou třeba trochu rozbitá nebo nefungují zcela správně je skvělé s tím nástrojem strávit chvíli času a prostě mu přijít na chuť. Například při své poslední show v Paláci Akropolis mi přišlo, že se to piano rozpadá během toho koncertu. Cítila jsem jak je pod mými prsty unavené a vyčerpané, ale i tak to bylo skvělé.
Blížíme se ke konci roku a rok 2024 byl Rokem české hudby. Myslíte si, že je česká hudba výjimečná? Je něco v české muzice na co jste hrdá?
Všichni moji přátelé, které mám a kteří dělají hudbu, tak jsem jim za to vděčná. Protože v Česku to není rozhodně ta nejjednodušší cesta. Nálada vůči umělcům je tu trochu nevstřícná a proto jsem na ně pyšná. Ale samozřejmě historicky jsme velmi úspěšná země, co se muziky týče. I v zahraničí každý zná české skladatele a já jsem ráda, že máme projekty i jako byl letos Rok české hudby nebo Sound Czech, protože pomáhají lidem, kteří se snaží v hudebním prostředí třeba teprve prosadit a celkově zlepšují naší hudební scénu. Letos jsme opravdu dostali příležitosti nesrovnatelné s tím, k čemu jsme se dostali v minulých letech.
Na co se chystáte v roce 2025?
Přinejmenším budu vydávat nové album, které jsme nahráli letos v Paláci Akropolis. Také pracuji na vydání nového EP s třemi skladbami, které jsme složili společně s Danielem Herskedalem a na které se velmi těším. A už jsem si vytvořila i složku v počítači s názvem Album číslo čtyři, ale nejsem si jistá jestli vyjde už v příštím roce, ale rozhodně na něm budu pracovat.
Rozhovor najdete v anglickém originále v podcastu Faces of Czech Music ve všech podcastových aplikacích.
