Ronald Waterman: Přežil Terezín a ve svých 90 letech stále pracuje

Navzdory pokročilému věku stále pracuje, píše publikace v oblasti environmentálního inženýrství a mluví několika jazyky. Ronald Waterman patří mezi poslední žijící holandské Židy, kteří prošli během druhé světové války Terezínem.

Pochází ze čtyř dětí univerzitního profesora Heina Israele Watermana a jeho manželky Marie. Narodil se a vyrůstal v historickém městě Delft, kde ostatně dodnes žije. Přestože rodina Watermanových nebyla příliš nábožensky založená, ke svým židovským kořenům se otec rodiny hrdě hlásil.

Ronaldovi se život změnil v květnu 1940, když bylo Nizozemsko napadeno nacistickým Německem: „Pamatuji si, jak jsem ráno volal na maminku, ať už přestanou s tím boucháním. Jenže se nejednalo o bouchání, ale začátek války a palbu z protiletadlových děl a bombardování nedalekého Haagu.“

První restrikce

Začala pět let trvající nacistická okupace. Do domu Watermanových se nastěhovala německá posádka – nejprve voják Wehrmachtu a poté i důstojník SS. Podle Ronalda, kterému tehdy bylo šest až sedm let, se německý voják choval úctivě, na rozdíl od esesáka, který vystupoval velmi arogantně.

Po válce ve škole|Foto: archiv pamětníka

Restrikce proti holandským Židům se postupně zhoršovaly – Ronald už nesměl chodit do školy a od ostatních dětí ho odlišovala žlutá židovská hvězda, kterou musel nosit na hrudi. Přestože už v červenci 1942 začaly deportace holandských Židů do tábora ve Westerborku, Watermanovi se v transportních seznamech zatím nenacházeli. „Otec zařídil, abychom byli zapsáni na speciální seznam, tzv. Barneveld-lijst, který nás měl dočasně uchránit před deportací. Také se naše jména nacházela na seznamu Palestina, určeném pro výměnu. Byla to falešná naděje.“

Barneveldský seznam obsahoval holandské Židy, kteří byli považováni za kulturně nebo vědecky významné – například profesory, umělce, vědce či lékaře – a byli umístěni do tzv. Barneveldských zařízení, kde měli být „chráněni“ před deportací do vyhlazovacích táborů. Iniciativa pocházela od K. J. Frederikse, generálního tajemníka holandského ministerstva vnitra, podle nějž se plánu také přezdívalo „Plán Frederiks“.

Kromě lidí, kteří se v Holandsku snažili Židům pomoci, působila v zemi i řada kolaborantů. „Pamatuji na kolaboranty z NSB (Nationaal-Socialistische Beweging – nizozemské nacistické politické strany, která kolaborovala s Němci, pozn. aut.). Ukradli nám rodinné stříbro. Nic jsme nemohli udělat,“ vypráví.

Ilustrační foto: Klára Stejskalová, Radio Prague International

Při zatýkání Židů často aktivně pomáhala i holandská policie – a jednoho dne si přišli i pro Watermanovi.  Asistovali německé uniformované pořádkové policii při zatčení a odvezení na policejní stanici. „Cítili jsme se jako zločinci,“ dodává Ronald Waterman, kterému tehdy bylo sedm let. Němci poté převezli rodinu do Haagu, kde však byli – po argumentaci otce o zapsání na seznamy – propuštěni a vrátili se domů. Jak se později ukázalo, do Delftu se vrátili jen na několik týdnů.

Koncem března 1943 byla celá rodina – otec, matka a jejich děti – internována na zámku Schaffelaar v Barneveldu, jednom ze tří míst, kam posílali holandské Židy z Barneveldského seznamu. Dalšími byla Villa Bouchina v Doetinchemu a zámek Biezen rovněž v Barneveldu.

Život v Terezíně: Hlad, nemoci a nelidské podmínky

Watermanovi se báli o svou budoucnost, přišli i o všechen majetek. „Já byl dítě a tyto trable řešili rodiče. Naopak jsem byl šťastný, konečně jsem byl obklopen dětmi, které také nosily tu žlutou hvězdu na hrudi. Na zámku s námi žila řada vědců, jednomu biologovi jsem pomáhal s chytáním hmyzu. Tyto hmyzí exempláře – všechny ty brouky, motýly i včely – se podařilo zachránit a dnes se nacházejí v národním přírodovědeckém muzeu v Leidenu.“

Foto: Barbora Navrátilová, Radio Prague International

Koncem září 1943 zámek obklíčily jednotky SS a 29. září byl Ronald s celou rodinou deportován do tábora Westerbork. Každý týden musel sledovat transporty odjíždějící na východ – jak další a další holandští Židé mizí neznámo kam. Později onemocněl a trávil čas v táborové nemocnici. Uběhl necelý rok a deportace na východ se nevyhnula ani Watermanovým. Dne 4. září 1944 nastoupili do transportu XXIV směr Terezín. „Dva dny a dvě noci jsme strávili zamčení v dobytčáku s dalšími asi 75 lidmi a jen jedním kýblem jako záchodem,“ vypráví. Dne 6. září 1944 dorazili do Terezína – pro ně známého pod německým názvem Theresienstadt. „Ten příjezd byl hrozný. Pamatuji si křik a bití, potom nás nahnali do kasáren. Strašně jsem potřeboval čůrat, to si dodnes vybavuji, ale nemohl jsem najít záchod,“ vzpomíná na první okamžiky v terezínském ghettu.

V listopadu 1944 nechali nacisté v Terezíně vysypat do řeky urny s popelem zemřelých vězňů, které byly do té doby uloženy v kolumbáriu. Vězni vytvořili asi kilometr dlouhý řetěz, pod dohledem strážných si urny podávali a popel sypali do Ohře. Dle vzpomínky se tehdy desetiletý Ronald Waterman tohoto procesu také účastnil: „Popel byl v urnách se jmény a čísly. My jsme si ty urny předávali mezi sebou. Jeden chlapec tehdy řekl, že v téhle urně má babičku. To bylo hodně emotivní a nezapomenutelné.“

Osvobození a nelehký návrat domů

Průkaz vydaný čs. repatriačním úřadem|Foto: archiv pamětníka

Koncem války do Terezína přijížděly evakuační transporty, které z oken Hamburských kasáren, kde byli holandští Židé vězněni, sledoval i Waterman. „Ty pohledy na zubožené a umírající vězně v pruhovaných šatech zůstávají v mé mysli dodnes.“ Tehdy v Terezíně propukla epidemie tyfu – i dva Ronaldovi bratři se nakazili, ale naštěstí přežili. Až skoro zázrakem přežili všichni členové rodiny Watermanových: prof. Dr. Ing. Hein Waterman s manželkou Rosette i Ronaldovi starší sourozenci Jaques, Abraham a Anette se po válce vrátili do Holandska. Jenže po osvobození je čekal další šok: jejich dům v Delftu byl mezitím zabydlen cizími lidmi. Nemohli se vrátit a zůstali u hostitelské rodiny.

Ronald Waterman v roce 1947 nastoupil na střední školu. Věnoval se studiu a – jak sám říká – chce být pro svět užitečný. Kromě environmentálního inženýrství působil i v regionální politice. O holokaustu příliš nemluvil, to se změnilo až v posledních letech. Přesto si dodnes schovává ve svém osobním archivu řadu písemných dokumentů o svém věznění v Terezíně – včetně slavných terezínských bankovek. Při našem rozhovoru mi dokonce zazpíval písničku v češtině „Dva kováři ve městě“, kterou se v Terezíně naučil. Doufá, že se do bývalého ghetta ještě jednou vrátí. Snad mu to zdravotní stav dovolí.