Zbraně proměněné v hudbu. Z věže Nejsvětějšího Salvátora zní nový zvon
Zvony se většinou za války sundávaly a tavily. Jedna z věží kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze byla od roku 1916 prázdná. Teď se do ní zvon pomocí jeřábu vrátil. Je ze zbraní vyslaných Ruskem na Ukrajinu, jeho srdcem střepina z rakety.
„To, co mělo být nástrojem vraždění, má být nástrojem hudby," požehnal zvonu kněz Tomáš Halík. Zvon byl ukutý v Nizozemsku a dostal jméno Salvátor. Přeložit se dá jako spasitel nebo zachránce. Jaký byl vznik zvonu, vysvětluje Ondřej Boháč ze spolku Sanctus Castulus.
"Museli jsme získat materiál z Ukrajiny, což šlo přes ukrajinské velvyslanectví. Následně jsme ten kov museli zpracovat, protože zvony jsou z bronzu. Ten materiál byl z různých slitin, takže se to muselo roztavit a vyčistit. Potom jsme to odvezli do Holandska, do dílny královské zvonárny v Astenu, protože za tím zvonem stálo také nizozemské velvyslanectví, respektive tehdejší nizozemský velvyslanec. Přál si, abychom zvon vyrobili v jejich dílně. S farností a dárci jsme se dohodli, jak bude vypadat. V Holandsku ho odlili, a my ho sem dovezli zpět. Zvon váží necelých 200 kg a ten hlavní nárazový tón je H1."
Po obřadu v kostele Nejsvětějšího Salvátora zvon posvětil kněz Tomáš Halík. Spolu s velvyslanci vyslovil přání, aby zbraně utichly, a podle biblického textu se proměnily v pluhy a radlice. Na plášti zvonu je řada křížků připomínajících padlé a mrtvé. Farnosti ho předal nizozemský královský pár.
Spolek Sanctus Castulus vrátil už dvacet zvonů
Pražský zvoník Ondřej Boháč připomněl, že do první světové války měly dvě věže kostela Nejsvětějšího Salvátora celkem pět zvonů. Do současnosti z nich zbyl jediný, který v 19. století odlil zvonař Karel Bellmann.
"My se staráme o obnovu toho zvonového fondu, protože za první i druhé světové války bylo odvezeno 90 procent zvonů. Potom nastoupil komunismus, který neměl zájem ty zvony obnovovat, protože byly často spojené s osudy lidí, a tomu novému řádu to zpřetrhání pout vyhovovalo. Celý komunismus se jen velmi málo zvonů odlívalo. Od roku 1990, kdy se to už trošku děje, tak se tato historie pozapomněla."
Ondřej Boháč zvoní v různých staroměstských kostelích už od 13 let.
"Tady u svatého Salvátora bylo pět zvonů a zůstal tady jenom jeden jediný, velmi malý zvon. My jsme chodili zvonit na ty zbylé zvony, a říkali jsme si, že zkusíme udělat něco pro to, aby se hlas těch věží obnovil. Takže jsme založili s kamarády zvoníky spolek, a postupně se snažíme dělat veřejné sbírky, a když to jde, tak zvony obnovíme nebo pořídíme. Tento je zhruba dvacátý.
Teď tady budou dva zvony. My bychom sem ještě chtěli pořídit třetí zvon, aby aspoň ta jedna zvonice byla plná. Většinou bývají tři zvony v kostele jako takové minimum. Dělají dohromady velmi kvalitní souzvuk. Pořídit takový zvon stojí zhruba půl milionu korun, ale když k tomu ještě napočítáte veškeré vybavení -srdce, případně motor zavěšení, tak je to zhruba kolem milionu korun za takový projekt."
Zvonění je dnes pro Ondřeje Boháče koníčkem.
"V Praze zvoní desítky lidí, je to taková specifická komunita. Nesmíte si to úplně idealizovat, ty zvoníky. Je hrozně hezké vylézt na tu věž nad Prahu a vidět město ze shora. To zvonění je hrozně hezké v tom, že je to jedna z lidských činností, která se po staletí nezměnila. Představuji si, kdo tady před 100, 200, 300 lety na ten samý provaz zvonil a jak se na město díval. V neposlední řadě to člověka trošku vytáhne z toho denního života. Není to únik, ale je to nějaký nadhled, kterým se podíváte třeba i na svůj život trochu jinak."
