3. Mikrofony proti tankům: Hlas svobody v éteru a invaze, která ho měla umlčet
Ve vzduchu byla po letech dusna cítit opatrná naděje. Druhá polovina 60. let přinesla do strnulého Československa politické tání a s ním i závan svobody, který nevyhnutelně prostoupil také chodbami Československého rozhlasu. Zahraniční vysílání, do té doby striktní a nekompromisní nástroj komunistické propagandy, začalo pomalu měnit tón. Československo se otevíralo světu a svět nám. Éterem přestal znít jen tvrdý diktát a k mikrofonům usedali lidé, kteří se nebáli mluvit.
Doba vypjaté ideologie se pomalu, ale jistě chýlila ke konci. Když v roce 1964 zamířilo slavné divadlo Laterna Magika na prestižní vystoupení do newyorské Carnegie Hall, poměry už byly natolik uvolněné, že si Radio Praha mohlo bez obav pozvat k mikrofonu jejího režiséra Václava Kašlíka. Ten tehdy ve vysílání naprosto otevřeně a s obdivem pochválil spolupráci s americkými kolegy. Američtí partneři podle jeho slov zajišťovali každý detail a promýšleli téměř každý střih, protože, jak Kašlík posluchačům vysvětloval, v zámoří hraje tempo obrovskou roli. Ve snaze udržet divákovu pozornost nesmí být představení ani minutu nudné a vše musí směřovat stále dopředu a k samotnému vrcholu.
Navzdory tomuto nespornému uvolnění však ve všech československých sdělovacích prostředcích i nadále úřadovala cenzura. Výjimkou nebylo ani Radio Praha, kde se slovník a celkový tón měnily jen velmi ztuha a s velkou opatrností. Zahraniční vysílání tak stále neslo ozvěny studené války, což jasně dokládá dobová vzpomínka komunisty Antona Kormana z roku 1966. V relaci, která byla primárně určena krajanům ve Spojených státech, se vracel k poválečnému převzetí moci a nevyhnutelnému rozpadu protihitlerovské koalice. Korman tehdy americkým rodákům do éteru vysvětloval, že komunistický převrat se u nich za oceánem mnohým nelíbil především proto, že jim tím českoslovenští soudruzi překazili jejich vlastní plány.
Korman tehdy do Ameriky vzkazoval, jak rychle vzala za své válečná aliance, kterou proti Hitlerovi ukoval nezapomenutelný Roosevelt spolu s Churchillem a Stalinem, a připomněl i prolitou nevinnou krev kolem 39. rovnoběžky v Koreji. Hlavním cílem tehdejšího každodenního vysílání do zámoří bylo podle jeho slov ukázat krajanům reálný obraz toho, jak komunisté přemýšlejí a co dělají. Komunikace však byla tristní – do Československa přicházelo jen velmi málo amerických novin a navíc velmi nepravidelně, zatímco krajané zase neměli přístup k českému tisku. Právě proto redakce tehdy s nadšením vítala každý dopis a každé slovo ze zámoří jako cenné svědectví, že navzdory tisícům kilometrů vzdálenosti a – jak tehdy Korman zdůraznil – „napriek všetkým Dullesom a McCarthym“ zájem o starý kraj stále neutichá.
Konec cenzury a opojné Pražské jaro
A pak přišel zlom, který změnil všechno. V březnu roku 1968 odsouhlasil ústřední výbor komunistické strany konec cenzury a naplno tak odstartovalo Pražské jaro. Radio Praha, instituce dosud sloužící takřka výhradně šíření neochvějných myšlenek socialismu, mohlo začít poprvé po letech vysílat svobodně. Na tuto jedinečnou éru vzpomíná Pavla Jazairiová, která v revolučním roce 1968 pracovala ve francouzském vysílání určeném pro africký kontinent. " Pražské jaro bylo obrovskou událostí. Najednou začaly vycházet nejrůznější noviny a časopisy, chodilo se na italské filmy a pro mladého člověka to byla zkrátka nádherná doba. V redakci se pochopitelně začalo nahlas a bez obav mluvit o Alexandru Dubčekovi i o socialismu s lidskou tváří, z čehož všichni cítili obrovskou radost."
Tato náhlá změna vysílacího kurzu však nezůstala bez odezvy na straně publika. Jazairiová připouští, že posluchači na nový tón reagovali téměř okamžitě, ale jak si sama vybavuje, ne vždy byly tyto reakce vyloženě pozitivní. Upozorňuje totiž na fakt, že od lidí žijících v odlehlých končinách, kdesi na africké vesnici, se jen těžko dalo očekávat, že plně pochopí složité politické změny probíhající v tehdejší Evropě.
Její vzpomínky přesně korelují s dochovanými dopisy, které do zahraničního vysílání přicházely a které dnes zkoumají historici. Zatímco posluchači v Evropě a čeští krajané ve Spojených státech tento nový kurz i způsob, jakým o něm rozhlas informoval, většinou s obrovským nadšením vítali, posluchači v Latinské Americe nebo právě v Africe vnímali obrat se značnými rozpaky. Vedoucí archivu Českého rozhlasu Tomáš Dufka k tomu dodává, že nejvíce nechápavých reakcí přicházelo skutečně z dekolonizovaných zemí. " Československé vysílání tam mělo obrovský prostor a prostřednictvím propagandy tamní dění silně ovlivňovalo. Když najednou rádio začalo znít naprosto jinak, projevovala se u těchto posluchačů dokonce nejistota, zda jde Československo stále správným směrem."
Zatímco obyčejní posluchači ve třetím světě těmto změnám mnohdy vůbec nerozuměli, komunističtí vůdci okolních zemí jim bohužel rozuměli až příliš dobře – a vnímali je s naprostou nelibostí a narůstajícím strachem z nákazy. V Německé demokratické republice došla situace tak daleko, že šéf tamních komunistů Walter Ulbricht nechal už na začátku května 1968 nasadit proti zahraničnímu vysílání Československého rozhlasu rušičky. Krok, který byl do té doby mezi takzvaně „bratrskými“ státy něčím naprosto nebývalým a šokujícím.
Pro organizaci Paměť národa na tuto dobu vzpomínal tehdejší vedoucí německého vysílání Bedřich Utitz. Upozornil na absurdní moment, kdy byl Walter Ulbricht na oficiální návštěvě Prahy a na tiskové konferenci se nečekaně začalo mluvit o rušení cenzury u nás. Ulbricht tehdy arogantně prohlásil, že v NDR se nemusí nic rušit, protože u nich zkrátka žádná cenzura neexistuje. Utitz si tuto nahrávku vzal do parády a ve svém vysílání ji s patřičnou dávkou drzosti třikrát nebo čtyřikrát zopakoval. Navíc k ní přidal uštěpačný komentář, že prohlášení soudruha Ulbrichta opakuje „na přání posluchačů, kteří to mají rušené“. Byly to právě tyto drobné novinářské provokace, které východoněmecké vedení podle Utitze šíleně dráždily. Jeho slova potvrdil i tehdejší československý ministr zahraničí Jiří Hájek, který Utitzovi po návratu z oficiální návštěvy NDR během rozhovoru s úsměvem svěřil, že většinu času strávil pouze posloucháním stížností na jeho německé vysílání.
Ačkoliv ohlasy od posluchačů do zahraniční redakce proudily ve velkých počtech v podstatě neustále, v období opojného Pražského jara se poslechovost stanice zvedla do bezprecedentních výšin. Lidé po celém světě měli o dramatické politické dění v srdci Evropy obrovský zájem, což se okamžitě odrazilo v záplavě korespondence. Během roku 1968 jí dorazilo nejvíce z německy mluvících zemí a z Francie. Archivář Tomáš Dufka z této hromady vytahuje jeden konkrétní dopis, který zahraniční redakci adresoval francouzský posluchač Paul Marie Lantoine. Francouz se v něm živě zajímal o to, zda se Dubčekovy cíle skutečně uskuteční, jestli je mu nakloněna většina Čechů a ptal se narovinu:"Budou Češi schopni odporovat Moskvě? Není jejich svoboda omezena Rusy?" Lantione dokonce žádal o zaslání manifestu Dva tisíce slov.
Zajímavá je i dochovaná rozhlasová odpověď, pravděpodobně z počátku srpna. Redakce francouzskému posluchači vzkázala, že od jeho posledního dopisu dala na některé otázky odpověď sama situace a že klíčová jednání v Černé nad Tisou a v Bratislavě skončila v ovzduší dorozumění a přátelství. K manifestu pouze omluvně dodala, že jeho francouzský překlad bohužel nemá k dispozici.
Srpnová noc, která změnila vše
Všechny iluze o přátelství a dorozumění ale vzaly za své v noci na 21. srpna 1968, kdy Pražské jaro brutálně přejely pásy tanků. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa změnil chod dějin. Do země vtrhly obrovské armády pěti komunistických zemí – a to zcela bez vědomí tehdejšího prezidenta republiky. Radio Praha o této národní tragédii od první chvíle informovalo svět. Alespoň v oněch kritických prvních hodinách po zahájení okupace stanice dál vysílala i v cizích jazycích, díky čemuž se stala naprosto zásadním a nenahraditelným zdrojem informací o invazi nejen pro běžné zahraniční posluchače, ale i pro velké světové agentury a média.
Vzhledem k vypjaté situaci se jelo takřka výhradně živě a žádné nahrávky z těchto nočních a ranních směn se přímo v redakci nepořizovaly. Jediné dochované zvukové záznamy tak přežily jen díky tomu, že si je ve svých domovských archivech uložily zahraniční rozhlasové stanice, případně samotní amatérští posluchači.
Na chaos prvních hodin invaze vzpomíná Richard Seemann, tehdejší zástupce šéfredaktora Radia Praha, který byl v osudnou noc zodpovědný právě za zpravodajství mířící za hranice. Dnes už historickou první zprávu o překročení státních hranic podle něj tehdy těsně vedle něj pohotově zpracoval mladý redaktor Karel Wichs, načež ji okamžitě poslali do éteru. Samotný Wichs dorazil do budovy rozhlasu až nad ránem, kolem páté hodiny, a zůstal na svém místě až do úplného konce, dokud je vojáci nevyhnali. Jak sám přiznává, tehdy si s kolegy stále naivně mysleli, že je okupanti z budovy nevyhodí. Šli si dokonce nakoupit různé konzervy a alkohol, aby u mikrofonů vydrželi co nejdéle.
Oklamal je však nejen jejich vlastní optimismus, ale i utěšování ze strany vedení. Wichs vzpomíná na mrazivou a přesto absurdní scénu, kdy si mladé redaktory pozval do své prostorné rohové kanceláře tehdejší ředitel zahraničního vysílání Karel Hrabal. Ve snaze je uklidnit jim tvrdil, že se nemají čeho bát, protože všechny střely venku jsou jen slepé patrony a nikdo po nich přece nebude střílet ostrou municí. Jen co to dořekl, prořízla vzduch ostrá dávka ze samopalu, která zasáhla přímo strop jeho kanceláře. Všude se prášilo, padaly kulky a všichni přítomní se okamžitě vrhli k zemi, aby se z místnosti plížením zachránili. Zásoby jídla i pití jim následně vojáci zabavili a vyhodili je na ulici.
Že vojska nešetří municí ani lidskými životy, velmi brzy pochopila i Jana Hořínková. Osmnáctiletá dívka, která krátce před invazí nastoupila do zahraničního vysílání jako technička, se do práce kvůli zmatkům v ulicích dostala až o půl druhé odpoledne. Před budovou rozhlasu už stál zdemolovaný autobus a ona přímo v hale poprvé ve svém životě uviděla ležet mrtvého člověka. Když se v šoku došla svému nadřízenému omluvit za to, že měla být v práci už mnohem dříve, dočkala se jen suché a děsivé odpovědi. Šéf jí oznámil, že od této chvíle už se mluví jenom rusky. Sama dodnes netuší, zda to v té beznadějné situaci myslel jako temný vtip, nebo naprosto vážně. Zaměstnanci uvnitř už jen bezmocně koukali, co se bude dít dál. V sedm hodin večer přišlo ultimátum: kdo chce v budově přenocovat, může zůstat, ostatní musí okamžitě domů, budova se zavírá.
Hlavní sídlo Československého rozhlasu na pražské Vinohradské třídě tak padlo a bylo beznadějně obsazené. Pokud nemělo svobodné vysílání utichnout, muselo se bleskově najít náhradní řešení. V této kritické chvíli podali českým kolegům záchrannou ruku italští komunisté. Ti totiž už řadu let provozovali ve spolupráci s Radiem Praha vlastní vysílání pro Itálii. Vzhledem k tomu, že v Praze pobývali i pracovali v přísném utajení, jejich studia a redakce nesídlily v centrální rozhlasové budově, ale v naprosto nenápadné vile v pražských Nuslích. A právě odtud mohlo zahraniční vysílání po evakuaci z Vinohradské dál pokračovat.
Jak tuto utajenou záchrannou operaci popisuje badatel Ulrico Bovo, jakmile proběhla okupace země i samotného ústředí rozhlasu, italští novináři okamžitě zavolali svým českým kolegům. Po osmnácti letech existence svého tajného rádia už měli velmi dobré tušení, že se venku děje něco mimořádného. Neváhali ani vteřinu, pozvali české redaktory k sobě do Nuslí, předali jim klíče od svých redakcí a se samozřejmostí jim uvolnili místo u svých mikrofonů.
Z této nenápadné nuselské vily pak redaktoři zahraničního vysílání s obrovským nasazením odbavovali provizorní desetiminutové relace v angličtině, italštině, francouzštině, němčině a španělštině. Jejich slova směřovala do celého světa a nesla klíčové svědectví o dění v okupované zemi. Jak později zjistil Richard Seemann, tehdejší zástupce šéfredaktora, tato snaha měla obrovský smysl. Když v roce 1969 – v době, kdy se ještě dalo na krátko vycestovat – navštívil jako host západoněmecký rozhlas, tamní kolegové mu potvrdili, že jejich nouzové vysílání bedlivě poslouchali a právě díky němu věděli, co se v Československu skutečně děje.
Útěk dírou v plotě a zdemolované kanceláře
Okupační vojska po tajném rádiu vysílajícím z neznámého místa samozřejmě usilovně pátrala, ale jak s úsměvem dokládá badatel Ulrico Bovo, Rusové vilu nikdy nenašli. Bovo k tomu přidává i jednu takřka anekdotickou historku o tom, jak se jeden z italských obyvatelů domu s hrůzou zastavil, když viděl, že přímo před vilou zaparkoval ruský tank. Uvnitř okamžitě zavládla panika a Italové si říkali, že je konec a byli odhaleni. Ruský voják však jen vylezl z obrněnce, došel si na roh ulice ulevit, a zase odjel.
Mnohem dramatičtější vzpomínku na obrněnce v Nuslích má tehdejší redaktor Karel Wichs. Podle jeho slov, když tank nečekaně vjel do klidné vilové ulice Na Květnici, všechny přítomné popadla obrovská hrůza. Redakce měla pro podobné případy připravený únikový plán přes okolní zahrady, a tak se všichni okamžitě začali drát ven z pozemku úzkou dírou v drátěném plotě. Před Wichsem se ale nešťastně zasekl jeho kolega Neff, který se nemohl otvorem za žádnou cenu protáhnout. Wichs nakonec snahu o útěk vzdal a čekal na nejhorší, ale tank mezitím k úlevě všech jednoduše projel dál.
Historie rozhlasu se tak v mnohém opakovala. Stejně jako na podzim roku 1938, kdy Radio Praha vyvracelo lži německých nacistů, nyní bojovalo proti dezinformacím šířeným sovětskými vojsky. Devátého září, zhruba po dvou týdnech okupace, sovětští vojáci budovu Československého rozhlasu na Vinohradské konečně opustili. Redaktoři se mohli vrátit do svých kanceláří, ale čekal je zdrcující pohled. Richard Seemann vzpomíná, že se celá budova musela nejprve důkladně vydesinfikovat, protože hygienické podmínky po pobytu vojáků byly naprosto zoufalé. Všechno, co mělo nějakou hodnotu a dalo se odnést, okupanti během svého pobytu nemilosrdně vyrabovali.
Ztratilo se veškeré jídlo i pití, které si redaktoři před invazí nakoupili. Výjimkou byla podle Karla Wichse jen kancelář kolegy franštináře Josefa Cincibuse. Ten měl ve své redakční místnosti stálou výstavu fotografií Stalina, Lenina, Marxe a dobových úderných hesel. Sovětští vojáci zřejmě v posvátném domnění, že se jedná o nedotknutelný Rudý koutek, se dovnitř vůbec neodvážili vstoupit a kancelář jako zázrakem zůstala ušetřena.
Mrazivý leden a konec iluzí
I když se vysílání na Vinohradské formálně vrátilo do starých kolejí, doba se nezadržitelně měnila. Společenské poměry se začaly znovu rychle utahovat, cenzura ožívala v plné síle a začínala takzvaná normalizace – tedy plné a opětovné podřízení rozhlasu komunistické moci. Ve snaze vyburcovat československou společnost z nastupující letargie a apatie se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí upálil student Jan Palach. Jeho pohřeb se pak stal jednou z úplně posledních velkých společenských demonstrací odporu.
Palachův pohřeb tehdy pro africké publikum přímo v ulicích reportovala Pavla Jazairiová. Dodnes na ty těžké dny vzpomíná s hlubokým smutkem a mrazením. Pro mladé lidi, jako byla tehdy ona sama, to byl strašný, nepopsatelně tíživý zážitek, který těžce prožívali. Československý rozhlas tehdy na znamení národního smutku ztichl, hrál celý den jen smuteční hudbu a zahraniční vysílání vůbec nevysílalo žádné zprávy. Pražské jaro tímto aktem definitivně skončilo.
Kádrové čistky a nová „Leninova mládež“
Nové vedení komunistické strany i samotného rozhlasu začalo okamžitě nekompromisně účtovat s každým, kdo se během politického tání jakkoliv exponoval nebo nesouhlasil s pobytem sovětských vojsk. Zahraniční redakce, jejíž vliv sahal daleko za hranice, byla vrchností označena za jedno z hlavních hnízd kontrarevoluce a čekal ji tvrdý dopad. Nástrojem nemilosrdných kádrových čistek se paradoxně staly i ony dopisy od samotných posluchačů, které během Pražského jara do redakce dorazily a které si vysílání tolik pochvalovaly. Podle archiváře Tomáše Dufky tehdejší prověrkové komise provedly neuvěřitelně podrobnou analýzu této korespondence. "Dopisy se řadily, číslovaly, pečlivě se překládaly i jen pouhé citace posluchačů a na jejich základě se vytvořil jasný obraz o tom, s kým ze zahraniční redakce je nutné se okamžitě rozloučit. Nezůstal tam doslova kámen na kameni, a po roce 1968 museli zemi opustit dokonce i cizinci, kteří s vysíláním dlouhodobě pomáhali."
Dusnou atmosféru čistek naplno pocítila i Pavla Jazairiová. Brzy po invazi obdržela k podpisu prověrkový dotazník, v němž měla výslovně vyjádřit souhlas se vstupem takzvaně spřátelených armád. Jako mladá a divoká žena to striktně odmítla. Nevstoupila ani do Socialistického svazu mládeže či Svazu žen, k čemuž ji nutili, protože jí to připadalo nesmírně ostudné. Sama upřímně přiznává, že by z milované práce nikdy nedokázala odejít dobrovolně, a proto je dodnes komunistům paradoxně vděčná, že ji prostě vyhodili a nedovolili jí, aby se kvůli záchraně kariéry musela morálně a duševně pokroutit.
Odejít musel i zkušený Richard Seemann, kterého podle jeho slov z budovy rozhlasu doslova vyvedli ostrahou počátkem roku 1970. Následoval ho Karel Wichs, který s trpkostí podotýká, že před ním už odešli téměř všichni schopní lidé. Nové normalizační vedení mělo totiž naprosto jasnou tendenci nahradit zkušené profesionály novou, plně loajální generací s tím, že co tito nezkušení nováčci v éteru nestihnou nebo nezvládnou, tam se prostě jen bezmyšlenkovitě pustí hudba.
A tito noví, ideologicky prověření kádři na sebe nenechali dlouho čekat. Bývalá technička a pozdější režisérka Jana Hořínková vzpomíná, jak hned v roce 1969 nastoupilo zhruba patnáct zcela nových lidí. Byli to většinou lidé čerstvě po maturitě, kterým starousedlíci v redakci ironicky přezdívali „Leninova nová mládež“. Jazyková vybavenost těchto kádrových posil byla přitom často tristní. Někteří sice cizí jazyky ovládali díky smíšeným manželstvím, ale mnozí neuměli vůbec nic a jen tvrdě a sebevědomě prohlašovali, že se vše potřebné naučí za šest neděl. A právě tito jazykově nekompetentní jedinci se často ze dne na den stávali šéfy redakcí. K mikrofonu totiž chodit vůbec nemuseli. Jejich jediným úkolem bylo schvalovat to, co šéfredaktor určil, a poslušně podepisovat souhlas s tím, co půjde do éteru.
Spolu se svobodným nadechnutím utichlo i nezávislé italské vysílání. Stalo se tak nejen kvůli obrovské solidaritě italských redaktorů s vyhozenými českými kolegy, ale i proto, že celá italská komunistická strana vojenskou invazi ostře odsoudila. Rok 1979 už v Radiu Praha patřil stoprocentně spolehlivým komentátorům typu Karla Šimona, který tehdy do éteru krajanům zapáleně vysvětloval, že léta 1968 a 1969 byla "nejobtížnější prověrkou zásadovosti", při níž prý byly pošlapány "všechny základní hodnoty a principy komunistické morálky a čestnosti vůči dělnické třídě". Zahraniční vysílání se pod přísnou cenzurou znovu stalo věrným a slepým služebníkem komunistické strany. Na své další skutečné jaro a návrat svobodného slova si pak Radio Praha muselo počkat dalších dvacet let.
