Studio 1: Srdce rozhlasových symfoniků a jejich nezaměnitelný zvuk

Symfonický orchestr Českého rozhlasu má svůj domov v legendárním Studiu 1 už od roku 1935. Prostor, který patřil k nejmodernějším v Evropě, se stal místem tisíců nahrávek, stovek premiér a nespočtu hudebních okamžiků, které díky rozhlasu obletěly svět. Čtvrtý díl seriálu k 100. výročí SOČRu přibližuje historii tohoto výjimečného sálu i nahrávky, které se do něj nesmazatelně zapsaly.

Studio, které předběhlo dobu

Foto: Michal Fanta, SOČR

Studio 1 se stalo denním pracovním prostorem rozhlasových symfoniků 11. června 1935, kdy v něm orchestr odehrál první živý koncert do vysílání Radiojournalu. V době svého vzniku patřilo k nejmodernějším a akusticky nejdokonalejším rozhlasovým studiím v Evropě. Jeho architektura i technické vybavení byly navrženy tak, aby vyhovovaly nárokům velkého orchestru i tehdy novému médiu — rozhlasovému vysílání.

S rostoucími požadavky na kvalitu nahrávek se však prostor musel průběžně přizpůsobovat. Zmizely původní varhany i galerie pro sbor, měnilo se technické zázemí i akustické řešení. Největší proměnou prošlo Studio 1 během rekonstrukce historické budovy Českého rozhlasu v letech 2007–2011. Modernizace posílila jeho akustické kvality a vytvořila prostor, který je ideální jak pro nahrávání velkého symfonického tělesa, tak pro komorní koncerty vysílané živě.

Nahrávání jako přirozená součást DNA orchestru

Foto: Repro z knihy SOČR 100, Pokorný Milan, 2026

Hraní před mikrofony patří k samotné podstatě rozhlasového orchestru. Archiv Českého rozhlasu dnes uchovává tisíce nahrávek nejen SOČRu, ale i dalších těles, například někdejšího Pražského rozhlasového orchestru, který byl v roce 1964 sloučen se symfoniky do jednoho souboru.

Díky mezinárodní rozhlasové výměně se nahrávky SOČRu dostávaly do celého světa, což však nijak neoslabovalo zájem gramofonových společností o spolupráci. Naopak — orchestr se stal vyhledávaným partnerem pro studiové projekty, které často získávaly prestižní ocenění.

Oceněné snímky posledních let

Foto: Khalil Baalbaki, Czech Radio

Mezi nejvýraznější úspěchy poslední doby patří dvě alba Supraphonu s Janáčkovými symfonickými skladbami pod vedením Tomáše Netopila, která získala ocenění Editor’s Choice britského časopisu Gramophone. Velký ohlas vzbudily také cembalové koncerty Martinů, Krásy a Kalabise s Mahanem Esfahanim a Alexanderem Liebreichem, vydané u Hyperionu, které získaly cenu Opus Klassik.

Mimořádnou pozornost si získala nová nahrávka Mé vlasti Bedřicha Smetany pod taktovkou Petra Popelky. Snímek vydaný na konci roku 2024 u Supraphonu obdržel nejen ocenění Editor’s Choice a nominaci na cenu Anděl, ale především prestižní francouzské ocenění Diapason d’or de l’année, jedno z nejvyšších evropských uznání pro klasickou hudbu.

Nové projekty, které formují tvář orchestru

Foto: Supraphon

SOČR svou diskografii neustále rozšiřuje — a činí tak způsobem, který odpovídá jeho veřejnoprávnímu poslání. Nespoléhá na osvědčené „tutovky“, ale vyhledává tituly, které mají uměleckou hodnotu a zároveň rozšiřují povědomí o české hudbě.

V posledních letech tak vznikly například komplety symfonií Miloslava Kabeláče pod vedením Marko Ivanoviće, klavírní koncerty Bohuslava Martinů s dirigentem Tomášem Braunerem a předními českými klavíristy, nebo soubor symfonických děl Svatopluka Havelky řízený Markem Šedivým. Unikátní je také vydání klavírních koncertů Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce s Markem Kozákem a dirigentem Robertem Jindrou či koncertů Jana Nováka pod taktovkou Tomáše Netopila.