Anne Mbouwala : na české občanství jsem velmi pyšná
Anne Carelle Ndoundou Mbouwala přijela z Konžské republiky do České republiky studovat. Dnes tu žije už 21 let. Přelomovým okamžikem, kdy se rozhodla zůstat, byl přesun z Čech na Moravu, kterou si zamilovala.
Příběh Anne Carelle začíná podobně jako u mnoha studentů, kteří do Česka přijeli díky univerzitnímu stipendiu: „Byl to kulturní šok. Jiná kultura, jiné myšlení, jiná barva pleti. První tři roky byly opravdu těžké, a kdybyste se mě zeptala na stejné otázky během mých prvních pěti let v Česku, odpovědi by byly úplně jiné. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tu zůstanu. V naší rodině bylo zvykem, že když někdo dokončí střední školu, má se vydat do světa, učit se a objevovat. S tímto pochopením jsem odjela do Česka — vystudovat, získat první pracovní zkušenosti a vrátit se domů do Konga.“
Brno jako nový začátek
Všechno se změnilo s nabídkou práce v Brně: „Pracovní nabídka ve společnosti IBM odstartovala novou kapitolu mého života. Do Brna a Jihomoravského kraje jsem se rychle zamilovala — oproti Poděbradům či Pardubicím tu byla úplně jiná energie. Lidé byli otevřenější a přátelštější, i když samozřejmě i v Čechách jsem potkala skvělé lidi a přátele, se kterými jsem dodnes v kontaktu.“
V Brně se seznámila i se svým tehdejším partnerem, s nímž má třináctiletou dceru. „On i jeho rodina byli dalším důvodem, proč jsem se v Brně cítila jako doma. Po pěti letech v České republice jsem konečně zažila pocit, že sem patřím a že právě Brno je místo, kde chci žít a založit rodinu,“ vzpomíná.
Bezpečí, které má cenu zlata
"Díky životu v Česku se vůbec nemusím bát věcí, které byly v Kongu každodenní realitou."
Anne Carelle pochází ze země, která prošla mnoha konflikty, včetně občanské války v 90. letech: „Na životě v Česku nejvíce oceňuji bezpečnost. V roce 1999, během občanské války, jsem zažila útok na město, kde jsme bydleli. Museli jsme utéct. Tehdy jste se mohli probudit do zpráv o nových útocích, vraždách či znásilňování. Jsem vděčná, že se mi nic nestalo, ale bylo to traumatizující — každý den žijete s otázkami: Kdy unesou mě? Co když mě znásilní? Co když už nikdy neuvidím svou rodinu? Díky této zkušenosti si opravdu cením bezpečí a toho, že v Česku se těchto věcí vůbec nemusím obávat.“
Bezpečnostní situace v Kongu je dnes stabilnější. „Svoji dceru jsem do Konga vzala poprvé před třemi lety. Část rodiny žije v Česku nebo v dalších evropských zemích, ale mnoho příbuzných je stále v Kongu. I když jsme v kontaktu přes WhatsApp, bylo to pro mou dceru silné, poprvé je osobně potkat a zažít zemi, odkud napůl pochází.“
„Bylo pro mě důležité, aby dcera uměla francouzsky. Opravdu jsem se snažila a od malička jsem s ní francouzsky mluvila. Dnes umí plynně česky, francouzsky a anglicky, a k tomu pár frází v mé rodné lingale a kikongu. V Kongu se bez problémů domluvila.“
Konžští příbuzní byli překvapeni, jak dobře znala místní zvyky. „Učila jsem ji od malička, co je v Kongu vhodné a nevhodné — třeba že není slušné ptát se návštěvy, kdy plánuje odejít nebo zda chce přespat. Podle mé dcery byla cesta do Konga nejlepší výlet, který jsme spolu podnikly — a to cestujeme hodně, hlavně po Evropě.“
Svoboda být sama sebou
„Po pěti letech v Česku jsem poprvé cítila, že sem patřím — a dnes jsem pyšná na své české občanství.“
„Život v Česku je úžasná cesta a jsem opravdu vděčná za možnosti, které jsem dostala — i přesto, že jsem nedokončila vysokou školu. Bylo to tehdy obrovské zklamání. Studium v češtině bylo opravdu náročné. Právě proto jsem neskutečně vděčná za pracovní nabídku, která mi umožnila kariérně růst.“
„Nyní je to už šestnáct let, co pracuji ve stejné společnosti. Spousta kamarádů z dob studia z Česka odešla za lepšími příležitostmi, někteří kvůli stereotypům o České republice nebo negativním zkušenostem. Jak jsem říkala — během prvních pěti let bych řekla, že tu nezůstanu. Dnes jsem pyšná na své české občanství. Kdykoliv mám možnost ukázat Česko svým kamarádům a sdílet své zkušenosti, mám velkou radost.“
Odlišnost jako síla
„Vidím na sobě, jak se mé myšlení za dvě dekády proměnilo. Ze začátku to bylo těžké — pohledy a komentáře lidí. Dnes tomu nevěnuji pozornost. Život je takový, že vás někteří budou milovat a jiní nenávidět. Vyhýbám se negativitě. Moje odlišnost už není téma. Díky životu v Česku mohu být sama sebou — jsem svobodná máma, mám práci, dokážu se postarat o sebe i o dceru, žijeme v míru a bezpečí. Co víc si mohu přát.“
„Konečně mám stabilitu, kterou jsem v dětství nezažila. Kromě občanské války jsem zažila rok a půl života Popelky u jedné z tet, kde jsem musela uklízet a pracovat. Teta se ke mně nechovala hezky. Díky tomu, že jsem před jednadvaceti lety dostala stipendium ke studiu v Česku, dnes můžu žít tak, jak chci, bez toho, abych se musela na někoho spoléhat.“
„Život mě naučil, že spokojenost si vytváříte sami. Nezáleží na tom, co si myslí ostatní — důležité je žít pozitivně a s otevřeným srdcem.“
Plány do budoucna
„Nyní žiji svůj život, jsem svobodná, s dcerou hodně cestujeme. Covid narušil naši brněnskou komunitu i volnočasové aktivity, ale postupně se ke všemu vracím — hledám nové přátele, učím se plavat, chci se zlepšit v lyžování. Miluji túry a kempování.“
„Jediné, co mi z Konga opravdu chybí, je silný smysl pro komunitu — to, jak si lidé pomáhají a podporují se. A také konžské oslavy a kultura. Kdybych dokázala přenést něco z toho do Česka a spojit výhody obou zemí, byla by to nádhera.“
Související
-
Afričané s českým diplomem
Příběhy Afričanů, kteří studovali v Československu/Česku a po návratu se úspěšně prosadili ve svých profesích. Jak jim zkušenost z pobytu u nás změnila život?
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
-
