Jidiš v češtině? A nejsi ty tak trochu mešuge?

Jidiš byla po staletí jazykem židovských komunit v Evropě. Měla miliony mluvčích a nesla s sebou kulturu, literaturu i každodenní život. Dnes už se téměř nepoužívá, ale v mnoha jazycích po ní zůstala výrazná stopa – včetně češtiny. Jak se slova z jidiš dostala do našeho jazyka? A proč některé z nich zdomácněly natolik, že je považujeme za „české“?

Třebíčská tóra|Foto: Olga Vasinkevič, Radio Prague International

V židovských komunitách plnila jidiš dlouho funkci „lidového“ jazyka. Používala se v situacích, kdy nebylo vhodné mluvit hebrejsky, a po staletí kolem sebe soustřeďovala židovskou kulturu i literaturu. Ještě před druhou světovou válkou měla podle odhadů kolem 12 milionů mluvčích a jako mateřštinu ji používaly zhruba dvě třetiny Židů na světě. Dnes už se jidiš téměř neužívá, ale v mnoha jazycích po ní zůstala výrazná stopa – v podobě přejímek. Čeština rozhodně není výjimkou.

Jak se slova z jidiš dostala do češtiny? Většina výrazů pronikla do našeho jazyka proto, že buď neexistoval český ekvivalent (zejména u náboženských a biblických výrazů jako balzám, košer, amen), nebo šlo o slova s výraznou expresivní složkou: melouch, epesní, šlamastika, mešuge.

Pospíchám na melouch.|Ilustrační foto: Pavel Pavlas, Český rozhlas

Melouch označuje práci „načerno“, tedy nelegální činnost. Pochází z jidišového meloche – „řemeslo, vlastnoruční práce“. Do češtiny se dostalo přes pražskou židovskou němčinu. Od něj se odvozují slova melouchařit nebo melouchář.

Přídavné jméno epesní pochází z jidišového epes – „poněkud, něco“. V židovské němčině se používalo v souvislosti se zbožím, v obecné češtině získalo význam „výborný, skvělý“. Podobně funguje i výraz epes rádes.

Výraz šlamastika má původ v jidišovém šlemazl – „smolař, nešťastník“. Do češtiny se dostal přes němčinu, kde bylo rozšířené slovo Schlammasstik. V češtině označuje nepříjemnou, komplikovanou situaci.

Nejsi mešuge?|Fuente: Prawny, Pixabay, Pixabay License

Do české slovní zásoby proniklo také slovo mešuge (nebo mišuge) s významem „šílený“. V jidiš fungovalo jako nesklonné přídavné jméno a jeho význam se v češtině prakticky nezměnil.

Další cestou, kterou se čeština obohatila o slova z jidiš, byl argot. Příkladem jsou výrazy šméčko nebo šoufl. Šméčko označuje nekvalitní zboží a pochází ze slova šmé – „pověst, drby“. Do češtiny se dostalo přes vídeňský a později brněnský argot. Šoufl se dnes používá jako příslovce ve významu „špatně“. Původní šofl bylo přídavné jméno s významem „nízký, prostý, podřadný“. I tento výraz pronikl do češtiny přes německý a následně český argot.

Foto: Filip Jandourek, Český rozhlas

Jidiš byla pro většinovou společnost nesrozumitelná. Pokud někdo potřeboval něco skrýt nebo zatajit, mohl mluvit jazykem, kterému ostatní nerozuměli. Čeština se obohacovala také prostřednictvím profesní mluvy – když se čeští řemeslníci a obchodníci setkávali se svými židovskými kolegy. V takových situacích sloužily výrazy z jidiš jako profesní slang, typicky právě melouch.

Ačkoliv mluvčích samotné jidiš už není mnoho, o jazyk nepřicházíme úplně. Tam, kde židovské komunity žily, zůstala i slova, která jejich příslušníci běžně používali. Dnes jsou pro nás zcela samozřejmá – a často ani nevnímáme, že nejsou původně česká.

Sérii "Čeština na vlnách" pro RPI vytvářejí studenti bohemistiky pod vedením doc.PhDr. Ivany Bozděchové, CSc., z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK.

V podcastové verzi účinkují Hana Shánělová a Jan Herget.