Nutný obvyklý postup

Senát zvolil minulý týden v tajné volbě ředitele a sedm inspektorů nově zřízeného Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ten začne pracovat na základě zákona, který vstoupil v platnost začátkem června. Jeho existence byla pozorovateli přijata vesměs velmi pozitivně. Dnes ale, jak uvádí Zdeněk Vališ, už někteří upozorňují na jeho slabé stránky.

Zákon patří k těm legislativním normám, které po Česku bezpodmínečně požaduje Evropská unie. Stát má s jeho pomocí účinněji chránit soukromí občanů. A tak každý, kdo shromažďuje jakékoli osobní údaje o občanovi, musí o tom dotyčného informovat a získat s tímto počínáním písemný souhlas. Na dodržování zákona bude dohlížet státní Úřad na ochranu osobních údajů, který v případě porušení zákona může udělit velmi citelnou finanční pokutu.

Senátem navržení a prezidentem jmenovaní inspektoři jsou k tomu vybaveni neobvykle velkými pravomocemi. Mohou například vstupovat do všech prostor kontrolované firmy, ale mohou také vykonat domovní prohlídku v soukromém bytě, pokud ho má člověk uveden jako místo podnikání. Mohou si rovněž okopírovat obsah počítačů a zabavit originály dokladů, dokazující nelegální shromažďování údajů o občanech.

I když to někdy vypadá jako prkotina. Leckterý člověk, když vytahoval v uplynulých letech z poštovní schránky všelijaké zásilky na konkrétní jméno, se nestačil divit, odkud berou různé firmy jeho adresu, kterou neuvádí ani do telefonního seznamu. Někdo zkrátka získal o člověku neoprávněně informace, které mu zase někdo neoprávněně poskytl. V první polovině devadesátých let dokonce jedna firma zakoupila pro komerční účely osobní údaje o velké skupině obyvatel přímo od ministerstva vnitra.

A právě ministerstvo vnitra, policii a finanční úřady nový zákon neumožňuje kontrolovat. Přitom jde o místa, kde by mohlo být zneužití citlivých soukromých údajů nejzávažnější a kde je riziko porušování práv občanů velmi vysoké. Jak při shromažďování údajů, tak při jejich zpracování. Úřad pro ochranu osobních údajů, který by měl hájit soukromí řadového občana, tak bude možná tvrdě pokutovat nějakou reklamní agenturu, ale když se třeba pokusí informace neoprávněně shromažďovat státní instituce, budou i velké pravomoci inspektorům k ničemu.

Nový zákon se však stane velkým problémem i pro řadu firem. A paradoxně by také mohlo dojít k poškození seriózních občanů, protože prý neumožní postihovat například dlužníky a zabrání pořádat některé marketingové akce a spotřebitelské soutěže. Banky, leasingové společnosti, ale i obce, které zatím vedou informace o dlužnících a o podvodných jednáních klientů, budou muset z tzv. černých listin neplatičů vypustit veškerá osobní data.

Největší problém ale vidí firmy v povinnosti získat písemný souhlas každého občana, který by se měl objevit v jejich databázi. Zákazník třeba firmě zavolá, udá svou adresu, popřípadě věk či jiné údaje a bude žádat, aby mu firma průběžně zasílala informace. Jenže k tomu bude firma potřebovat jeho písemný souhlas. Nestačí pouhé telefonické sdělení, protože souhlas musí být fyzicky k dispozici pro případnou kontrolu Úřadem pro ochranu osobních dat.

Možná ještě větší problémy nastanou v případě, že zákazník uvede osobní údaje na internetu. Něco se asi vyřeší, až začne v praxi fungovat zákon o elektronickém podpisu. Zdá se však, že nejlepším řešením by byl obvyklý postup českých zákonodárců. To jest, po schválení zákona začít urychleně pracovat na jeho novelizaci.