O čem nepsat aneb cenzura za Protektorátu

To, že v dobách Protektorátu Čechy a Morava podléhala všechna média přísné kontrole, je věc všeobecně známá. Jak na nařízení novináři reagovali? O čem psát mohli, o čem nemohli a o čem přímo museli? O tom všem bude vyprávět Jakub Končelík z Fakulty sociálních věd UK.

Březen 1939 v Praze

Kontrolovat média začali němečtí okupanti už s příchodem vojsk v březnu roku 1939. Nicméně přece jen nějaký čas trvalo, než se vytvořila celá agenda, tu cenzorskou nevyjímaje.

"Já bych skoro začal až v září roku 1939, kdy začaly fungovat pravidelné tiskové porady pro české novináře. Ty tiskové porady byly mimořádně zajímavé a myslím, že je můžeme považovat za klíčový nástroj pro řízení médií v období Protektorátu Čechy a Morava. Na těch poradách se potkávali rozhodující novináři, vesměs šéfredaktoři, s německými úředníky, kteří jim nabízeli náhled na to co psát, jak psát, respektive co nepsat."

Na jaká témata měl tedy podle nařízení protektorátní novinář zapomenout?

"V žádném případě se nesmělo psát o vojenských záležitostech jinak, než jak ty události nabízela oficiální říšská propaganda. Existoval manuál cenzorské práce, jmenovalo se to Souborný přehled pro tiskovou přehlídku. Podle tohoto manuálu vykonávali cenzoři svoji práci po celou dobu války, vyšel někdy v září 1939. Byla to relativně tlustá složka a bylo tam detailně popsáno, co cenzor musí v každém případě zastavit, co nesmí ven. U těch vojenských záležitostí to byly informace typu počty letadel, na fotografiích nesměly být žádné identifikační znaky, nesmělo se psát o továrnách, o dislokaci vojsk, prostě přirozeně to, co by mohlo nepříteli posloužit nějakým způsobem při válečných operacích. Dále se nesměly pustit ven informace o jakýchkoli společenských i politických sporech v rámci protektorátu. Samozřejmě se psalo o politice a o tom, že se politikové mezi sebou nějak dohadují, ale nesmělo to být prezentováno v rovině, která by měla, řekněme, nějaký revoluční potenciál. V protektorátních novinách nenajdete informace o aktu odporu jakéhokoli typu. Domácí odboj pro noviny neexistuje, o tom se psát nesmí.Nesmí se psát o umění nepřátelském tomu říšskému náhledu. Komunisté neexistují nebo existují jen jako nepřítel. Takže toto byly příklady témat, která byla zapovězená. Naopak co se psát smělo a mělo byl ten typ propagandistického působení. Zpočátku války je možné dohledat zejména ideologické směřování v rámci antisemitismu - Žid je nepřítel. V průběhu a zejména na konci války Žida zcela zásadně nahradí bolševik. Židovská otázka je prezentována jako vyřešený problém, vcelku v duchu toho, co se přihodilo, a místo Žida jako klíčového nepřítele, zla, které hodlá zachvátit svět a před kterým nás nacismus chrání zaujme bolševik. Bolševik je ten, kdo nás všechny zahubí a proti němu Říše protektorátního občana chrání. To je naopak příklad té agendy, kterou německý úředník po českém novináři vyžaduje a kterou novinář nabízí."

Potlačovány měly být také třeba články, které by budily dojem, že je nebo bude nedostatek předmětů denní potřeby. Neměly být "propuštěny" stati, které by mohly mezi obyvateli "zavdati podnět k různici" - zmíněna je například otázka Rukopisů. A oko cenzora se mělo pozastavit také nad statěmi týkajícími se filmů. "V referátech a kritikách o filmech nesmí se vyskytnouti žádná klasifikace filmu. Je naprosto nevhodné uveřejňovati v tisku, v dnešní době kritiky a referáty o knihách nebo filmech anglických, francouzských a polských. Vyskytnou-li se přesto, jest třeba věnovati jim obzvláštní pozornost a vymýtiti z nich jakoukoliv nenáležitou tendenci s veškerou bezohledností," stojí v příručce cenzora.

Pod jaký úřad řízení médií spadalo?

Emanuel Moravec

"Pro to první období války, až do roku 1941 bez větších změn fungoval druhorepublikový systém státní zprávy. Média měl na starosti tiskový odbor předsednictva ministerské rady. V čele tiskového odboru byl tzv. šéfredaktor, což bylo, řekněme, relativně nevděčné zaměstnání, protože ti první tři šéfredaktoři tiskového odboru skončili v lágrech nebo na popravišti...První z nich byl Zdeněk Schmoranz, ten se pokusil sestavit odbojovou skupinu z bývalých zpravodajských důstojníků československé armády. Paradoxně z nich udělal cenzory a nasadil je do redakcí s cílem získávat informace, které budou předávat dále na západ. To bylo ale tak okaté, že na to samozřejmě velmi brzy přišla i německá tajná policie. Gestapo pozatýkalo v podstatě všechny zúčastněné asi čtrnáct dní potom, co tu akci rozjeli. Zatčen byl i Zdeněk Schmoranz. Jeho zástupce Arnošt Bareš vydržel ve funkci asi měsíc a byl zatčen v souvislosti s tím samým problémem. Pak nastoupil do té funkce František Hofman, ten vydržel až do léta 1941, ale byl také zatčen a zemřel v Osvětimi. Až čtvrtý z těch šéfredaktorů Ctibor Melč vydržel ve funkci až do konce války. Můj osobní výklad je takový, že zejména díky tomu, že velmi brzy přišel o pravomoci a tu roli nejaktivnějšího hráče převzal dobrovolně Emanuel Moravec."

Klíčovým médiem byl v období nacistické okupace stále ještě tisk, proto jsou zmíněné tiskové porady pořádány pro novináře působící v periodickém tisku. Do popředí se ale čím dál více dostával rozhlas, jeho vysílání bylo řízeno jinými způsoby. Velmi významnou roli sehraje pak rozhlas zvláště za květnového povstání. V roce 1942 ale zatím vysílá třeba reportáž o sbírce zimních potřeb pro německé vojáky:

"Ústřední jatky v Praze, zde je hlavní sběrna potřeb určených vojákům na frontě. Po prvních vagonech, které už byly odeslány, se tady připravují další. Jsou tu velké hromady zimního prádla, vlněných svetrů, chránítek na uši, vlněných punčoch, kožešin a kožichů. Jsou tu králičí kůže i teplé vesty v nepřehledných hromadách sebraných věcí. Vojáci říšské branné moci je zpracovávají, balíky připravené k odeslání se pod jejich rukama množí, ale hromad neubývá. Kus za kusem, balík za balíkem, pytel za pytlem mizí ve vagónech, dar každého z nás proti zimě. Tady je vidět nejlépe, jak účinně reagoval každý Čech na výzvu pana státního prezidenta doktora Emila Háchy...."

Cenzuře podle Jakuba Končelíka podléhalo úplně všechno, jakýkoli tištěný obsah. Novináři na daná pravidla reagovali různě a některým se jejich profese stala osudná.

"Na začátku války měli čeští novináři ještě představu, že budou nějakým způsobem vzdorovat, že budou stát proti okupačnímu režimu. V průběhu války, jak zanikal prostor, ve kterém by se mohli realizovat, jak docházelo k popravám kolegů, s tím jak viděli, že ta práce není úplně jednoduchá (ona ta práce protektorátního novináře tedy opravdu nebyla jednoduchá), tak snaha o jakousi resistenci pozvolna ustupovala a v té druhé třetině války už novináři v podstatě sloužili. Myslím, že je možné vysledovat jistou rezignaci. To je úplně obecný jev, ale ještě bychom si novináře mohli rozdělit do tří skupin. Jednak novináři, kteří už od počátku aktivně kolaborují, spolupracují s tou novou okupační mocí a odměnou získávají prebendy - posty, peníze, moc. Z nich se také rekrutovala skupina klíčových šéfredaktorů klíčových protektorátních médií. Druhá skupina, stojící na úplně opačné straně, jsou odbojáři - novináři, kteří se aktivně zapojili do odboje, ať už do domácího, tam ta skupina velmi rychle zhyne, nebo do zahraničního, tam je naopak ta skupina velmi početná a aktivní až do konce války.

Připomenout bychom tady měli zejména působení zahraničního rozhlasu a to londýnského a moskevského, to byly dvě aktivity, které fungují po celé období války a jsou velmi důležité pro protektorátního posluchače. Ta třetí skupina jsou novináři, kteří chtějí jen přežít. Nechtějí se aktivně zapojit do spolupráce s okupačním režimem, se kterým vnitřně nesouhlasí, a zároveň se nechtějí aktivně zapojit do odboje protože se bojí - o život, práci, rodinu...Ti tak nějak relativně obtížně přežívali, zejména když režim začal aktivně vyžadovat propagandistické, ideologicky zatížené texty podepisované každým autorem. Každý z nich musel dodat nějaký počet těchto textů. Ukázalo se, že se tomu do značné míry nelze vyhnout, ti novináři pravděpodobně cítili, že se zaprodávají, vnitřně s tím nesouhlasili, nicméně od jistého momentu měli i zakázáno odejít z redakce do jiného zaměstnání, takže se z toho stala vleklá noční můra, která potom nalezla svou velkou dohru ještě po válce v rámci čistek.

Ty poválečné čistky, to vypořádání se s kolaboranty, se novinářů dotklo velmi výrazně, protože novinář ze své podstaty vykonává činnost, která je lehce dokladatelná. To, co napsali, bylo k dohledání a dalo se s tím operovat u soudu. Takže ta poválečná čistka s novináři-kolaboranty byla velmi bolestivá a dotkla se i lidí relativně čestných. Oni si totiž komunisté v rámci těch čistek vyřizovali účty a připravovali půdu k pozdějšímu převzetí moci. Ty poválečné čistky připravily komunistům půdu k převzetí médií."