O právu volit mohla většina českých žen do roku 1920 jenom snít…

Foto: archiv Národního muzea

Letos je to právě sto let, kdy ženy v mladé Československé republice získaly volební právo. Předcházela tomu ovšem léta bojů, demonstrací i složitých právních jednání, kdy ženy musely dokazovat, že nejsou méněcenné a že mají stejné právo volit jako muži. Boj o volební právo žen přibližuje nová výstava v Národním památníku na pražském Vítkově.

Foto: archiv Národního muzea

Besední dům v Brně, foto: VitVit, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
„Ženy bezprávné! Popelky společnosti!

Tisíceré bolesti doléhají na nás a žena udivena zdvíhá svoji starostmi přetíženou hlavu a ptá se, proč se tak děje? Proč každá maličkost, již do ruky béře, jest tak nesmyslně zdražena? Proč její synové, které s největším sebeobětováním vychovává, jsou jí bráni na vojnu? Proč děti její, děti proletáře, nemají dostati takového vzdělání, aby životem snáze se protloukly jako děti boháčů? A tisíceré proč naráží na nás a my jako ubité ovce jen tázavě zdvíháme svých hlav. PROČ? - Protože žena doposud o nic se nestarala!

Ženo, probuď se! Přijď mezi nás a hlasem svým volej s námi, že chceš spolurozhodovati o všem, co ti tvůj život přináší. Přijď dne 20. května o 7. hodině večer do Besedního domu!“

Boj o volební právo žen byl v 19. století tématem ženského hnutí v řadě zemí světa, foto: Wikimedia Commons, CC0
Takto zval leták z roku 1912 brněnské ženy na schůzi, kde se jednalo o jejich politických právech. O volební právo přitom ženy v českých zemích bojovaly od konce 19. století.

"Boj o volební právo žen se stal tématem ženského hnutí v 90. letech nebo na přelomu 19. a 20. století. Do té doby to byli jednotlivci a jednotlivkyně, kteří toto téma nastolovali. Na počátku 90. let 19. století začal být v Brně vydáván sociálnědemokratický časopis Ženský list, který vedly brněnské aktivistky, brněnské sociální demokratky. A tam se to téma volebního práva žen poprvé stalo skutečně důležitým politickým tématem. Kdybych měla zmínit jednu ženu z toho sociálně demokratického prostředí, tak by to byla určitě Karla Máchová. To byla skutečně vůdkyně sociálnědemokratického ženského hnutí. Hlas dělnických žen, který hovořil k dělnicím. To byla skutečně politička, která hovořila k nim. A zároveň to byl ženský hlas, který hovořil za dělnické ženy. A v měšťanském ženském hnutí nebo v rámci ženského měšťanského aktivismu to téma poprvé zaznělo v roce 1897 na Českoslovanském sjezdu žen,"

vysvětluje jedna z autorek výstavy, historička Jitka Gelnarová z Národního muzea v Praze. Za své volební právo přitom nebojovaly ženy samy. Podporoval je například i tehdejší univerzitní profesor Tomáš G. Masaryk, říká další z autorek výstavy, historička Jana Malínská z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Marie Bahenská, foto: ČT24
"Masaryk se od zhruba 80. let 19. století zabýval nejen možností vzdělávání žen, a to na úrovní střední i vysokoškolské, ale velmi často se zasazoval v různých článcích, přednáškách i vystoupeních na Říšské radě, aby i ženy, s těmi povinnostmi, které mají, měly také práva stejná jako muži. A to včetně volebního práva, jak do Říšské rady, tak do českého Zemského sněmu. Takže Masaryk, ať už byl ovlivňován svou ženou nebo ne, rozhodně byl tím člověkem, který si dovedl představit, že se ženy budou účastnit veřejného života a že samozřejmě budou zasahovat i do skladeb poslanců a vlád, ať už na zemské nebo celostátní úrovni."

Ženy nemohou volit, protože mají menší mozek

Volební právo žen ovšem mělo i své zaryté odpůrce, uvádí třetí spoluautorka výstavy, historička Marie Bahenská z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Paradoxně mezi ně patřily samy ženy:

Julius Ofner, foto: Wikimedia Commons, CC0
"Tady se dost střetávaly názory tradičních měšťanských ženských spolků, pro které bylo vždy prioritou vzdělávání nebo dobročinná práce. Toto označovaly za politiku, čili činnost veřejnou a pro ženy přijatelnou, ženám příslušející a náležející. Proti byli i někteří muži, poslanci a politici. Jejich častý argument zněl v tom smyslu, že ženy sice platí daně, ale nemají podíl na obraně státu, nesplňují brannou povinnost. V zásadě bylo ženám neustále podsouváno to, co souvisí s jejich tradičními úkoly."

Marie Koucká tak v ženském časopise Eva v roce 1904 napsala: Domáhání se žen o volební právo mám za věc zbytečnou, neoprávněnou a skoro bych řekla škodlivou. Místo pro ženu je hlavně rodina, a nikoliv zápas v politickém světě! - A poslanec Říšské rady Julius Ofner šel v roce 1906 ještě dál: Nejdříve bude nutné zavést brannou povinnost pro ženy, povinné charitativní služby v nemocnicích, chudobincích, sirotčincích a další povinnosti pro dívky mezi jejich 19. a 23. rokem, aby si volební právo zasloužily!

Podle Jitky Gelnarové odpůrci volebního práva žen argumentovali hlavně dělbou rolí mezi mužem a ženou: "Máme tu muže, který má být tím veřejným činitelem, má živit rodinu a má se angažovat ve veřejné sféře. A žena má zůstat v soukromí. Má být především matkou, hospodyní, má pečovat. A ve chvíli, kdy dáme ženám volební právo, dojde k jakémusi převrácení řádu, který funguje a zajišťuje stabilitu společnosti. Byly tady i velmi problematické argumenty toho typu, že ženy mají menší mozek, argumentovalo se jakousi biologickou nedostatečností. To ale v českém prostředí rozhodně nebylo silné. V českém prostředí ale máme specifické argumenty, že kdyby ženy měly volební právo, tak by volily zpátečnicky. Volily by například klerikály. Toto je specificky české."

Rakouská ústava z roku 1861, foto: Wikimedia Commons, CC0
Ženy, které usilovaly o volební právo, tak musely bojovat s konzervativním veřejným míněním, nedůvěrou, podceňováním a často i výsměchem společnosti. Proti nim však stál i velmi složitý volební systém. V rakouském mocnářství se volilo jednak do Říšské rady a jednak do zemských sněmů. Právo volit bylo přitom omezeno daňovým censem. Volit mohli pouze muži, kteří do státního rozpočtu odváděli daně v určité výši. Z voleb tak byli prakticky vyloučeni všichni nemajetní občané. Voliči byli navíc podle svého sociálního původu nebo postavení rozděleni do tzv. kurií. Všechna tato složitá pravidla se ovšem netýkala žen, s nimi jako s voličkami zákonodárce vůbec nepočítal. Volby do českého Zemského sněmu probíhaly zase jinak. Zde se ženy, které splnily podmínky věku a daňového censu, voleb zúčastnit mohly. Umožnila jim to paradoxně rakouská ústava z r. 1861.

"Díky formulaci zákona, že každý rakouský občan může volit, tak ženy, které splňovaly podmínky dané zákonem, tedy odváděly určité penzum daní, a tím splnily daný census, mohly volit. Volební právo v monarchii bylo nesmírně komplikované. A pokud jsme u těch komplikací, tak problémy v Čechách nejsou ty poslední. Každá zemská vláda měla nejenom své zemské zřízení, ale i svůj volební zákon. A tyto volební zákony se v různých paragrafech lišily. Výhodu, kterou měly ženy v Čechách, už třeba neměly ženy na Moravě ani ve Slezsku. A netýkalo se to ani dalších korunních zemí," vysvětluje Jana Malínská.

Ženy v Čechách se volebního práva domohly díky právní kličce

Jitka Gelnarová, foto: Tomáš Vodňanský, archiv ČRo
I v českých zemích však ke konci 19. století boj za volební právo žen nabýval na síle. České ženy ovšem podle Jitky Gelnarové volily jiné formy boje než například americké sufražetky, které za své právo často demonstrovaly:

"Pro české ženské hnutí, i když už nemluvíme jen o sociální demokracii, ale i o měšťanském ženském hnutí, to nebylo natolik typické. Na rozdíl třeba od britského nebo amerického hnutí za volební právo žen se neodehrávalo tolik venku. Odehrávalo se mnohem více uvnitř. Byly to různé schůze, z velké části petice, různé deputace posílané za poslanci. To souviselo i s tím specifickým kontextem a velmi komplikovanou situací volebního práva. Některé ženy tu už volební právo měly, některé ženy ho neměly, hledaly se různé díry v zákoně, takže tomu spíš odpovídal jiný typ strategií, než byly demonstrace na ulici. V roce 1905 se ale rozhořely velké boje za tzv. všeobecné rovné volební právo, do kterých se aktivistky za volební právo žen velmi silně zapojily. A samy ten boj skutečně vnímaly jako boj za právo všech, mužů i žen. Na konci roku 1905 pak proběhly velké demonstrace, které svolala sociální demokracie. A ačkoliv sociální demokracie volební právo žen měla v programu, nikdo z řečníků během demonstrací volební právo žen nezmínil. A to byl pro ženy důležitý moment, aby začaly fungovat samostatně a samy bojovat za volební právo žen."

Františka Plamínková, foto: archiv Národního muzea
Jednou z největších aktivistek za volební právo žen se stala Františka Plamínková. Dcera ševce vystudovala pražský učitelský ústav a sama učila na různých školách. Byla mimořádně nadaná, zajímala se o filozofii, právo, sociální otázky, ženská práva, psala články i brožury, byla vynikající řečnice, uvádí Jitka Gelnarová.

"Františka Plamínková byla skutečně výjimečnou osobností. Byla to žena, která od přelomu 19. a 20. století bojovala za práva žen, za volební právo žen, ale taky proti celibátu učitelek. Ona sama byla učitelkou, která se nikdy neprovdala. Jejím celoživotním tématem byl boj za práva žen a za zlepšení postavení ženy, což dělala nejprve jako aktivistka a po vzniku republiky jako politička a senátorka. I samotné volební právo pro ni byl další způsob, jak bojovat za práva žen efektivněji."

A právě Františka Plamínková dokázala využít určité díry v zákoně, konkrétně ve znění rakouské ústavy z r. 1861. Vycházela přitom ze zásady, že co není zakázáno, je dovoleno. Díky tomu se jí po složitých jednáních s právníky podařilo zajistit ženám pasivní volební právo, tedy právo být voleny do zákonodárných sborů. Pokračuje Jana Malínská:

"Františka Plamínková jednala s právníky nejrůznějších stran. A ti jí potvrdili, že na základě formulace zákona 17 z roku 1861 ženy, které jsou státní občanky monarchie, mající třicet let a bydlící v daném prostoru, a navíc mající volební právo do českého Zemského sněmu, se mohou účastnit pasivní volby. První pokus byl v roce 1908, toho se účastnila Karla Máchová, Marie Tůmová a Božena Zelinková. Ta ale během kampaně odstoupila."

První českou poslankyni odmítli vpustit do budovy sněmu

Ovšem první ženou, která byla do českého Zemského sněmu skutečně zvolena, se stala až v roce 1912 Božena Viková Kunětická.

Božena Viková Kunětická, foto: Jan Nepomuk Langhans, Wikimedia Commons, CC0
"Ta se stala naší první poslankyní, i když do českého Zemského sněmu, do regionálního parlamentu. Nikdy ale nevstoupila do poslaneckých lavic. A to z toho důvodu, že tehdejší pravidla zakazovala ženám vstup do budovy sněmu. A tehdejší místodržící Thun ji nepustil do budovy. Byla z toho velká aféra. Na jedné straně tu máme zvolenou ženu a na druhé straně tu máme protireakci, která byla v českém ženském hnutí i v národním hnutí vnímána a prezentována jako ukázka rakouského zpátečnictví," vysvětluje Jitka Gelnarová.

Potrvá ještě osm let, nežli se české ženy dočkají plného volebního práva, tedy práva volit i být voleny. Mezitím proběhne první světová válka, během které dokázaly, že rozhodně nejsou méněcenné a že dokáží nahradit muže, kteří odešli na frontu. Rozpadla se rakouská monarchie, která ženám ve volebním právu bránila nebo je jim jen váhavě umožňovala. Teprve Republika československá ženám ve své ústavě z roku 1920 přiznala plné volební právo. V té době však už v Ústavodárném shromáždění, které vzniklo v roce 1918, zasedalo hned několik žen.

"To souvisí s tím, jak se nový československý stát definoval. Definoval se jako pokrokový, demokratický, jako něco, co se vymezuje vůči tomu starému. Monarchie byla vnímána jako nedemokratická a jako zpátečnická. A součástí sebedefinice nového československého státu byla i rovnost muže a ženy. To bylo vnímáno jako ukázka české pokrokovosti, takže volební právo žen bylo něčím samozřejmým,"

uzavírá Jitka Gelnarová. Zbývá jen dodat, že výstava v Národním památníku na pražském Vítkově, která mapuje boj za volební právo žen, potrvá až do prosince letošního roku. Návštěvníci se tu seznámí i s řadou dokumentů, knih, článků, fotografií i například osobních předmětů Františky Plamínkové, které tento boj přibližují.

Výstava Za volební právo žen, foto: archiv Národního muzea

Výstavu Za volební právo žen připravily: Národní muzeum v Praze, Masarykův ústav a Archiv AV ČR a Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové. Akademie věd ČR výstavu podpořila v rámci Strategie AV21.