Občanskou společností proti korupci

r_2100x1400_radio_praha.png

Česko patří v rámci Evropy mezi země s nadprůměrnou korupcí. Vyplynulo to z průzkumu mezinárodní organizace Transparency International, která zjišťuje tzv. Index vnímání korupce. Jak uvádí Zdeněk Vališ, sestavování žebříčku zemí podle míry korupce nemusí být zcela objektivní, což ale nic nemění na faktu, že korupce v Česku je fenomén s historickými kořeny.

Česko řadí Transparency International do skupiny, kde je ještě Řecko, Itálie, Polsko a Litva. Index míry korupce je ovšem sestaven z více výzkumů založených na rozdílných metodikách. Odborníci například uvádějí, že objektivně lze odhadnout, jak je v té které zemi rozšířena korupce, srovnáním podílu šedé a černé ekonomiky na hrubém domácím produktu. A jak uvádí třeba analytik Conseq Finance Petr Zahradník, v Česku tento podíl činí 12 až 15 procent, zatímco v Polsku 25 procent a v Maďarsku jen o něco méně. Přitom ale Maďarsko je podle Transparency International zařazeno do skupiny zemí s nižší mírou korupce. Z dlouhodobých průzkumů Transparency International rovněž vyplývá, že korupce v Česku spíše přibývá. Z devadesáti hodnocených zemí zařadila organizace Česko v roce 1997 na 27. místo, letos už na 42.

Nad tímto hodnocením vyjadřuje pochybnosti řada ekonomů. Například Pavel Sobíšek, hlavní ekonom Bank Austria Creditanstalt tvrdí, že za poslední dva roky se, pokud jde o korupci, naopak zlepšil obraz České republiky ze strany zahraničních investorů. Ať tak či onak, asi nemá smysl se dohadovat o tom, jaké místo v žebříčku míry korupce Česku reálně patří. Jisté je, že ke skandinávským zemím, kde je korupce prokazatelně minimální, má Česko zhruba stejně tak daleko, jako k Rusku či některým asijským zemím, kde korupce přímo kvete. Otázkou samozřejmě je, zda se má Česko spokojit s pozicí někde uprostřed mezi oběma póly. Podle sociologa Pavla Friče byly Čechy proslulé korupčními skandály už za Rakouska-Uherska. Ve své knize Korupce na český způsob Frič uvádí, že například čtvrtina české populace závidí lidem, kteří berou úplatky. Na základě průzkumu dochází Frič k názoru, že normální občané neodsuzují korupci jako takovou, ale hlavně tu, do které se nemohou zapojit. Občané se prý pohoršují nad domnělou korupcí poslanců, soudců a ministerských úředníků, ale zřejmě jen z toho důvodu, že jejich konkrétní pomoc nebudou nikdy potřebovat.

Děkan Fakulty sociálních věd University Karlovy Zdeněk Mlčoch se zase na korupční fenomén dívá z jiného úhlu. Chování mnohých českých podniků a podnikatelů v uplynulých deseti letech má podle něj svůj předobraz v dobách minulého režimu. Tehdy hrály neformální vazby založené na klientelistickém principu často důležitější roli než smluvní vztahy. Podniky musely svou pozici hájit formami, které, jak říká Mlčoch, nesnesly denní světlo, a úplatky směřovaly k té vrstvě komunistické nomenklatury, která určovala ceny, rozdělování surovin a psala rezortní plány. Závěr je tedy vcelku logický. Stála-li celá československá ekonomika ještě před deseti lety na korupci, sotva se mohlo tolik změnit mávnutím kouzelného proutku polistopadové reformy. V diskusi o korupci zazněl i jeden nekonvenční názor. Z hlediska pravidel volné soutěže a rovné příležitosti pro všechny prý korupce, tedy finanční kapitál, není možná tak nemravná, jako využívání protekce, tedy sociálního kapitálu představovaného vlivnými rodinnými známostmi. Peníze si lze vydělat, ale vlivnější rodiče získá člověk těžko. Protekce je pevností ustálených společenských hierarchií.

K tomuto jistě pravdivému tvrzení je ovšem nutné dodat, že poptávka po strýčcích není vůbec jen českou specialitou. Konstatování skutečností přirozeně nedává odpověď na otázku, jaký způsobem by se mělo Česko posunovat po žebříčku nahoru směrem ke skandinávským zemím. Zmíněný sociolog Pavel Frič soudí, že situace není až tak kritická. V Česku existuje v politice vůle korupci pojmenovat a postihovat. Frič prý nepostřehl rezignaci, přestože veřejnost žije v zajetí klientelistické vize života. Většina odborníků zastává názor, že východiskem z tohoto bludného kruhu je pouze rozvoj silné občanské společnosti. Právě o ní by mohli politici opřít svůj dosud málo účinný boj s korupcí.