Oběťmi týrání jsou možná až desetitisíce dětí

Českou veřejností otřásl případ týrání osmiletého chlapce z jihomoravské rodiny, kterou obklopuje několik záhad. Barvité popisy okolností, které publiku začaly okamžitě nabízet česká média, by ale neměly odvést pozornost od toho, že možná méně sofistikovaně, ale stejně krutě jsou týrány tisíce, ne-li desetitisíce dětí v Česku.

Klára Mauerová (vlevo) se svou svěřenkyní, foto: ČTK

Obrazovky českých televizních stanic už dávno ovládly americké, německé, britské, francouzské a pak i kanadské kriminálky, v nichž se mnohdy řeší a barvitě popisují případy mučení a týrání, kde oběťmi jsou nezřídka děti. Minulý týden se ale jeden z krutých obrázků přestěhoval z nočních hodin do hlavních vysílacích časů všech stanic. V Kuřimi u Brna matka svého osmiletého handicapovaného kluka snad i několik měsíců zamykala do stísněného pokoje bez oken, kde nahého a spoutaného hocha se zalepenými ústy sledovala kamerovým systémem.

K neúplné rodině se přitom váže několik záhad: matce byla svěřena do péče také holčička, jejíž pravá identita zůstává neznámá a o které se neví, kde se vzala. Dívka, která prý trpí těžkou sociální fobií s rysy autismu, pak neméně záhadně zmizela z dětského krizového centra, kde byla umístěna po zatčení matky. Žena přitom studovala speciální pedagogiku a v budoucnu měla pracovat s postiženými dětmi. Její chování nejbližší příbuzní v nejlepším případě přehlíželi, v horším kryli, a možná se na něm někteří i podíleli, podezření padá zejména na její sestru.

Dětské krizové centrum Klokánek, foto: ČTK

Zde se nabízí úvaha doktorky Alexandry Fraňkové z dětského krizového centra o možné motivaci ženy: "Můžeme tady zvažovat těžkou poruchu osobnosti matky. Můžeme zvažovat i to, že sama byla v dětství nějakým způsobem týrána, zanedbávána, neumí v podstatě ty výchovné prostředky využívat."

Kromě šokujících obrázků nahého týraného kluka se na veřejnost dostal protokol z jeho výpovědi. Případ tak vyvolal mimo jiné debatu, zda média nezašla příliš daleko a zda nenabízela detaily hraničící s voyerstvím. Podle Moniky Šimůnkové z Nadace Naše dítě to ale nakonec mohlo mít svůj pozitivní význam: "Obecně, když se nad tím zamýšlím, tak je dobře, že například tento záběr se objevil v televizi. Protože jedině takovéto záběry opravdu lidmi otřesou tak, že si uvědomí, že tyto věci se dějí a že nad tím začnou opravdu přemýšlet. Že to může být i třeba u jejich sousedů a že se třeba budou snažit opravdu nebýt anonymní a přemýšlet o tom, jak pomoci a zda mohou pomoci."

Zjištěných případů totiž nejsou desítky nebo stovky, ale tisíce. A neodhalených případů by mohlo být v celém Česku mnohem víc, údajně až čtyřicet tisíc, říkají odhady.

Klára Mauerová podezřelá z týrání syna, foto: ČTK

"Samozřejmě nejsou ověřitelné. Ono když si vezmeme ty oficiální statistiky, které má například ministerstvo práce a sociálních věcí nebo policie, tak ta čísla jsou samozřejmě daleko menší. Ale jsou to pouze oficiální statistiky, které evidují opravdu ty případy, které se dostanou na úřady. To znamená jestli ministerstvo práce a sociálních věcí eviduje třeba za minulý rok nebo za rok 2005 zhruba necelé dva tisíce případů týraných a zneužívaných dětí, tak je to opravdu jenom zlomek toho, co se děje ve skutečnosti. A to do toho nejsou započteny děti zanedbávané,"říká Monika Šimůnková, právnička Nadace Naše dítě. Ta už přes rok a půl organizuje kampaň "Stop násilí na dětech!"

"Tyto případy násilí na dětech, týrání dětí, se dějí. Dějí se v rodinách a dějí se velmi skrytě. A my se snažíme právě oslovovat veřejnost všemi možnými způsoby, aby si všímala, abychom si všichni všímali, nejen v našem sousedství, ale třeba i učitelé ve školách. Protože ty děti když doma nemají to zázemí, tak by si aspoň učitelé měli všímat toho, že ty děti nejsou v pořádku a že se něco děje. O to složitější to mají děti handicapované nebo děti, které třeba do té školy denně chodit nemusí. Takže to by měl být třeba úkol o to větší pro sociální pracovníky tyto děti kontrolovat daleko více."

Ale pomoci může každý z nás, říká Monika Šimůnková.

Foto: ČTK

"Je několik způsobů, co mohu udělat. Obrátit se na policii, to je možná pro mnoho z nás ten nejtěžší způsob. Takže já bych spíš poradila, že se každý může - i anonymně - obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dítěte na příslušném obecním úřadě nebo městském úřadě a tam to nahlásit, přičemž zdůrazňuji, že sociální pracovníci mají povinnost mlčenlivosti o člověku, který nahlásil ten případ. A ta další možnost, která je také, myslím, dost přijatelná, je obrátit se na nestátní organizace, které se zabývají ochranou dětí. Těch si myslím že dneska už je poměrně hodně a všechny mají své tísňové linky, na které když se tito lidé obrátí, tak jim určitě bude porazeno a pomoženo a budou moci konzultovat, co dělat."

A jak pomáhá nebo by mohl pomáhat stát? Nebo kde jsou naopak jeho slabá místa?

"U nás těch sociálních pracovníků není dostatek na to, aby mohli důkladně prošetřovat situaci v každé rodině, kde je to zapotřebí. Anebo nemají takový prostor, jaký by měl být opravdu každé té problémové rodině nebo problémovému dítěti věnován. Další problém je to, že je tady trošku nekoordinovanost spolupráce mezi těmi dotčenými orgány."

Zástupkyně ředitelky Nadace Naše dítě Monika Šimůnková přesto vidí za dobu úřadování současného ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase mnoho pozitivních věcí, které se už udály a které byly do budoucna navrženy.

Ministr už o víkendu v České televizi slíbil sjednotit sociálně-právní ochranu dětí z úrovně obcí a krajů do celostátního systému a prohloubit spolupráci orgánů činných v trestním řízení se sociálními, školskými a zdravotnickými orgány. "Také chceme rozjet program většího vzdělávání a informování těchto jednotlivých složek, aby si uvědomili, že tento problém tady je, že není vůbec ojedinělý, že se vyskytuje a že jde opravdu napříč naší společností," připomíná ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas.