Objevila se další pamětnice rozhlasové noci na 21. srpna 1968

Už brzy si budeme připomínat významný den moderní historie československého státu: noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy armády Varšavské smlouvy přijely do naší země znovunastolit komunistický pořádek. Významnou roli v těchto událostech sehrálo tehdy nejsilnější médium - rozhlas. Odvysílal nesouhlasné stanovisko ústředního výboru strany k okupaci, pomáhal udržet mezi občany postoj pasivní rezistence. Paní Libuše Svobodová pracovala jako samostatná technička na vysílání a osudnou noc strávila v budově rozhlasu. Rozhovor s ní natočil Vilém Faltýnek.

Objevila se další pamětnice rozhlasové noci na 21. srpna 1968

Praha, srpen 1968

V srpnu 1968 jste působila na které stanici?

"Byla jsem na Vltavě [správně Československo II., pozn. red.]. Ale my jsme se střídali, protože Československo [míněna Praha, pozn. red.] vysílalo celou noc, Vltava končila v 11 večer, tak jsme na noc chodili vypomáhat. Šli jsme si třeba na dvě hodiny zdřímnout a v tu chvíli, kdy přišla ta zpráva, jsem byla v noclehárně. Byli jsme tam snad půl hodinky a najednou telefon, asi tak v jednu, tak jsme vylítli, přišli nahoru a tam byl v hlasatelně Vladimír Fišer a ten to hlásil.

Ještě tam v baráku Rusáci nebyli. Jenže v baráku bylo taky plno všelijakých našich divných lidí. No ale nechali nás vysílat. Pak se zjistilo, že milej pan Hoffman, kterého právě teď zavřeli, nechal vypnout vysílače. V půl páté už se potom začalo vysílat z náhradního studia. Jak byla galerie v rozhlase, naproti Studiu 1, tak nad tou galerií bylo Studio 7. To bylo utajené, že ho nemohl nikdo, kdo rozhlas neznal, najít. V půl páté už nešel začátek vysílání z našich pracovišť, ale odsud.

Když tam kolem osmé byli vpuštěni vojáci, stáli tam po chodbách, v každém rohu dva, svým způsobem chudáci, když se na ně člověk podíval, viděl, že jsou to špinaví, hladoví kluci, kteří vůbec nevědí, kde jsou. On se s nima nikdo moc nebavil. Ještě jsme se jim tam rusko-česky snažili říkat, jak to, že přišli střílet do našich lidí, když tátové nás osvobozovali? Ty tanky přijížděly k Muzeu, já jsem se dívala z třetího patra do ulice, protože už jsme měli vlastně volno, už jsme nevysílali. První výstřel padl do domu na rohu proti rozhlasu. Pak začali střílet na rozhlas. Když se to na mě začalo z okna sypat, tak už jsem se přestala dívat."

Ti vojáci nevěděli, že se vysílá dál?

Srpen 1968, před budovou Českého rozhlasu

"No museli to vědět. Redaktor Jezdinský chodil po chodbě s malým rádiem a dával jim poslouchat, protože se vysílalo i v ruštině pro ruské vojáky. Naši hlasatelé jim rusky říkali, že tady žádná kontrarevoluce není."

Jak se vůbec ti sovětští vojáci dostali do budovy?

"Normálním vchodem ne, protože tam bylo plno esenbáků i normálních civilistů a ti by tam nikoho nepustili. Vedle rozhlasu byla taková dřevěná staveništní ohrada a z toho staveniště byl vchod bočními dveřmi do přízemí. Pustil je tam Luboš Šimek, který tehdy pracoval na zahraničním vysílání, na jejich přepojovači. Já jsem šla až po poledni pryč z baráku. Protože předem do Vinohradské se nedalo, tak jsme šli do Balbínky, a byl krásný slunečný teplý den a já měla dojem, že se nám to počasí vysmívá, jak jsme to dopadli...!"