Obluda nebo skvost?

Nákupní dům Tesco na Národní třídě v Praze
0:00
/
0:00

Vlnu diskusí vyvolala informace, že společnost Tesco Stores Česká republika si vyžádala - a také dostala - povolení k demolici obchodního domu, původně postaveného pod názvem Máj na Národní třídě v Praze. Firma záhy přišla s prohlášením, že jí jde pouze a výlučně o rekonstrukci, z řad historiků architektury se objevil návrh prohlásit stavbu kulturní památkou.

Český provozovatel hypermarketů Tesco sice nepopírá, že požádal o povolení k zásahu, umožňující i demolici objektu na Národní třídě v Praze. Ústy své mluvčí Jany Matouškové ale sděluje, že rozhodně nehodlá bývalý obchodní dům Máj bourat, pouze připravuje jeho úpravy, v nejbližší fázi dokonce jenom v interiéru.

"V budoucnu, v horizontu několika let, bychom chtěli i nadále ten obchodní dům přizpůsobovat přáním a požadavkům našich zákazníků, modernizovat ho, představit tam nová oddělení, představit lepší uličky, lepší navigaci a kvalitnější zákaznické služby."

Historik architektury Rostislav Švácha si myslí, že tento obchodní dům "patří nepochybně k nejvýznamnějším příkladům české architektury 70. let 20. století" a ve snaze předejít případnému nevhodnému zásahu či snad zbourání minulý týden podal na ministerstvo kultury návrh na prohlášení stavby za kulturní památku.

Jeden z autorů projektu, architekt Martin Rajniš, je návrhem samozřejmě polichocen. Jako spoluautor jej ale nechce komentovat, jen připomíná humorný paradox:

"Dost dobře si pamatuji, jak byli památkáři naprosto zděšeni, když viděli náš návrh tohoto domu, jak nás za to z duše nenáviděli. Při vší úctě, já si z nich nedělám ani legraci, ani to nezlehčuji, ale považoval bych to za takovou lehkou komiku střední Evropy. Ale kdo říká, že nežijeme v komickém světě? Kdo říká, že všechno musí být smrtelně posvátný?"

Je tedy obchodní dům v rohu Národní třídy a Spálené ulice obludou nebo architektonickým skvostem? Názor Rostislava Šváchy, byť možná v jemnější podobě, sdílí i historik umění a architektury Pavel Panoch. Architekt Zdeněk Lukeš by sice za tímto domem neplakal, ale určitě by jej ani nenavrhoval bořit. Zdůrazňuje jen, že budova z první poloviny 70. let Pražanům, k srdci moc nepřirostla. Samotný architekt Martin Rajniš by rozhodně viděl v Praze lepší kandidáty na bourání, i když se s odstupem doby dívá na svůj výtvor s nadhledem.

"Jak se člověk vyvíjí, tak samozřejmě se s ním vyvíjejí i názory na to, jak se mají stavět domy. Teď bych ten dům, kdybych měl šanci to znova dělat s Johnem Eislerem a s Mirkem Masákem, tak určitě by jsme ho udělali jinak. Ale to neznamená, že se za ten dům stydím nebo že by měl být zbořen nebo postaven jinak. Ve své době představoval určitý názor k normální architektuře. V té době ještě to bylo jen pár let po tom, co dozněl socialistický realizmus."