Od rýmů k myšlence a gagu

Jiří Weinberger
0:00
/
0:00

Jiří Weinberger je básník příležitostný, nicméně soustavný. Od roku 1995, kdy debutoval sbírkou veršů pro děti Povídá pondělí úterku, vydává nové a nové sbírky. Jedním z motorů jeho tvorby je jistě i literární kabaret, který s kroužkem přátel provozuje a pro nějž píše další a další texty. Nejnovější sbírka Jiřího Weinbergera Antianalfabetikum je útlá, ale plná dalších originálních, technicky bravurních, vtipných a chytrých veršů.

Jiří Weinberger
Ve studiu Radia Praha vítám Jiřího Weinbergera, autora - a teď se možná dostaneme k prvnímu problému - nonsenové poezie...

"Ne..."

...nebo minimálně nonsenovou poezií inspirované poezie.

"Já to slovo nemám rád, protože řada lidí si představí dětské žvatlání, které se někomu přes pubertu propasírovalo do dospělého věku. Proti slovu nonsens nic nemám. Ale hned vím, co si většinový posluchač představí a pak hned proti tomu slovu něco mám."

Nebyl by tím charakteristickým prvkem spíš příklon k jazykové grotesce?

"Slovo groteska mám v tomhle kon textu radši, což je dáno tím, že je to poezie hodně postavená na rýmech. Doufám že nových, které člověka zaujmou. Což neznamená, že co se rýmuje, hned napíšu. Maximálně to napíšu a hned vyhodím. Ale když se ukáže, že ta zvláštní okolnost, že se něco s něčím rýmuje, vede k tomu, že člověka napadne něco, co by člověka jinak nenapadlo, pak to může žít dál. Dost věcí se musí zahodit, protože rýmují se holinky a hodinky, ale vymyslete na to něco, co by někoho dál zajímalo."

Tedy rým sám o sobě není ještě zárukou myšlenky nebo gagu...

"S gagem je to tak, že se jako na kruhovém objezdu musí sejít minimálně dvě, ale raději více silnic nebo myšlenek. když se sejde jen jedna myšlenka, tak to gag pravděpodobně nebude."

My se scházíme nad sbírkou Antianalfabeticum z nakladatelství Baronet, je to útlý svazek, je v něm jen 33 básní...

"Bylo toho víc, ale vždycky je dobré vyhazovat, co ještě není hotové. To číslo 32 je taky počet zubů. Ne u každého, ale původně u každého. Tak jsem si říkal, že třeba to má nějaký smysl, i když ho neznám, a ta sbírka má 32 básní."

Aby to dokázalo do skutečnosti trochu kousnout...

"Aby to čtenář dokázal skousnout."

Kdyby Ogden uměl česky
Kdy tyhle básně vznikaly?

"Skoro všechny v posledních letech, ro není krátká doba, 160 týdnů. Skoro všechny vznikly po poslední knize Kdyby Ogden uměl česky."

To byla kniha překladů amerického básníka Ogdena Nashe.

"Abych to tedy kvantifikoval, když už jsme u těch čísel, tři z těch 32 jsou starší, jedna dokonce mnohem a mnohem starší. Ta která začíná: Má milá se mi dívá/ čím dál více po klice... Překlad Ogdena Nashe vznikl velice rychle. Já jsem poprvé v životě zkusil překládal a natolik mě to chytlo, že jsem od toho v podstatě moc nevstával. To vzniklo během dvou tří měsíců."

Ty knihy, které předcházely před Ogdenem Nashem, totiž Ach ty plachty, kde je mám a Kroky po krách, to jsou knihy textů psaných pro kabarety. Kdo čte v Antianalfabetiku verše jako Jedna baba pije kafe/ druhá baba čaj/ dědek bafá/ baba blafe/ Hraj muziko hraj... To je báseň tak výrazně rytmická, že se nabízí otázka, jestli i ty texty z Antianalfabetika jsou určeny pro další scénické zpracování.

"Tohle je písnička, kterou už rok hrajeme. Taková odrhovačka, něco mezi... a teď nevím mezi čím a čím. je strašně rychlá, uřvaná, shazuje sama sebe. A řekl bych, že v téhle knížce je trochu výjimečná, takové věci tam nejsou. Ona je tam jako určitá protiváha tomu mottu, které je strašlivě vážné, těm prvním dvěma řádkům na začátku..."

Tedy: Nechlubím se cizím peřím/ že umírám neuvěřím.

"Ano. Nash napsal údajně nejkratší rýmující se báseň na světě: candy is dandy/ but liquor is quicker. A já jsem se pokusil s tím řekněme soutěžit, napsat jetě kratší báseň. Což se mi nepodařilo, ale poměrně krátká je taky. Ale ta jeho je legrační, ta moje ne. A když se vrátíme k začátku, já myslím, že Nechlubím se cizím peřím je groteskní báseň, možná i nonsensová, ale úplně jiná, než jak si řadový posluchač nonsens představí. Já pevně doufám, že to pořád ještě patří do groteskní kategorie, ale žádná sranda to není."

Je tam skutečně i jakési vážné sdělení a proto jsem použil v úvodu ten obraz "kousnout do skutečnosti".

"Já mám totiž dojem, že namalovat hranice kolem pojmu humor, není možné, že to je rozplizlý oblak, jehož molekuly se dají najít i místech, kde bychom humor vůbec nečekali."

Ve sbírce je někde na prvních stranách báseň: Svědek očitý/ svědek ušitý/ svědek chuťový/ leží ve křoví// Čára na dlani/ do tmy uhání/ svědek ve křoví/ už nic nepoví... Nemohl jsem se při čtení zbavit pocitu, že je to jakási hra s Kloboukem ve křoví Voskovce a Wericha. Jak je to ve skutečnosti?

"Vzpomněl jsem si na tuhle písničku, když jsme to psal. Ale kromě toho, že jsem doufám neukradl žádné rýmy, je hlavní rozdíl jeden: Na ten text už existuje melodie, kterou jsem ještě neslyšel, ale doufám, že bude veselá. Já bych to totiž nechtěl ponořit pod deku nějakého blues nebo depresivní nálady. Doufám, že bude veselá, a budu-li to zpívat já, budu to zpívat s vážnou tváří."