Odškodnění obětem sovětské okupace Československa

Oběti sovětské okupace z let 1968 až 1991 se zřejmě dočkají odškodnění. Počítá s tím návrh zákona, který nedávno schválila Poslanecká sněmovna. Proč se muselo na tento krok čekat tak dlouho? To je první otázka z těch, které Josef Kubeczka položil dnešnímu hostu rubriky Česko v komentáři, komentátorce Lidových novin a bývalé disidentce Petrušce Šustrové.

Srpen 1968

"Já myslím, že to je taková úplně zásadní politická věc. Prostě německá okupace a válka, to byli nepřátelé, to byla okupace. Sovětská okupace však zřejmě byla pro velkou část politiků těžko politicky překousnutelná, že to také byli nepřátelé, že to byla okupace, že to byla invaze, že to skutečně nebyla bratrská pomoc. Dvacet let museli lidé opakovat, že to vlastně bylo potřeba, že tady byl ohrožen socialismus a všechny podobné řeči, které naštěstí mladší generace už ani nemůže pochopit a ani nezná. Já myslím, že to lidem vešlo do krve daleko hlouběji než jsou ochotni si připustit. A proto si myslím, že odškodnění obětem sovětské okupace bylo něco, co nebylo tak úplně košer pro velkou část politického spektra. Je to smutné a je to ostuda, ale já myslím, že když je to napraveno, tak bychom měli s důvěrou hledět vpřed."

Jak se Vám zamlouvá výše odškodnění - 150 tisíc korun pro pozůstalé obětí, 30 tisíc pro nejlehčeji zraněné?

"Víte, není to moc peněz, ale když se podíváte, jak soudy odškodňují lidi, kterým třeba vlak ujel nohu nebo podobně, tak si myslím, že ta čísla jsou zhruba odpovídající. Prostě pojišťovny i stát v roli odškodnitele si našich těl příliš neváží."

Proti odškodnění obětí sovětské okupace Československa byli komunističtí poslanci, kteří mimo jiné argumentovali tím, že nějaké kompenzace už tyto oběti dostaly. V této souvislosti se ale nabízí otázka, kterou si položili i někteří spolutvůrci tohoto odškodňovacího zákona - dá se vůbec vyčíslit cena lidského života?

Srpen 1968

"No, to je tak trochu to, na co jsem narazila. Podívejme se na různé pojišťovny, abychom to nebrali jenom z té tragické stránky, kde odškodnění není předem předpokládané, vlastně nevyžádatelné do platnosti zákona. U pojistné události je to ale běžné a takové až tragikomické. Jak za část člověka, tak za lidský život jsou peníze, které přece nemohou nahradit živou bytost. Na druhé straně mohou významně ulehčit osud pozůstalých, pomoci dětem, atd.."

Když už jsme u peněz, zastavme se u jednoho paradoxu. Vy jste se aktivně účastnila práce v disentu a víte dobře, jak vypadaly výslechy v podání příslušníků pořádkové či státní policie. Jak je možné, že dnešní důchody těchto tehdejších trýznitelů jsou mnohem vyšší než penze jimi trýzněných disidentů?

"To je takový smutný problém, který nejvíc ze všeho souvisí s kontinuitou práva. Jestliže ti lidé sloužili v době, kdy jim zákon o služebním poměru stanovil všelijaké peníze za výsluhu let a odchodné, odškodné a já nevím, co všechno, to ani nemá smysl vyjmenovávat, prostě různé příplatky a vylepšení důchodů, tak existuje-li právní kontinuita, není možno toho člověka v budoucnosti posuzovat přísněji než podle zákona, který platil, když on tu věc udělal. V tomto případě, když v té službě byl. No a protože Parlament nebyl ochoten sáhnout k odebrání oněch výhod, výsad, tak to dopadlo, jak to dopadlo. To je ale opravdu otázka daleko hlubší. To není věc vůle nebo nevůle ministrů vnitra, a to neříkám proto, že jsem na tom vnitru také chvilku seděla. To je zásadní politická otázka, zda je možné, aby do minulosti platily zákony, které neplatily ve chvíli, kdy se ta minulost odehrávala. A obávám se, že taková retroaktivita práva je pro dnešní právní vědomí v podstatě celého civilizovaného světa nemožná. Jiná věc je, že například v norimberských zákonech se k tomu sáhlo, protože spojenecké velmoci, které zvítězily ve válce, se na ní dívaly jako na něco, co bylo naprostým vybočením z mezí lidskosti, na něž nelze uplatňovat normální zákonné normy. My jsme po listopadu 1989 takto na komunismus nepohlíželi."

U mikrofonu Radia Praha byla komentátorka Lidových novin Petruška Šustrová.