Ohlédnutí za Pražským jarem
Celkem jsme mohli být v průběhu letošního, v pořadí už 57. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro svědky 51 koncertů. Konalo se také tradiční matiné s výběrem ze skladeb Antonína Dvořáka a Josefa Suka v Křečovicích, a osm představení divadelní řady.
Pražské Národní divadlo uvedlo například Smetanovu "Čertovu stěnu" v režii Brita Davida Poutneyho, Janáčkův "Osud", který nastudoval Američan Robert Wilson, nové zpracování Mozartovy "Figarovy svatby", jež se na repertoár "zlaté kapličky nad Vltavou" vrátila po sedmadvacáté, či balet věnovaný životnímu jubileu jednoho z největších současných choreografů, českému rodákovi a dlouholetému uměleckému šéfovi Nizozemského tanečního divadla Jiřímu Kyliánovi. Státní opera Praha přinesla světovou premiéru hudebního díla současného norského skladatele Trygve Madsena "Circus Terra", a ve výčtu mimořádných událostí, mezi něž patřily i tři večery hostujícího tchajvanského tanečního divadla s inscenací "Moon Water" na hudbu Johanna Sebastiana Bacha, které se uskutečnily ve společné koprodukci Pražského jara s festivalem Tanec Praha ve dnech 5. až 7. června v Divadle na Vinohradech, by se dalo pokračovat. Hlavním letošním tématem, jak připomíná ředitel Pražského jara Roman Bělor, byla hudba Stravinského...
"Záměr byl obhájit Igora Stravinského jako skutečně novodobého klasika, který už je v Čechách jako takový respektován. To se, myslím, podařilo, jednak díky tomu, že příznivci hudby prokázali, že pro ně tento autor již není nějakým experimentem, na druhé straně tím, že se podařilo dramaturgii poměrně uvážlivě sestavit tak, že autoři skutečně novodobí a možná experimentální na tom festivalu byli také obsaženi. Tím srovnáním právě s tou ryzí soudobou hudbou se ukázalo, že Stravinskij je skutečně klasikem a ne něčím novým, čeho se musí někdo buď bát anebo k tomu přistupovat s nějakým ostychem jako k něčemu, čemu nerozumí. Samozřejmě, že Stravinskij nebyl jediným akcentem toho festivalu. Připomenu třeba souborné provedení kvartet Alfréda Schnittkeho, ale vedle toho festival běžel i v jistém klasickém rámci toho širokého dramatického proudu, z toho bych vyzdvihl čtyři skvělé pěvecké recitály Magdaleny Kožené, June Anderson, Matthiase Goerneho a Michaela Schadeho. Prokázalo se, že v Praze je jistá kmenová skupina lidí, kteří mají tyto recitály rádi, a i když s vyjímkou Magdaleny Kožené Rudolfinum nebylo vždy vyprodáno, koncerty měly skvělou atmosféru, lidé tleskali vestoje na závěr koncertu, a ten výběr účinkujících byl velmi dobrý, takže já bych to bral jako určitý návrat leaderabendu do Prahy, a my bychom v tom v budoucnu chtěli pokračovat. Možná že ne ve všech ročnících ta intenzita bude taková jako letos, ale pěvecký recitál má v Praze své místo, a ukázalo se, festivaloví posluchači o to zájem mají."
S velkým ohlasem publika, i když s protichůdnými názory, se setkalo vystoupení tureckého pianisty Fazila Saye, který jako raritu uvádí po světě čtyřruční klavírní verzi Stravinského "Svěcení jara"...
"Někteří lidé měli pocit, že jsou svědky nějaké strojové záležitosti. Ale je třeba jim připomenout, že speciálně upravené klavírní křídlo Bösendorfer umožňovalo, aby pianista nahrál do jeho paměti jeden vlastní part toho čtyřručního provedení a přes něj sám hrál jeho druhou verzi, čili tam šlo o to, že to skutečně bylo autentické provedení toho interpreta. Samozřejmě je v tom určitá technická ekvilibristika a netvrdím, že tudy by měla jít cesta budoucnosti, byla to jen určitá zajímavost. V každém případě Fazil Say prokázal instrumentální genialitu, protože hrát "Svěcení jara" takto, vyžaduje mimořádné schopnosti, a on ve zbytku programu, kdy hrál klasická díla Johanna Sebastiana Bacha, přesvědčil, že je virtuosem i v tom obecném slova smyslu, a že si nepotřebuje pomáhat těmi technickými ekvilibristikami k tomu, aby obhájil své umění. Čili ukázalo se, že je to geniální umělec, který předvedl publiku tuto zajímavost, ale nebylo by správné se na něj dívat pouze optikou této zajímavosti."
Z domácích umělců zaujali mimo jiné houslista Bohuslav Matoušek, multiinstrumentalista Jiří Stivín, klarinetista Jiří Hlaváč, pěvkyně Kateřina Kachlíková a další sólisté, z klavíristů pak Čech žijící v kanadském exilu Antonín Kubálek, který na Pražském jaru věnoval recitál památce svého nedávno zesnulého přítele sochaře Karla Nepraše, dále Marián Lapšanský, a také dva mladí talentovaní pianisté - Martin Kasík, který už má za sebou několik úspěchů ve Spojených státech (naposledy hrál v dubnu s Chicagským symfonickým orchestrem), a Lukáš Vondráček, který teprve na profesionální koncertní dráhu vstupuje.
Pokud jde o původní skladatelskou tvorbu, už jsme se v našem vysílání před časem zmínili o oratoriu Sylvie Bodorové "Juda Makabejský", které mělo v rámci Pražského jara premiéru v Chrámu svatého Víta a bylo přijato velmi nadšeně. V rozhovoru s komponistkou se k němu v některé z příštích relací ještě vrátíme, rovněž tak si budeme povídat s některými interprety o jejich dojmech z účinkování na prestižním mezinárodním hudebním festivalu, který každoročně zprostředkovává tisícům návštěvníků překrásný a nezapomenutelný umělecký zážitek; stejně jako Magdalena Kožená, kterou zmínil ředitel Pražského jara Roman Bělor, a která na koncertu v Rudolfinu, kde zpívala dokonce ve čtyřech jazycích, zaujala i manželku amerického prezidenta Lauru Bushovou, jež si při své návštěvě Prahy rozhodně nemohla nechat ujít koncert této jedné z nejúspěšnějších umělkyň současnosti.
