Ošemetné principy

Jedním z klíčových témat letošních parlamentních voleb budou bezesporu sociální otázky. Jak uvádí Zdeněk Vališ, už nyní je ale zřejmé, že nad věcnými přístupy převládnou ideologické principy.

Zahřívacím kolem k volební kampani by se dal nazvat aktuální spor o dětské přídavky. Pravicoví poslanci bledli minulý týden vzteky, když se místopředsedovi vlády Vladimíru Špidlovi podařilo těsně o jeden hlas prosadit, aby přídavky dostávali zase všechny děti. Na straně levice se v tu chvíli uculoval tradiční princip rovnostářství, pravici semkl tradiční princip odporu k levicové rozhazovačnosti a některé poslance možná také nahlas nezmiňovaný princip osobní odpovědnosti formulovaný do cynické teze: každý ať má tolik dětí, o které se dokáže sám postarat. K široké veřejnosti se ale ozvěna souboje principů donesla především ve formě sporu, proč mají mít na dětské přídavky nárok i bohatí lidé.

Z pravého břehu zaznívá nářek, že jde o klasicky sociálně perverzní přerozdělování, tedy od příjmově slabších směrem k bohatším. Vždyť leckterý socialistický volič zapláče a položí levicové vládě otázku, proč raději nedá vyšší příspěvky slabým. Naproti tomu Vladimír Špidla v tom žádný zásadní problém nevidí. S odzbrojujícím úsměvem připomíná Švédsko, kde přece také mají všechny děti bez rozdílu nárok na přídavky. A basta. Další Špidlův argument ale nepostrádá jistou logiku. Prý jsou mezi námi pouhá tři procenta bohatců, takže je lepší dát jednoduše příspěvky všem dětem a nezatěžovat úřadu zjišťováním, které dítě ještě má nárok a které už ne. Nakonec tak může být celý příspěvkový systém i lacinější. A přijde ještě pádnější argument, že totiž většina bohatců asi stejně nebude příspěvek od státu vyžadovat. Těch pár stovek jim za to ani nestojí. To je bezesporu pravda, i když poněkud překvapuje, že nikdo se Špidly nezeptal, kde přišel k onomu číslu tří procent bohatců. Co když je jich v Česku mnohem víc?

Podstatnější je ale něco jiného. Příjmově průměrné rodiny, a těch je v Česku nejvíc, by raději uvítaly, kdyby pravice i levice svedly místo souboje principů seriózní debatu o zcela konkrétních záludnostech zákona. Třeba o tom, jak jsou nesmyslně stanovena příjmová pásma právě u té nejpotřebnější skupiny obyvatel. Mnoha lidem se může stát, že měsíční příjem rodiny se zvýší o sto korun, tím se ale dostanou do vyššího příjmového pásma a následkem toho dostanou o 350 korun nižší dětské přídavky.

S fundamentalistickým lpěním na ideologických principech je to v zemi, stále ještě společensky a ekonomicky neustálené, vždy dosti ošemetné. V předvolební kampani přijde určitě na přetřes také otázka penzijního systému. Víceméně všichni vědí, že ten současný je do budoucna finančně neudržitelný. Ošemetné je ale ohánět se opět ideologicky ryze čistým principem, že svobodní občané v tržní společnosti musí vzít svůj osud do svých rukou a na penze si naspořit. Vysvětlujte to takovému 23letému muži, který vstupuje do samostatného výdělečného života, v zemi, kde snad neexistuje jediná banka bez skandálu, nebo dokonce krachu, a kde je úroková sazba pod hranicí inflace. Kolik mladých lidí bude s to uvěřit, že jejich stokoruna uložená dnes kamkoli jim bude za čtyřicet let dobrá k něčemu jinému než k pláči?