Palachovo poselství: Nenechat se shrbit

Nejméně na dvou místech České republiky se v sobotu sešlo několik desítek lidí, aby si připomněli gesto Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci tehdejšího Československa a s požadavkem na okamžité zrušení cenzury. Jak si všímá Peter Gabaľ, politická špička tyto vzpomínky naprosto ignorovala.

V pondělí 16. ledna uplynulo 37 let od chvíle, kdy se na pražském Václavském náměstí upálil dvacetiletý student Jan Palach. Výročí nijak kulaté - možná i proto se o něm politikové, zaujatí předvolebním mumrajem, veřejně nijak nezmínili. Snad ale tím cennější byla aktivita občanů, kteří si vzpomněli i bez inspirace seshora.

Z iniciativy spolku Janua se u Palachova hrobu na pražských Olšanských hřbitovech v sobotu sešlo několik desítek lidí a zazněly skladby v podání čtyř pěveckých sborů.

Jedna z organizátorek, Jaroslava Čajová, si pak před novináři posteskla, že ji mrzí neúčast někoho z ústavních činitelů, což podle ní ale asi o něčem vypovídá.

Více než stovka přítomných ve stejný den na Palacha vzpomínala v jeho rodišti, ve Všetatech na Mělnicku. I zde nad dlouhými projevy převážila hudba a poezie. Jediným řečníkem, který se ve všetatském obecním domě zamýšlel nad poselstvím Palachovy oběti pro dnešní dny, byl novinář Jan Petránek.

"Kolikrát v životě potkáte tak vyhrocenou situaci. Ale malá zla... Říká se: stokrát nic umořilo osla. Stokrát malý nátlak ničí lidský charakter. To poselství Palacha je v tom napřímit se! Nenechat se shrbit! A to je strašlivě těžké."

"Znovu a znovu, každý den člověk se musí prát o určitou svobodu, o svou důstojnost. To bylo v roce 1969, to bude v roce 2006 i mnohem později," řekl Jan Petránek v narážce na současnost. Z ní si pak vybral ještě jeden důležitý příklad, ukazující na étos Palachovy smrti v kontrastu s těmi, kteří zabíjejí jiné:

"A víte, že kolikrát, když teďka zhodnotím světovou situaci, vidím, jak v Bagdádu sebevrahové zabíjejí - s radostí! - a myslí si, že přijdou do nebe... Jan Palach nikoho nechtěl svou sebevraždou zabít. Ani nepřítele nechtěl. V tom je jeho velikost."

Téměř tatáž myšlenka pak zazněla ještě jednou - a v mnohem malebnější podobě. Ve skladbě Ježka, Voskovce a Wericha Nebe na zemi, jak ji přednesli studenti mělnického gymnázia Jana Palacha:

"Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi... Za život život dám i když nerad umírám, nejsem sám, věřtě mi..."

Přesvědčivost žáků a studentů, jejichž vystoupení patřily mezi nejhezčí okamžiky sobotní vzpomínky ve Všetatech, tak možná trochu zrelativizovala jeden z dalších, jistě také platných výroků Jana Petránka:

"Víte, myslím, že nejvíc trápí nás, starší lidi, že mládež už se věnuje zcela jiným hodnotám, než je třeba národní zájem, než je lidská čest."

Inspirováni i těmito slovy jsme se zeptali jedné z účinkujících, šestnáctileté Lídy Jůnové z pražského gymnázia Jana Palacha, co ona jako příslušník dospívající generace vidí jako nebezpečí dneška:

"Já bych se asi dost bála kdyby fakt začali víc ti neonacisté... kdyby začali víc aktivovat tu svoji činnost. A docela si myslím že už je to teď takové dost nebezpečné."

Zdá se, že stejně jako před 37 lety, i dnes dokážou být mladí lidé velice citliví k dění kolem sebe. Ti nejvnímavější z nich zřejmě nebudou ve většině, jako snad nebyli ani tehdy. A těm dnešním zbývá jen přát, aby tak extrémních situací, jako tehdy, bylo v jejich životech co nejméně.

Nejraději žádné.