Partajnicko trhovecké hrátky

Možná už po Vánocích vyrazí čeští vojáci do Afghánistánu, aby v rámci mezinárodního kontingentu pod velením Velké Británie pomohli nové afghánské vládě udržet pořádek. Akce by Česko měla stát až 1,5 miliardy korun. Armáda však nemá peníze, a tak vláda požádá ve středu parlament o souhlas s emisí dluhopisů. Už teď je jasné, že kromě komunistů nebude opozice proti. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, využívá i tuto příležitost k tomu, aby vládě hodila klacek pod nohy.

Opozice hodlá tlačit vládu k tomu, aby vyslání českých vojáků do boje proti terorismu bylo placeno ze státního rozpočtu na rok 2002, a ne dluhopisy. Opozice má přirozeně právo, ba přímo povinnost, zpochybňovat výdaje na některé kontroverzní projekty levicového kabinetu. K tomu také byla příležitost při projednávání rozpočtu v prvním i v druhém čtení. Jestliže je ale už beztak napjatý rozpočet parlamentem schválen a vláda v podstatě žádné rezervy nemá, potom je tlak na nové výdaje, se kterými se nepočítalo, projevem čisté zlomyslnosti. Ale i takový postup by se dal chápat, patří k politické hře.

Opozice tu přece není od toho, aby vládu nějak šetřila. Jen ať se hezky smaží ve vlastní šťávě. Údiv však vyvolává to, že opozice chce tasit svou zbraň proti vládě v případě nasazení českých vojáků do bojové akce. Jako by účast ve světové válce proti terorismu byla nějakým zbytečným luxusem, na který si vláda, když si ho dopřává, musí ušetřit z běžných rozpočtových kapitol. Požadovat něco takového po vládě, to už není ze strany opozice jenom projev politické vychytralosti, to je spíše ukázka provinciálního myšlení, maloměstského pletichaření či mentality trhovců. Lze si představit postranní kalkul některých opozičních politiků, tedy snahu patřičně se zviditelnit půl roku před volbami před některými občany, jejichž heslo zní: kterého čerta tam hledáme, na zadku doma sedět a neplést se do věcí, po kterých nám nic není. Lze si představit, že i takové nemravnosti by někteří politici byli schopni. Na tom nic nemění ani rádoby ušlechtilý a bohulibý úmysl nezadlužovat stát vydáváním dalších dluhopisů.

Tento argument by měl váhu pouze tehdy, kdyby to nebyly právě předchozí vlády, které pomohly zadělat na současný státní dluh desítkami miliard. Už téměř banálně vyznívají slova o tom, že Česká republika je součástí euroatlantické civilizace a navíc členem atlantické aliance. Že tato společenství vedou válku na život a na smrt s mezinárodním terorismem a o pomoc v tomto boji byla požádána i ona. Jistěže není důvod k jásotu nad tím, že čeští vojáci mohou v tomto boji umírat. Nicméně plněním aliančních závazků upevňuje Česká republika svoje právo v případě nouze volat na pomoc alianční spojence. Důvodem pravděpodobné české účasti ve vojenských akcích určitě není nouze o vojáky ze strany USA, a to ani v případě často vyzdvihovaných chemiků z Liberce.

Hlavním důvodem je další posílení vazby mezi evropskými zeměmi aliance a USA a pocit sounáležitosti. Pro Českou republiku by navíc mohla účast ve válečných akcích znamenat cenné zkušenosti v plánování vojenských operací, přesunů jednotek na dlouhou vzdálenost a logistického zajištění. Vlády přicházejí a odcházejí. Vojsko naproti tomu zůstává a jeho bojeschopnost je hodnota trvalá. Přitom už za půl roku by se dnešní opozice mohla ocitnout na místě současné vlády. Pak by se nyní předváděné partajnicko trhovecké hrátky mohly rázem obrátit proti nové vládě.