Peripetie jednoho ústavu

Jednou z institucí, které by měly zkoumat a objasňovat skutky, k nímž došlo v období komunistické totalitní moci, je Ústav pro studium totalitních režimů. V posledních měsících se ale na jeho adresu sneslo nemálo kritiky, mimo jiné v souvislosti s kauzou spisovatele Milana Kundery, jehož spolupráci s komunistickou tajnou bezpečností měly dokladovat dokumenty zveřejněné právě tímto ústavem. I o tom jsem hovořil s publicistkou Petruškou Šustrovou.

V říjnu loňského roku jste se stala novou členkou rady Ústavu pro studium totalitních režimů. S jakými představami a předsevzetími jste do toho šla?

"Především s předsevzetím přispět nějak k práci toho ústavu, protože často bývám v Polsku a sleduji práci podobných ústavů především v Polsku, ale i v jiných zemích, a myslím si, že je to instituce, kterou ta postkomunistická společnost dost naléhavě potřebuje. Takže jsem byla ráda, že jsem dostala takovou příležitost."

Na Ústav pro studium totalitních režimů se v poslední době snáší řada kritiky. Už loni v březnu se do zákona, na jehož základě ústav vznikl, se tvrdě obulo sedm soudců Ústavního soudu v čele s jeho předsedou Pavlem Rychetským. Vadilo jim hlavně to, že v radě a vedení ústavu nemohou pracovat bývalí členové komunistické strany. Tvrdili, že ústav vznikl na politickou objednávku. Co o tom soudíte?

Ostrou kritiku sklidil ústav také za zveřejnění dokumentů, které měly dokladovat spolupráci spisovatele Milana Kundery s komunistickou tajnou bezpečností. Jaký je Váš názor na tuto kauzu?

"Ona ta kauza, když s probírá veřejně, tak se vlastně probírá několik aspektů. Jednak to, co udělal nebo neudělal Milan Kundera sám a jeho reakce na to, což je věc, která tak přímo s ústavem nesouvisí. Pokud se na to podíváme ze stránky toho ústavu, tak já se obávám, že to zveřejnění nemělo takové aspekty, jaké by měla solidní vědecká práce mít, že tam byla spousta věcí nedovysvětlených. A hlavně mi tam osobně chybělo pozadí celé věci, protože dneska, když by někdo, já nevím, viděl, jak někdo někam klade bombu a šel by s tím na policii, tak by se asi nepokládal za udavače. A musíme si uvědomit, že co se stalo, pokud se to tak stalo, tak se stalo v roce 1950, a to byla ta společenská atmosféra a politické prostředí úplně jiné než jsou dnes. A já myslím, že hlavním úkolem toho ústavu by nemělo být jaksi skandalizovat nějaké lidi nebo přicházet se senzačními odhaleními, ale opravdu poctivě vysvětlit všechny ty okolnosti, a hlavně donutit nás, tedy současníky, abychom se pokusili podívat na minulost 50., 70. let očima 50. a 70. let, abychom si to uměli představit, protože když dnes dvacetiletému člověku řeknete slovo 'výjezdní doložka', tak nemá ponětí, o čem mluvíte."

"Já myslím, že na prestiži ústavu se to podepsat nemůže, s prestiži pana ředitele je to trochu jinak. Já si myslím, že nezvládá příliš dobře personální politiku. Je ale fakt, že rada bude uvažovat o vypsání konkurzu, bude o tom jednat, zda konkurz vypíše nebo nevypíše, protože pan ředitel Žáček nebyl zvolen ve výběrovém řízení, byl vybrán přímou volbou. Zda tam zůstane nebo zda se najde jiný zájemce, zda vůbec to výběrové řízení rada vyhlásí, to já nemohu předjímat."

V polovině loňského prosince podepsal Ústav pro studium totalitních režimů v Berlíně dohodu o spolupráci se šesti institucemi, které se v postkomunistických zemích věnují stejnému tématu. Co si od této spolupráce slibujete?

"Něco podobného jako co si slibuji od naší účasti v Evropské unii. To, že spolupracují vědecké instituce podobného zaměření nebo státní instituce podobného zaměření, je běžné, a myslím si, že zejména od institucí, které mají delší tradici a více zkušeností, se může ten náš Ústav pro studium totalitních režimů hodně poučit. Myslím si, že v Německu, kde probíhala denacifikace a kde spojením země byly trochu jiné podmínky než v těch ostatních postkomunistických zemích, mají zkušenosti veliké. Já sama jsem se účastnila v Postupimi nějaké konference, která se týkala minulosti, a viděla jsem, že to je velmi dobře vybavená instituce a velmi sběhlými lidmi, kde nepracují jenom mladí Němci, ale pracuje tam také třeba spousta Poláků. Narozdíl od toho našeho ústavu to ale jsou všechno historici již renomovaní, s publikační činností. Myslím ale, že to, co se třeba mně nebo možná i někomu jinému v tom ústavu nezdá, je možné prostě napravit."