Petr Zítka vyrábí nože z pazourku a neolitické obilniny sklízí kamenným srpem

Jako v době kamenné se živí Petr Zítka z Jindřichovic pod Smrkem na Liberecku. Štípáním kamene vyrábí pazourkové nože, hroty, čepele a další artefakty. V Česku je zřejmě jediným profesionálním štípačem kamene. Za rok ho zpracuje kolem tuny. Vyrobí kolem tisíce křesacích kamenů, stovky hrotů a stovky nožů. Řada schopných štípačů kamene je podle něj mezi archeology, další desítky až stovky jsou mezi skauty nebo nadšenci obdivujícími život indiánů.

Petr Zítka (Foto: Archiv iPraxeTV Kanál)

"Štípat kámen jsem začal před více než deseti lety. Archeologie mě zajímala vždycky a měl jsem štěstí v tom, že jsem se techniky štípání kamene mohl učit od skutečného mistra. Po studiích jsem několik let pracoval v Anglii a navštěvoval jsem kurzy štípání kamene u Johna Lorda. Dostal jsem na něj kontakt od kolegy, který pracoval v jednom archeo parku ve Skotsku a měl štípané kamenné nástroje právě od Johna Lorda. To byl impuls, abych se k němu rozjel, a začal se štípání kamene učit. V Česku se tomu věnují jen archeologové v akademické sféře a velmi okrajově amatéři. V západní Evropě, v Anglii, ve Francii a ve Skandinávii existují i profesionálové, kteří to umění dokáží učit."

Žádný učený z nebe nespadl. Určitě nějakou chvíli trvalo, než jste vyrobil svůj první nástroj. Který to byl?

Rozštípaný pazourek, foto: Anton, Wikimedia CC BY-SA 3.0

"Vzpomínám si, že jsme na prvním kurzu vyrobili štípanou velkou sekeru. Na ní mi učitel ukazoval body úderu, kam mám směřovat kamenný otloukač. Byl to masivní nástroj, na kterém jsou všechny ty úhly úderu a detaily dobře patrné."

Je třeba při štípání kamene velká síla, nebo je to spíše o tom, vědět, kam uhodit?

"Některé techniky opravdu vyžadují značnou sílu. Například tlaková retuš, kdy opracováváme kámen tlakem, špičkou parohového, kostěnného nebo měděného retušéru. Ale nejdůležitější je naučit se používat nástroje správným způsobem, znát úhly úderu a vědět, jak to jádro má být tvarované, aby se nám zamýšlený nástroj podařilo vytvořit."

Z expozice Kámen v pravěku na zámku ve Ctěnicích, foto: Archiv Muzea hlavního města Prahy

Který kámen je pro štípání nejlepší?

"V pravěku naši předkové potřebovali nástroje na řezání, potřebovali ostrou hranu a tuto vlastnost mají kameny jako je pazourek, některé druhy rohovců, křemence a polodrahokamy jako je například jaspis."

Vy své výrobky také prodáváte a své umění ukazujete na různých akcích, teď například na zámku ve Ctěnicích.

"Podobných prezentací mám během sezóny pět až deset. Kromě toho pořádám i kurzy štípání kamene pro studenty archeologie na českých univerzitách a zároveň pro zájemce z řad veřejnosti. Přímo výrobou štípaných kamenných nástrojů trávím kolem 30 hodin týdně."

Indián Ishi předal své vědomosti antropologům

Mayské obsidiánové nože, foto: YouTube

Štípání kamene dovedli k vrcholu původní obyvatelé Ameriky, ještě před příchodem evropských dobyvatelů. Existují rituální sedmdesáti centimetrové kamenné „meče" a obětní obsidiánové nože Mayských kněží nebo votivní předměty vyštípané do jemných tvarů škorpionů.

U některých skupin původních obyvatel Ameriky a Austrálie se používání štípaných kamenných nástrojů udrželo až do konce 19. století, kdy bylo zdokumentováno antropology. To byl i příběh indiána Ishiho, který se svou rodinou přežil masakr v roce 1865.

Indián Ishi, foto: Saxton T. Pope, Public Domain

"Je to příběh jednoho z posledních volně žijících indiánů v Severní Americe v Kalifornii. Na počátku 20. století se po různých peripetiích dostal až do Antropologického muzea v San Franciscu. Tady předal americkým antropologům svoji znalost štípání kamene pomocí tlaku speciálního nástroje, dlouhého tlakového retušéru. Díky podobným příkladům z historie 19. a 20. století se nám dochovala znalost některých technik přírodních národů."

Já jsem se dočetla, že máte zajímavou zálibu, pěstovat neolitické obilniny a sklízet je pazourkovým srpem.

Jednozrnka, foto: Kurt Stueber, Wikimedia CC BY-SA 3.0

"Při studiích na Zemědělské univerzitě v Praze jsem se věnoval výzkumu pěstování pravěkých a starověkých obilnin. Na zahradě každoročně pěstuji menší záhon jednozrnky a dvouzrnky, což jsou dva druhy primitivní pšenice, které pěstovali naši předkové v neolitu, ti první zemědělci před 6 až 7 tisíc lety. Je to můj koníček."

Kde jste sehnal semena?

"Jsou z univerzitního výzkumu. Pšenice se nám zachovaly až do současnosti. Byly pěstovány v Maroku, ve Španělsku, okrajově i ve střední Evropě, například v oblasti Bílých Karpat."