Podle Josefa Mašína je v Česku stále komunistický režim
Od sametové revoluce, kterou 17. listopadu zahájil studentský průvod Prahou, uběhlo už šestnáct let. Česká republika se mezitím stala členem Severoatlantické aliance i Evropské unie a demokratickým státem s prosperující ekonomikou. Přesto však má sametová revoluce a polistopadový vývoj řadu kritiků, podle kterých v Česku i nadále zůstali u moci komunisté. K těmto kritikům patří i bratři Mašínové, kteří se na protest proti rostoucímu vlivu komunistů odmítli do České republiky vrátit. Minulý týden však Josef Mašín překvapivě navštívil Slovensko. Bratislavský Úřad paměti národa zde totiž uspořádal dvoudenní seminář o roli politického násilí v komunistickém režimu. S Josefem Mašínem se v Bratislavě setkala Milena Štráfeldová:
Ctirad a Josef Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata - pět mladých mužů, kteří se v roce 1953 rozhodli odejít z komunistického Československa na Západ. Na území Východního Německa je pronásledovalo čtyřiadvacet tisíc policistů a vojáků. Bratři Mašínové s Milanem Paumerem se však přesto probili až do Západního Berlína a krátce nato vstoupili do americké armády. Zůstalo za nimi sedm mrtvých. Československá justice se pomstila - následovaly rozsudky smrti a mnohaletého věznění pro rodiny uprchlíků. Českou veřejnost tento případ dodnes rozděluje - až polovina lidí Mašíny odsuzuje. Sám Josef Mašín to připisuje především komunistické propagandě, která z něj i dalších členů odbojové skupiny po desetiletí dělala vrahy. Je přesvědčen, že komunisté v Česku neztratili vliv ani po listopadu:
"V roce 1989 přišlo zklamání, když jsem zjistil, že v Československu zůstala komunistická strana a že de facto lidé, kteří byli v komunistické straně, byli ponecháni na svých místech. Pro mne komunismus v Čechách existuje dál. To jsem považoval za zločin, že po 89. roce byl český lid obelhán. Bylo řečeno, že tu máte sametovou revoluci a žijete v demokracii, to ale není pravda. Podívejte se, co se dnes v Čechách odehrává. Kde jsou komunisti, jejich síla a činnost se stále rozšiřuje. Je to čím dál horší. Proč? Poněvadž český národ nezná historii. Co byla 50. léta, co komunisti spáchali za zločiny, které byly větší než zločiny nacistů,"
"Největším traumatem mého života, z kterého jsem se dodneška nevzpamatovala, je osud naší matky, na které se zločinecký bolševický teror podepsal nejvíc. Když se mne ptají, jestli mohu odpustit, je to zcela nesmyslná otázka. Tomuto režimu, co měl na svědomí tolik lidských životů a utrpení, nelze odpustit. Dalším traumatem, s kterým jsem od roku 1990 nikdy nepočítala, je bohužel tato doba, ve které žijeme, kdy nemůže vzniknout pravá demokracie. Tady vznikl pouze paskvil demokracie, takzvaný bolševický kapitalismus."
Komunistický režim krátce věznil i samotnou Zdenu Mašínovou. Lidé se jí dodnes ptají, jak mohla tomu mnohaletému tlaku, který na ni Státní bezpečnost vyvíjela, odolávat a kde na to brala sílu:
"Když jsem se rozhodla v krajních mezích svého života, že budu pokračovat dál, tak jsem se prostě dál nerozmýšlela a dělala jsem, co mi velelo svědomí a v čem jsem byla vychovaná. Musím říct, že já jsem byla relativně svobodný člověk, když mě pustili z kriminálu, víceméně jako volavku, a zapředli mne do pavučiny estébáků. Byla jsem proto relativně svobodná, protože oni věděli, že se nebudu nikdy přetvařovat. Takže jsem byla osvobozená od všeho předstírání, všech pseudoorganizací a tak dále."
"Domnívám se, že v případě Mašínů jde hlavně o dvě věci. Jednak chybějí informace a jednak Mašínové jsou svým způsobem naším špatným svědomím. Jsou určitým zrcadlem, které nám ukazuje, že se to dalo dělat jinak, a kdyby se to možná dělalo jinak, tak jsme v tom nemuseli žít tak dlouho. Celá Mašínovic rodina svým základem, příkladem otce, ukazuje Česko ve 20. století. Ukazuje možnost cesty, kterou my jsme si nezvolili. Ti lidé si zvolili aktivní odboj, protože jim šlo o svobodu, o demokracii, která byla pošlapávána, a za svobodu se platí. Oni byli ochotni zaplatit i tím nejvyšším, co měli, vlastními životy."
Útěk bratří Mašínů a jejich skupiny je podle Eduarda Stehlíka v poválečných československých dějinách raritou. A nejen proto, že Mašínové a jejich přátelé byli v roce 1953 mladí kluci, ale i proto, že se jim jejich odbojovou činnost dlouho dařilo před komunistickou policií tajit. Pomohla jim k tomu zkušenost z odboje proti nacistům i rady, které jim ještě za války dával jejich otec Josef Mašín, hrdina protinacistického odboje a jeden z proslulých Tří králů. Nabádal je, aby vždy spolupracovali jen s těmi nejdůvěryhodnějšími a nejprověřenějšími lidmi. Na konfidenty ve svých řadách později doplatilo mnoho dalších skupin, které se k protikomunistickému odboji chystaly, například skautské organizace. Státní bezpečnost totiž hned po únorovém puči, a leckdy už před ním, vytvořila síť udavačů, která jí pomohla odhalit odbojové akce hned v samém začátku. Jejich organizátoři pak v politických procesech 50. let dostávali i ty nejvyšší tresty. O oprávněnosti ozbrojeného boje proti komunistickému režimu Eduard Stehlík nepochybuje:
Na bratislavský seminář o politickém násilí komunistického režimu přijela ze Spojených států s Josefem Mašínem i jeho dcera Barbara. Po čtyřletých přípravách totiž o jejich příběhu napsala knihu Odkaz, která nyní vyšla v pražské Mladé frontě.
"Nikdy jsem neslyšela nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo tomuhle příběhu. Byl to příběh pěti mladíků, kteří měli čtyři pistole, ve Východním Německu je přitom honilo dvacet čtyři tisíc vojáků."
uvedla na prezentaci své knihy. Nežli ji napsala, musela se seznámit s mnoha dokumenty, které nebyly dosud nikdy publikovány. Ani sám Josef Mašín o dramatickém útěku z r. 1953 doma příliš nemluvil:
"Když jsme byly malé, otec nikdy nemluvil o tom, co předcházelo jejich dramatickému útěku nebo co se stalo potom. Všechno, co nám řekl, bylo to, že naše babička zemřela v komunistickém vězení a že ji komunisti zabili."
Během univerzitních studií Barbara Masin pátrala po informacích o českém a československém odboji za druhé světové války a také za studené války, ale v angličtině nebo v němčině toho bylo napsáno jen velmi málo. Našla sotva dvě knihy, ve kterých byly krátké zmínky o jejím dědečkovi Josefu Mašínovi. Nikde ale nenašla nic o tzv. třetím, protikomunistickém odboji. Pak na celých dvanáct let tuto problematiku odložila, v roce 2001 se k ní ale znovu vrátila. Tehdy se otec rozhodl, že o svém útěku začne mluvit.
"Nejprve jsme s otcem v květnu roku 2001 prošli celou trasu jejich útěku od české hranice až do Západního Berlína. Ta cesta trvala tři a půl dne. V roce 1953 jim zabrala jednatřicet dní. Našli jsme přitom mnoho lidí, kteří si ještě ten lov na lidi pamatovali. A také si vzpomínali na stanné právo, které bylo tehdy vyhlášeno. Setkali jsme se také se dvěma rodinami, které mému otci, strýci a jejich přátelům pomohly a bez kterých by svůj útěk pravděpodobně nepřežili."
Po návratu z této cesty se Barbara Masin pustila do historických výzkumů v archívech ve Spojených státech, ve východním Berlíně a v České republice. Chtěla poznat, jak se tehdy na celou problematiku dívaly obě strany. Zjistila například, že východoněmecká armáda považovala útěk bratří Mašínů za vážnou hrozbu komunistického režimu. A z dokumentů v českých archívech zase vyplývalo, že na rozsudcích smrti pro Václava Švédu a Zbyňka Janatu měl zájem i Ústřední výbor KSČ. To podle Mašínovy dcery také ukazuje, jak velké nebezpečí komunisté v ozbrojeném útěku odbojové skupiny bratří Mašínů tehdy viděli.
"Nejvíc mne ale při pátrání v archívech překvapilo, že tato problematika, kterou jsem považovala za čistě historické téma, stále ještě v Česku vyvolává velké spory. A do jisté míry platí, že to, jaký máte postoj ke kauze bratří Mašínů, je lakmusovým papírkem vašeho vztahu ke komunistickému režimu vůbec."
Foto: Autorka
